Černočerná tma - první a nejslavnější Riddick

Sci-fi bez mno­ha prv­ků ino­va­ce, ovšem dove­de­ná takřka k doko­na­los­ti. Klasický pří­běh, kva­lit­ní vizu­ál­ní efek­ty, vel­mi dob­rá hud­ba, zají­ma­vé pou­ži­tí kame­ry a hlav­ně per­fekt­ní herec­ké výko­ny, to je Černočerná tma.

Vyvstává zde ona zná­má otáz­ka, může být film kva­lit­ní, pokud jen vyu­ží­vá již zaběh­nu­tých pra­vi­del pro daný žánr? Jednoznačná odpo­věď zní ano. Tvůrci Černočerné tmy vyu­ži­li toho nej­lep­ší­ho, co nám nabí­zí žánr sci-fi, při­da­li pár novýcsh prv­ků a vzni­kl oprav­du veli­ce dob­rá, nebo­jím se říci vyni­ka­jí­cí sci-fi, kte­rá potě­ší kaž­dé­ho fanouš­ka toho­to žán­ru, ale také laik se urči­tě poba­ví.

Během letu po odleh­lé ces­tov­ní tra­se dojde k neho­dě a osob­ní loď se čty­ři­ce­ti (respek­ti­ve tři­ce­ti­de­ví­ti – kapi­tán během neho­dy zemře) pasa­žé­ry je nuce­na nou­zo­vě při­stát na pla­ne­tě, kte­rou zvo­lí počí­tač jako nej­vhod­něj­ší z mož­nos­tí, to ovšem ješ­tě nikdo netu­ší, co je čeká. Již během při­stá­ní vět­ši­na pasa­žé­rů zemře.

Přežije jen malá sku­pi­na poně­kud nesou­ro­dých pasa­žé­rů. Pilotka, pár civi­lis­tů a těs­ně po neho­dě se poda­ří uprch­nout pře­vá­že­né­mu vra­ho­vi Riddickovi, kte­ré­ho stře­ží dal­ší pře­ži­vší. To mi při­po­mí­ná jed­nu z ino­va­cí, je totiž mož­né roz­dě­lit hrdi­ny na klad­né – klad­né a klad­né – zápor­něj­ší, co si pod tím před­sta­vit? Jednoduchá odpo­věď, civi­lis­té jsou klad­ní – klad­ní, ale napří­klad pilot­ka se těs­ně před při­stá­ním poku­si­la oddě­lit část lodi s pasa­žé­ry, aby se zachrá­ni­la, Johns (muž, stře­ží­cí Riddicka) je fetu­jí­cí žol­dák a něko­lik vražd na „kon­tě“ Riddicka, mlu­ví samo za sebe. Samozřejmě, že bys­te moh­li namít­nout, že to už tu bylo, ale zde jsou cha­rak­te­ry jed­not­li­vých postav skvost­ně roz­ve­de­ny, tak aby Vám kaž­dý z nich dosta­teč­ně utkvě­la v pamě­ti, aniž by půso­bi­ly ruši­vě, per­fekt­ní vyvá­že­nost. Tedy, abych nastí­nil pří­běh. Zdá se, že pla­ne­ta je osvět­lo­vá­na tře­mi slun­ci a tedy, že noc je v nedo­hled­nu, ale to je vel­ký omyl, za urči­tou dobu se dosta­nou slun­ce do zákry­tu s jed­nou z okol­ních a dochá­zí k zatmě­ní. A prá­vě v tuto dobu vylé­za­jí (a také vylé­ta­jí) krve­lač­ní kre­a­tu­ry a pasou po krvi. Proto není divu, že, když se poda­ří nalézt opuš­tě­nou základ­nu s lodí, jež je po urči­tých úpra­vách schop­na odle­tu, začne zou­fa­lý boj o čas. Je nut­no pře­nést ener­ge­tic­ké člán­ky ze ztros­ko­ta­lé lodi na základ­nu, ale naneštěs­tí, svět­lo zmi­zí, těs­ně před tím, než se sku­pi­na vydá­vá na ces­tu zpět na základ­nu. Nastává čer­no­čer­ná tma. Nastává boj o život, kaž­dá tro­š­ka svět­la zna­me­ná chvil­ku živo­ta. Lidé uvěz­ně­ní v lodi se muse­jí, co nejdří­ve vydat na ces­tu k základ­ně, na palubě pla­vi­dla se obje­vu­jí nezva­ní návštěv­ní­ci a při­bý­vá mrtvých. Nezbývá než se vydat do náru­če tem­no­ty v níž čeka­jí na svou kořist kru­té bes­tie….

