Čas od času si přečtu příběhy, jež jsou napsány dle skutečného příběhu, a tak není divu, že jsem sáhla i po knize „Čas písku“ od Edith Blaisové, která strávila 450 dní jako rukojmí na Sahaře. Tento velmi silný a emotivní příběh mě hodně zasáhnul a doslova pohltil.
Hlavní hrdinkou je mladičká Kanaďanka Edith a její italský přítel Luco. Společně se v roce 2018 vydávají do Afriky, aby blíže poznali její kulturu na vlastní kůži.
Vždycky jsem věřila, že prostá existence by mi ukázala život z jiného úhlu. Navíc jsem toužila po odstupu od způsobu života, jež byl na můj vkus příliš materialistický. Chtěla jsem se dělit o věci, být blízko půdě, jíst rukama, chodit bosa a hltat poznatky. Žít bez židlí, beze stolu, bez pohovky, bez televize a bez postele, žádná střecha, žádné dveře, žádná sprcha. I když sprcha by mi určitě scházela....
A to jsem ještě netušila, jak blízko jsem pravdě, a co všechno budu muset zažít tam, kde postavení ženy a muže vyžaduje podřízenost a poslušnost. Čekala mě nutnost se přizpůsobit tak, jak jsem si to neuměla ani představit!
Edith však byla s Lucou unesena v Burkině Faso a následně zavlečena do Mali, kde byli oba drženi v zajetí nejrůznějších Džihádistických skupin, které je v poušti neustále přemísťovali z místa na místo tak, aby nemohli utéci, a naopak aby je také nikdo nemohl najít.
Kdyby bývali Edith s Lucou neudělali onu osudnou chybu a lépe se informovali o bezpečnostní situaci před přejezdem z Burkiny Faso do Beninu, nemuseli se vůbec stát obětí únosu a mohli si dál užívat nespoutané krásy Afriky.
Oba však proti své vůli byli zavlečeni hluboko do nekonečné pouště, kde se vše odehrávalo mimo jejich kontrolu a byli vydáni napospas těmto mužům - únoscům. Svým strážným dávali „úsměvné“ přezdívky a nejrůznější přiléhavá jména, protože jejich skutečnou totožnost nikdy nepoznali.
Hlavní hrdinka Edith popisuje každodenní peripetie spojené s jejich vězněním, s čím vším si museli projít, jak se k nim únosci chovali, co museli jíst či jak moc museli být vynalézavá, aby všechno to příkoří přežili, či jakým neustálým hrozbám museli čelit.
Zároveň se dovídáme, že proti své vůli a vlastnímu přesvědčení museli konvertovat k Islámu, aby si vůbec u svých únosců vydobyli alespoň kapičku respektu a úcty, a možná i to jim pomohlo nakonec ze zajetí uprchnout...
Kniha je napsána velmi čtivou formou, kde všechno velmi barvitě popisuje a líčí, takže si čtenář může udělat dokonalou představu o tom, jak moc si hlavní hrdinové museli sáhnout až na samotné dno.
Moc se mi líbí, že Edith i Luco nikdy nic nevzdali a snažili se bojovat o své přežití každou minutu, každý den, i když to mělo znamenat i při malých přídělech vody a jídla zahájit protestní hladovku.
Tento příběh je nejen o velké síle, ale i odhodlání nic nevzdávat, věřit, doufat a hledat možnosti, jak se dostat z dané situace co nejdříve ven. Je to o velké statečnosti a síle přežití, ale zároveň i prozření a vážení si vlastního života....
Je šílené, jaký význam získají jindy obyčejné věci, když pocítíte jejich nedostatek. Naučila jsem se, že nemám mít nic za samozřejmost. Člověk si uvědomí, co měl, až když o to přijde. Teprve tehdy pochopí, že bohatství života se nachází v těch nejprostších věcech.
Kniha se mi moc líbila a doporučuji si ji přečíst, neboť pak uvidíte život úplně z jiné perspektivy a začnete si vážit každodenních maličkostí, jež se nám v životě odehrávají....
Navíc jako třešnička na dortu je celá kniha proložena autorčinými básněmi, jež psala ve svém zajetí, a jež zrcadlí všechny její emoce.
ČAS PÍSKU
Autorka: Edith Blaisová
Přeložil: Tomáš Kybal
Vydala: Euromedia Group, a.s. - IKAR
Vydání první, Praha 2023
Počet stran 288 + 8 příloh
ISBN: 978-80-249-5092-1
Nejnovější komentáře