Pán prstenů: Zajímavosti z natáčení - Aneb článek, který jsem tvořil čtyři hodiny.

(1 hlasů, průměr: 4,00 z 5)

Loading...

„Natočili jsme všech­ny tři sním­ky najed­nou, tak­že jsou si v mno­hém podob­né. Dvě věže se ale více než oko­lo elfů, trpas­lí­ků a hobi­tů točí oko­lo svě­ta lidí a to fil­mu dává mno­ho rea­lis­tič­těj­ší, sko­ro his­to­ric­ký tón, tro­chu ve sty­lu Statečného srd­ce,“ říká s mír­nou nad­sáz­kou Peter Jackson, muž, kte­rý pozve­dl žánr fan­ta­sy fil­mu na zce­la neví­da­nou úro­veň.

Dotáčky a stří­há­ní

Přestože natá­če­ní Pána prs­te­nů pohl­ti­lo předlou­hé dva roky, strá­ve­né v nedo­tče­ných kon­či­nách Nového Zélandu, prá­vě záslu­hou reži­sé­ra sním­ku bylo někdy nezbyt­né někte­ré scé­ny pře­to­čit, či nato­čit zce­la nové. Pro samot­né tvůr­ce a her­ce to pak zna­me­na­lo to, že i rok po uve­de­ní Společenstva prs­te­nu do svě­to­vých kin a doto­če­ní mate­ri­á­lu pro zby­lé dva díly si na vlas stej­ný fil­mař­ský štáb musel opět spa­ko­vat věci a vyra­zit do „země Pána prs­te­nů“, jak je zná­mé­mu ost­ro­vu pře­zdí­vá­no. Remake urči­tých pasá­ží a obo­ha­co­vá­ní již nato­če­né­ho fil­mo­vé­ho pásu pova­žu­je Peter Jackson za dobrou věc: „Z eko­no­mic­ké­ho pohle­du je to výji­meč­ný luxus, zato z umě­lec­ké­ho hle­dis­ka skvě­lý způ­sob, jak dělat fil­my. Často tepr­ve až ve střiž­ně zjis­tí­te, že vám někte­ré zábě­ry chy­bí a jiné bys­te radě­ji nato­či­li jinak.“

V tako­vých­to pří­pa­dech se pře­de­vším jed­ná o pasá­že, kte­ré mají vtisk­nout pří­bě­hu vět­ší hloub­ku, obo­ha­tit dění o zákou­tí té či oné kapi­to­ly z kniž­ní před­lo­hy, ane­bo jen vytvo­řit ply­nu­lej­ší pře­chod mezi dvě­ma dří­ve nato­če­ný­mi scé­na­mi. Je to sku­teč­ně zají­ma­vé, ale to samé se děje i nao­pak – pře­de­vším v mís­tech, kde si své hono­rá­ře zaslu­hu­jí stři­ha­či. Když na pla­ce nato­čí­te urči­tou scé­nu, kte­rá má v rám­ci záplet­ky své opod­stat­ně­ní, tak to ješ­tě nemu­sí zna­me­nat, že se obje­ví i v koneč­ném sestři­hu. Je to kru­té, ale kvů­li této sku­teč­nos­ti nespat­ři­la svět­lo svě­ta např. scé­na v Roklince, jež se ori­en­tu­je na zají­ma­vý roz­ho­vor mezi hobi­tem Frodem a elf­kou Arwen. Ostatně… úči­nek těch­to radi­kál­ních kro­ků pocí­til na vlast­ní kůži i samot­ný před­sta­vi­tel Sarumana Christopher Lee, jehož účin­ko­vá­ní v závě­reč­né čás­ti tri­lo­gie bylo zamít­nu­to s poměr­ně logic­ky zně­jí­cím vysvět­le­ním, že scé­ny zachy­cu­jí­cí jeho pád se vzhle­dem k úzké spja­tos­ti s dru­hým dílem pro začá­tek Návratu krá­le zkrát­ka neho­dí.

