Beze stop (Leave No Trace) – Recenze – 70%

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Beze stop je dra­ma ame­ric­ké nezá­vis­lé reži­sér­ky a sce­nárist­ky Debry Granik, kte­rá vešla ve zná­most obzvlášť díky své­mu před­cho­zí­mu sním­ku Do mor­ku kos­tí z roku 2010, nomi­no­va­né­mu na čty­ři Oscary včet­ně toho za nej­lep­ší film. Hlavními hrdi­ny je ten­to­krát dvo­ji­ce tvo­ře­ná pat­nác­ti­le­tou dív­kou Tom (Thomasin McKenzie, prá­vem pova­žo­vá­na mezi kri­ti­ky za jeden z herec­kých obje­vů roku) a jejím otcem Willem (Ben Foster, kte­rý bude hrát Jana Žižku v při­pra­vo­va­ném čes­kém his­to­ric­kém fil­mu Petra Jákla), kte­ří spo­lu žijí v lesích národ­ní­ho par­ku na okra­ji měs­ta Portland v dob­ro­vol­né izo­la­ci od civi­li­za­ce a spo­leč­nos­ti ostat­ních lidí.

Prakticky jde o film dvou postav, jejichž den­ní ruti­nu sní­mek vykres­lu­je v úvo­du – dvo­ji­ce spí ve sta­nu, v impro­vi­zo­va­né kuchy­ni si vaří kro­mě běž­ných potra­vin i dary lesa, otec svou dce­ru sám učí (tře­ba i jak se správ­ně skrý­vat) a oba žijí vel­mi nekon­flikt­ně, čis­tě, v sou­la­du s pří­ro­dou a radu­jí se z drob­nos­tí. Když jim dojdou potra­vi­ny, vyra­zí na nákup toho nej­nut­něj­ší­ho do měs­ta, za pení­ze, kte­ré zís­ká­va­jí z pro­de­je léků v bez­do­mo­vec­ké komu­ni­tě. Z jejich vzá­jem­né komu­ni­ka­ce poz­dě­ji vyply­ne, že Tomina mat­ka před časem zemře­la a že Will je váleč­ný vete­rán trpí­cí jakým­si trau­ma­tem, kvů­li němuž je nucen žít v ústra­ní a utí­kat od jakých­ko­li vět­ších spo­le­čen­ství. Tom jeho život­ní styl vní­má jako zce­la při­ro­ze­ný, pro­to­že ani pořád­ně nezná jinou alter­na­ti­vu, ale když pak během násle­du­jí­cích udá­los­tí při­čich­ne k živo­tu po boku dal­ších lidí, začnou se její před­sta­vy o způ­so­bu žití od těch otco­vých odli­šo­vat.

Beze stop tudíž vyprá­ví hlav­ně o tom, jest­li bude sil­něj­ší rodin­né pou­to mezi otcem a dce­rou, nebo tou­ha nác­ti­le­té dív­ky žít svůj život po svém. Zásadními moti­vy jsou i osob­ní svo­bo­da a způ­sob, jakým stá­ty tuto svo­bo­du ome­zu­jí ve jmé­nu domně­lé­ho vyko­ná­vá­ní vyš­ší­ho dob­ra, střet alter­na­tiv­ně žijí­cích jedin­ců s kon­zum­ním svě­tem, kte­rý má o jejich exis­ten­ci jinou před­sta­vu, kte­rou se jim sna­ží vnu­tit, a pří­pad­ně i myš­len­ka, že domov nemu­sí nut­ně zna­me­nat jen dům nebo byt. Univerzální sro­zu­mi­tel­nost těch­to témat pak dělá z fil­mu pře­kva­pi­vě divác­ky vděč­nou zále­ži­tost, a to i přes poma­lej­ší tem­po a mini­ma­lis­tic­ké vyprá­vě­ní, čas­to sdě­lu­jí­cí mno­ho pod­stat­né­ho pou­ze skrz obra­zy.