Jak jsem řekl, respek­ti­ve napsal, kla­sic­ký pří­běh, pro­to jsem se bál fak­to­ru před­ví­da­tel­nos­ti, ale poprav­dě zby­teč­ně, ten je napros­to mini­mál­ní, je sice prav­da, že se Vám mož­né odhad­nout, kdo pře­ži­je a kdo ne, ale urči­tě ne sto­pro­cet­ně, dočká­te se pře­kva­pe­ní, to Vám mohu slí­bit, tedy sice kla­si­ka, ale zpra­co­vá­na s nej­vyš­ší mírou pro­fe­si­o­na­li­ty.

Opravdu mě zau­ja­la pro­pra­co­va­nost cha­rak­te­rů, kte­rá je doslo­va vyni­ka­jí­cí, pře­de­vším Vin Diesel v roli Riddicka, vra­ha se schop­nos­tí vidět ve tmě, je napros­to doko­na­lý, role tvr­dé­ho, ale občas i čest­né­ho vra­ha, ovšem bez zby­teč­ných cito­vých výle­vů, ke kte­rým vět­ši­nou u tak­zva­ných tvrďá­ků v mno­ha jiných fil­mech dochá­zí (ano, Riddick, zde pro­je­ví tro­chu emo­cí, ale jen nezbyt­ně nut­nou, aby nena­ru­ši­la před­sta­vu o jeho posta­vě), mu oči­vid­ně sed­la a pokud si k tomu při­čte­me jeho neu­vě­ři­tel­né cha­risma, není co vytknout, nao­pak, Vin Diesel je skvě­lý a jsem si jist, že pokud si oblí­bí­te něja­ký cha­rak­ter, tak to bude Riddick, není to kla­sic­ký klad­ný hrdi­na, ale i přes­to je nej­lep­ší posta­vou v celém fil­mu.

Co se týče vizu­ál­ních efek­tů, lehce vyni­ka­jí nad stan­dart. Netvoři jsou zpra­co­vá­ní poměr­ně dob­ře, ale naneštěs­tí nedis­po­nu­jí stej­nou výraz­nos­tí jako napří­klad Vetřelci, ale ve srov­ná­ní s vět­ši­nou ostat­ních bes­tií z fil­mo­vých „kole­gů“ jsou na vyso­ké úrov­ni, není si na, co stě­žo­vat.

Dalším výraz­ným klad­ným rysem Černočerné tmy, je atmo­sfé­ra. Skupina lidí pono­ře­ná v tem­no­tě v niž číha­jí smr­tí­cí kre­a­tu­ry a jedi­nou pře­káž­kou v tom, aby si na zástup­cích rodu Homo Sapiens Sapiens, je pár hoří­cích lah­ví a něko­lik dal­ších osvět­lu­jí­cích zaří­ze­ní, půso­bí zná­mým sví­ra­vým poci­tem, kte­rý cítí­te v oblas­ti žalud­ku, když se sku­teč­ně bojí­te. Nevědomost a jen tuše­ní, odkud se vyno­ří smrt, zda ze vzdu­chu či z nepro­nik­nu­tel­né okol­ní tmy, je skvě­lým pro­střed­kem ke zdvih­nu­tí hla­di­ny adre­na­li­nu.

Pokud jde o hud­bu, je vyvá­že­ná tak, aby neru­ši­la, ale doko­na­le pod­bar­vi­la všu­dypří­tomnou tem­no­tu a strach. Pravděpodobně nej­lep­ší pís­ní je ta, kdy sku­pi­na ztros­ko­tan­ců uni­ká před léta­jí­cí­mi netvo­ry na základ­nu. Ta je oprav­du str­hu­jí­cí, skvě­le se poved­la a pokud mohu sou­dit, je to jed­na z nej­lep­ších soun­d­trac­ko­vých pís­ní, kte­ré jsem kdy sly­šel.

Pokud tedy pře­hléd­ne­me jen níz­kou mírou ino­va­ce, což já osob­ně za chy­bu nepo­va­žu­ji, proč nepo­u­žít to, co nás baví a nedo­vést to k doko­na­los­ti? Na tom není nic špat­né­ho. Není fil­mu, co vytknout. Černočerná tma je sci-fi na vyso­ké úrov­ni, jestli­že jste vyzna­va­či sci-fi, nemě­li bys­te si jí nechat ujít a pokud nejste, neva­dí, mož­ná se sta­ne­te. A jestli­že už pro nic, tak vidět Vin Diesel v roli Riddicka, sto­jí za to, věř­te, že tak skvě­lý herec­ký výkon se Vám shléd­nout jen tak nepo­stěs­tí.