Super par­ta

Bylo by to asi div­né, kdy­by dva roky živo­ta strá­ve­né dale­ko od domo­va nest­me­li­ly všech­ny účast­ní­ky natá­če­ní dohro­ma­dy. Na Novém Zélandu se vytvo­ři­la oprav­du neví­da­ná par­ta – neje­nom mezi her­ci, ale také mezi ostat­ní­mi pra­cov­ní­ky, vysky­tu­jí­cí­mi se v dale­ko hoj­něj­ším počtu. Zřejmě nej­u­tu­že­něj­ší sku­pin­ka však vznik­la oko­lo Vigga Mortensena a spol. Když se dnes zeptá­te Elijaha Wooda, na co z natá­če­ní nej­ra­dě­ji vzpo­mí­ná, může­te si být jis­ti tím, že vám ve své odpo­vě­di neza­po­me­ne zdů­raz­nit pojem „kolek­tiv“. Mortensen, Wood, Sean Astin či Dominic Monaghan si vol­né chví­le a dny v per­ném pro­gra­mu zpes­t­řo­va­li sku­teč­ně zají­ma­vý­mi způ­so­by. Při prv­ním poby­tu si např. objed­na­li seskok s padá­kem či bun­gee jum­ping, a když už je omr­ze­lo i tohle, necha­li si „jen tak ze sran­dy“ vyho­to­vit spo­leč­né elfské teto­vá­ní (s výjim­kou Daviese, za něhož onen pro­ces pod­stou­pil jeho dublér). Samotné veče­ry pak trá­vi­li povět­ši­nou v hospůd­ce nad piv­ním mokem, kde se k nim při­po­ji­li i dal­ší čle­no­vé - kro­mě kom­par­sis­tů, před­sta­vu­jí­cích ve fil­mu skře­ty, elfy či lid­ské vzbou­řen­ce, to byli napří­klad i Ian McKellen s Christopherem Leem.

Takovéto přá­tel­ství vydr­že­lo vět­ši­ně účast­ní­kům dodnes. Vzhledem k tomu, že Mortensen, Astin a Wood žijí spo­leč­ně v L.A., komu­ni­ka­ce mezi nimi skon­če­ním natá­če­ní výraz­ně­ji neu­tr­pě­la. Že i her­ci jsou jenom lidé z masa a kos­tí, to potvr­zu­je konec­kon­ců i sku­teč­nost, že výše uve­de­ným lidem není cizí ani návště­va kama­rá­da. „Zrovna nedáv­no jsme vyra­zi­li do Mexika pře­kva­pit Billyho Boyda,“ říká Wood v roz­ho­vo­ru pro ame­ric­ký měsíč­ník Premiere a dodá­vá: „Řekl bych, že to je víc než přá­tel­ství, při­pa­dá­me si spíš jako brat­ři.“

Malé-velké pro­blémy

Jsme jenom lidé a kaž­dý člo­věk má své nedo­stat­ky a sla­bi­ny. Jiné to neby­lo ani s her­ci, kte­ří se na natá­če­ní Pána prs­te­nů podí­le­li. Takový Sean Bean, kte­rý na plát­ně zhmot­nil posta­vu Boromira, je v civil­ním živo­tě sice hod­ně milý a přá­tel­ský, nicmé­ně má panic­ký strach z létá­ní heli­kop­té­rou. A jeli­kož bylo v urči­tých pří­pa­dech sku­teč­ně nut­né vyu­žít letec­ké­ho pře­su­nu v důsled­ku urych­le­ní natá­če­ní, vzni­ka­ly pro Beana mnoh­dy kuri­óz­ní situ­a­ce. „Sean je smr­du­tý a pro­hni­lý zba­bě­lec!“ říká s humor­ným tónem John Rhys-Davies, před­sta­vi­tel zava­li­té­ho trpas­lí­ka Gimliho, „k smr­ti se bojí vrtu­l­ní­ků a nena­se­dl by do nich ani za nic. Takže než aby spo­lu s ostat­ní­mi vyle­těl na vrcho­lek hory, kde se natá­če­lo, vstal rad­ši ráno o dvě hodi­ny dří­ve, vyle­zl tam po svých a večer šel zase pěš­ky zpát­ky dolů.“

Zmínění jmé­na Johna Rhys-Daviese není v této sou­vis­los­ti nijak náhod­né, neboť i on byl na Zélandě kon­fron­to­ván s nejed­nou stras­tí. Protože ve fil­mu hra­je trpas­lí­ka, v jehož tvá­ři se výraz­ným způ­so­bem pro­mí­tá boj fyzic­ký i dušev­ní, kaž­dý den trá­vil v mas­kér­ně něko­lik hodin. Přibližně po půl roce se u něj začal pro­je­vo­vat ekzém, což se vlast­ně dalo oče­ká­vat vzhle­dem k čas­té­mu kon­tak­tu pokož­ky s nej­růz­něj­ší­mi pro­te­ti­ky a make-upem. Nejednou se mu při­ho­di­lo to, že při­šel do mas­kér­ny a vzá­pě­tí byl vyká­zán se slo­vy, že to dneska nepů­jde, že má na tvá­ři živé maso. „Kůže mi napuch­la, pak zdu­ře­la a nako­nec se slou­pa­la. Vypadalo to hro­zi­vě, ve váč­cích pod oči­ma se mi udě­la­ly tako­vé praskli­ny, že by se v nich daly hrát piškvor­ky,“ vzpo­mí­ná na nera­dost­né oka­mži­ky samot­ný aktér.