Děj fil­mu ubí­há vel­mi při­ro­ze­ně a kon­zis­tent­ně kupře­du poměr­ně nepřed­ví­da­tel­ný­mi cesta­mi, ačko­li někde v poza­dí lze vycí­tit, jak to celé bude muset skon­čit, a závě­reč­ná scé­na pak není až tak emo­ci­o­nál­ně str­hu­jí­cí, jak by moh­la, ale to je hod­ně sub­jek­tiv­ní a bude tudíž dost zále­žet na tom, jak moc vel­kou cito­vou inves­ti­ci divák do hrdi­nů udě­lá a jak moc bude souznít s jejich tuž­ba­mi a poci­ty. Neuspěchané vyprá­vě­ní si občas dává na čas, zejmé­na při sna­ze zdů­raz­nit jas­ně čitel­nou, leč znač­ně půso­bi­vou vizu­ál­ní sym­bo­li­ku – tře­ba když dojde k hlu­bo­ké­mu souzně­ní mezi koněm zavře­ným v těs­né stá­ji a Willem, kte­rý se cítí stej­ně uvěz­ně­ný v domě, kte­rý je obě­ma hrdi­nům v prů­bě­hu fil­mu při­dě­len soci­ál­ní­mi úřa­dy. Scény se strom­ky, kte­ré se ruč­ně ošmi­ká­va­jí a umě­le upra­vu­jí pro vánoč­ní trh, zas meta­fo­ric­ky repre­zen­tu­jí to, jak se spo­leč­nost sna­ží podob­ně „defor­mo­vat“ i titul­ní dvo­ji­ci, aby pak spl­ňo­va­la zave­de­né poža­do­va­né nor­my.

Snímek při­tom neza­u­jí­má žád­né hod­no­tí­cí sta­no­vis­ko ani k mate­ri­ál­ní­mu způ­so­bu živo­ta, ani k jeho pří­rod­ní­mu pro­tějš­ku, tak­že ani jeden z nich jed­no­stran­ně nekri­ti­zu­je a ani nefa­vo­ri­zu­je. Veskrze ambi­va­lent­ní postoj k obě­ma stra­nám má za násle­dek absen­ci zápo­rá­ků – nikdo ve fil­mu není zlý, jen pod­lé­há jiné­mu typu ide­o­lo­gie a život­ní filo­zo­fie. Vedlejších postav je při­tom ve fil­mu celá řada, ty jsou ale krát­ce po svém před­sta­ve­ní vět­ši­nou vzá­pě­tí opuš­tě­ny, jeli­kož hlav­ní hrdi­ny to táh­ne od lidí dál, respek­ti­ve od jis­té­ho oka­mži­ku už jen Willa, s Tom v čím dál tím méně dob­ro­vol­ném závě­su. Je pří­jem­né, že film neza­u­jí­má v tom­to ohle­du pří­liš ost­rá sta­no­vis­ka, kri­ti­zu­je snad jen nedo­sta­tek empa­tie a sna­hu vnu­co­vat něko­mu cizí před­sta­vu o „správ­ném“ způ­so­bu žití. Film spo­lé­há na pre­ciz­ní režii, jed­no­du­ché pří­bě­ho­vé sché­ma, mini­ma­lis­tic­ké scé­ny, skvě­lé herec­ké výko­ny obou hlav­ních pro­ta­go­nis­tů a jas­ně čitel­nou sym­bo­li­ku, na dru­hou stra­nu však zpro­střed­ko­vá­vá jen poměr­ně prcha­vý záži­tek, jemuž schá­zí něja­ká vylo­že­ně iko­nic­ká pasáž nebo výraz­něj­ší vnitř­ní tah, kte­ré by celý film posu­nu­ly ješ­tě o úro­veň výš.

Beze stop je film vysta­vě­ný na dvou posta­vách a jejich psy­cho­lo­gii, kte­rá ale roz­hod­ně není doslov­ná, a leda­cos je pro­to potře­ba si tro­chu domys­let a pro­žít si ces­tu obou hlav­ních hrdi­nů spo­lu s nimi, aby došlo k tomu správ­né­mu napo­je­ní, a také na něko­li­ka téma­tech, kte­rá naštěs­tí nečpí sen­ti­men­ta­li­tou a ani se nesna­ží pro­pa­go­vat něja­ký život­ní styl a pře­svěd­čit divá­ky, že by měli zastá­vat stej­né sta­no­vis­ko (jako tomu bylo tře­ba u spří­z­ně­ných fil­mů Útěk do divo­či­ny nebo Tohle je náš svět, kte­ré byly v tom­to ohle­du ide­o­lo­gic­ky poně­kud spor­né). Je to film, kte­rý má co říct a říká to krás­ně, sro­zu­mi­tel­ně, bez kýče a laci­né­ho ide­a­li­zo­vá­ní, leč svým vlast­ním tem­pem a se sil­ně indi­vi­du­ál­ním emo­ci­o­nál­ním dopa­dem.