Bude se potit krev!!!

Trénink byl pro před­sta­vi­te­lé ústřed­ních rolí nevy­hnu­tel­ný. Zatímco Davies se učil ohá­nět se seke­rou celé týd­ny a na pla­ce s tři­ce­ti­ki­lo­vým brně­ním na těle vylo­že­ně trpěl, Viggo Mortensen měl úlo­hu o to slo­ži­těj­ší, že nasko­čil do plně roz­je­té­ho vla­ku. Přeci jen s jeho jmé­nem s v pro­jek­tu původ­ně nepo­čí­ta­lo, neboť Aragorna měl zpr­vu hrát Stuart Downsend. Na roz­myš­le­nou měl Mortensen pou­ho­pou­hý jeden den a sám při­zná­vá, že nevě­děl, jest­li má roli Hraničáře oprav­du při­jmout, ane­bo ne. Rozhodující slo­vo měl v této pro­ble­ma­ti­ce jeho tři­nác­ti­le­tý syn. Když se dozvě­děl, že jeho táta může hrát Aragorna, netr­va­lo mu dlou­ho, aby jej pře­svěd­čil o správ­nos­ti jedi­né vol­by.

Neuplynulo ani čty­ři­a­dva­cet hodin a Mortensen už seděl v leta­dle míří­cím na Nový Zéland. Na pří­pra­vy a samot­ný tré­nink měl ze všech akté­rů nejmé­ně času. Zatímco všich­ni ostat­ní měli na zdo­ko­na­le­ní svých bojo­vých schop­nos­tí celé dva měsí­ce, Viggo to musel zvlád­nout za skrom­né čty­ři dny. Naštěstí pro Mortensena, jako uči­tel mu byl při­dě­len býva­lý olym­pij­ský vítěz Bob Anderson, dnes již sedm­de­sá­ti­le­tý děde­ček. „Anderson učil šer­mo­vat už Errika Flynna a na začát­ku mi na rovi­nu řekl, že není čas na to, aby se se mnou maz­lil a všech­no mi podrob­ně vysvět­lo­val,“ říká před­sta­vi­tel Aragorna a s úsmě­vem pokra­ču­je: „Prostě na mě začal posí­lat jed­nu vlnu skře­tů za dru­hou.“

Že je tré­nink dia­me­t­rál­ně odliš­ný od „scén natá­če­ných na ost­ro“, o tom se vět­ši­na zúčast­ně­ných pře­svěd­či­la na vlast­ní kůži. Takovou ztrá­tu zubu může Mortensen pova­žo­vat ješ­tě jako štěs­tí, když při­hléd­ne ke zra­ně­ním, kte­ré při natá­če­ní utr­žil Orlando Bloom, ve fil­mu blon­ďa­tý elf Legolas. Polámaná žeb­ra a kon­če­ti­ny byly u něj na kaž­do­den­ním pořád­ku – zvláš­tě pak z koně padal více, než je zdrá­vo. „Orlando? Jo… tak ten byl neu­stá­le ofá­čo­vá­ný,“ smě­je se nahlas John Rhys-Davies v roz­ho­vo­ru pro ame­ric­ký fil­mo­vý měsíč­ník. Ono se však také ale není čemu divit – u člo­vě­ka, kte­rý měl tři­krát naštípnu­tou leb­ku, zlo­me­né obě nohy a pochrou­ma­nou páteř, se nedá oče­ká­vat, že pro­plu­je celým natá­če­ním bez odře­nin a pohmož­dě­nin.

Bitva u Helmova žle­bu ve zpět­ném zrcát­ku

Vrcholná scé­na ze Dvou věží dala fil­ma­řům co pro­to, ale hlav­ně pra­cov­ní­kům tri­ko­vé spo­leč­nos­ti Weta, kte­rou Jackson zalo­žil před něko­li­ka lety. Když bychom před něja­kým tím pát­kem vklouz­li do pro­stor novozéland­ské­ho „stu­dia na sny“, byli bychom asi hod­ně pře­kva­pe­ni, na co všech­no bychom tady nara­zi­li. Figuríny doku­men­tu­jí­cí fyzic­ký vývoj Gluma, nej­růz­něj­ší mas­ky skře­tů, vše­li­ja­ké kos­týmy, repli­ky zbra­ní, magic­ké arte­fak­ty, brně­ní atd. Trikaři z Wety zasvě­ti­li tvor­bě Pána prs­te­nů ješ­tě více času než samot­ní her­ci. „Na tomhle fil­mu dělá­me celých pět let, v pěti oddě­le­ních bylo vyro­be­no na čty­ři­cet osm tisíc rekvi­zit,“ dodá­vá s pýchou šéf spo­leč­nos­ti Richard Taylor.

Zadostiučinění za „čer­nou“ prá­ci se Weťáci dočka­li při pře­dá­vá­ní Oscarů. Když Taylor se zla­tým ple­šou­nem při­stál loni v břez­nu na letiš­ti ve Wellingtonu, při­pra­vi­li pro něj jeho pod­ří­ze­ní oprav­du výsost­né při­ví­tá­ní. Rudý kobe­rec ke schůd­kům leta­dla byl jen pou­hým úvo­dem, zapl­ně­ná pří­le­to­vá hala pak Taylora vylo­že­ně doja­la. Aby se Richard svým pra­cov­ní­kům nějak odvdě­čil, nakou­pil pak v L.A. asi sto maket Oscara a všech­ny je poroz­dá­val.

Někteří lidé by se moh­li myl­ně domní­vat, že je Pán prs­te­nů výhrad­ně dílem nej­mo­der­něj­ší počí­ta­čo­vé tech­no­lo­gie. Skutečnost je ale tro­chu jiná. Samozřejmě, že ve fil­mu nara­zí­me na mno­ho scén, kte­ré by bez pomo­ci com­pu­te­rů nikdy nevznik­ly, nebo ale­spoň ne v tako­vé podo­bě, málo­kdo si však už uvě­do­mí, že Jackson hod­ně trval na tom, že coko­liv půjde vytvo­řit kla­sic­ký­mi tri­ko­vý­mi postu­py „a lá guma, latex a sád­ra“, tak to nevznik­ne záslu­hou soft­wa­rů. Kromě masek skře­tů a lou­tek entů tak byla zplo­ze­na i celá řada nej­růz­něj­ších mode­lů budov – hradba­mi začí­na­je, měst­ský­mi budo­va­mi kon­če.

Z celé plejá­dy zmen­še­nin vyni­ká nej­ví­ce mini­a­tu­ra věže Barad-dûr a její­ho oko­lí o půdo­rys­né plo­še pět met­rů čtve­reč­ných a zejmé­na pak make­ta Helmova žle­bu a při­lehlé­ho teré­nu, kte­rá byla v post­pro­duk­ci vyu­ži­ta pro dosa­ze­ní něko­li­ka­ti­sí­co­vých vojsk skře­tů a lidí. Monumentální bitva ze závě­ru dru­hé­ho dílu je tedy jed­nou ze scén, kte­rá vzni­ka­la neje­nom v díl­ně, ale také v počí­ta­čích. Zatímco bez zmí­ně­né­ho mode­lu by se daná pasáž jis­tě nato­čit dala, bez zása­hu moder­ní tech­no­lo­gie by se tvůr­ci obe­šli jen stě­ží. Pro vznik této scé­ny muse­li pro­gra­má­to­ři vyvi­nout spe­ci­ál­ní ani­mač­ní a simu­lač­ní pro­gram, kte­rý umož­nil pixe­lo­vým „vojáč­kům“ logic­ky uva­žo­vat, bojo­vat v závis­los­ti na situ­a­ci a pohy­bo­vat se způ­so­bem nero­ze­zna­tel­ným od reá­lu. Richard Taylor vná­ší do celé pro­ble­ma­ti­ky mno­hem více svět­la: „Místo toho, abychom kaž­dé­mu z tisí­ců vojá­ků pře­dem napro­gra­mo­va­li to, co má dělat, dali jsme mu oči, aby mohl roze­znat pří­te­le od nepří­te­le, a mozek, aby se mohl roz­ho­do­vat, jest­li má brá­nit, nebo úto­čit. Prostě pro­ti sobě posta­ví­te dvě armá­dy, stisk­ne­te knof­lík a nechá­te je, ať si to spo­lu vyří­dí.“

Takhle, jak to říká, to zní poměr­ně jed­no­du­še. Co říká­te? 🙂

Photo © 2001 New Line Cinema

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře