Ďábel je taky jenom člověk, nebo ne?

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Už Abel Baumann nebyl snad­ný pří­pad, ale u Toniho Auerbacha zřej­mě půjde o výbuš­nou usměs schi­zofren­ní psy­chó­zy s nar­cis­tic­kou poru­chou osob­nos­ti. Zatímco Baumann měl pocit, že coby Bůh do znač­né míry ztros­ko­tal, je Toni se svou kari­é­rou ďáb­la oči­vid­ně vel­mi spo­ko­je­ný. To mi zrov­na neu­snad­ní můj úkol vysvět­lit mu, že jeho před­sta­vy jsou blud.“

Hm… Jakob Jakobi to jako psy­cho­te­ra­peut roz­hod­ně nebu­de mít snad­né. Tenhle pekel­ný týpek totiž mož­ná ze samot­né­ho pek­la oprav­du pochá­zí a mož­ná je i samot­ný vlád­ce toho ďábel­ské­ho svě­ta. Rozhodně by tomu napo­ví­da­li jeho móre­sy! Ty vám urči­tě pole­zou na ner­vy!

A když se tak ohlí­žím za cel­ko­vým dojmem z této kni­hy, je mi nad slun­ce jas­né, že to, co mne na Tonim Auerbachovi nej­ví­ce drá­sa­lo ner­vy byla ta nevy­po­či­ta­tel­nost a jas­né vědo­mí, že ač se mu spo­leč­ně s Jakobem Jakobim neu­stá­le brá­ní­me, jeho mož­nos­ti jsou mno­hem vět­ší a saha­jí dále, než si doká­že­te před­sta­vit. Jo, tak nějak si člo­věk před­sta­vu­je zlo.

Autorovi se poda­ři­lo ZLO parád­ně defi­no­vat!

Do zdán­li­vě oby­čej­né­ho pří­bě­hu, romá­nu, kte­rý se dá bez okol­ků ozna­čit jako „leh­ký, čti­vý a odpo­čin­ko­vý“, vetknul Hans Rath parád­ní defi­ni­ci zla. Jo, na Tonim se oprav­du psy­cho­lo­gic­ky vyžil. Dal mu přes­ně ty vlast­nos­ti, kte­rých se člo­věk ve skry­tu duše bojí, ale kte­rým někte­ří jedin­ci pod­lé­ha­jí. Prozradím, že vzal čte­ná­ře i do samot­né­ho pek­la a jeho podo­ba vás mož­ná pře­kva­pí. Anebo nao­pak, nepře­kva­pí ani v nejmen­ším.

Nakonec oce­ňu­ji i zakon­če­ní pří­bě­hu, kte­ré je milé, logic­ké a mož­ná i tro­chu dojem­né. Ukazuje lid­štěj­ší tvář, ale záro­veň nechá­vá živý ten pocit varo­vá­ní, nebez­pe­čí a snad tím vším i skvě­le zakon­ču­je cel­ko­vý dojem z této kni­hy. Nezapomenete na ni, neza­po­me­ne­te na ty jed­ny Vánoce, kte­ré jste strá­vi­li nad strán­ka­mi kni­hy v Berlíně. Protože kdo­ví – stát se to může všu­de. I u vás…

„I já se nyní posa­dím, polo­žím si ruce do klí­na a milos­ti­vým kýv­nu­tím Auerbachovi nazna­čím, že teď smí pro­mlu­vit. Nejsem jen naštva­ný, že si ze mě vystře­lil a při­tom mě pro­ti mé vůli nafil­mo­val, navíc mám vztek i na sebe, pro­to­že jsem to pim­pr­lo­vé diva­dél­ko nepro­kou­kl hned. Ovšem přes­ně to nebu­du Tonimu věšet na ohni­vě rudý nos – tenhle tri­umf mu zkrát­ka a dob­ře nehod­lám dopřát.“

No jooo, když si, milý Jakobe, mys­líš, že to je jen pim­pr­lo­vé diva­dél­ko… pří­běh může začít!

O auto­ro­vi:

HANS RATH: Narodil jsem se v Straelenu v Severním Porýní. Obyvatelé toho­to regi­o­nu se  živí země­děl­stvím a zahrad­ni­če­ním. Kdo se neho­dí ani na jed­no, musí na gym­ná­zi­um. Po matu­ri­tě jsem stu­do­val filo­zo­fii, ger­ma­nis­ti­ku a psy­cho­lo­gii v Bonnu, což pod­le Úřadu prá­ce před­sta­vu­je solid­ní základ, aby se člo­věk jed­nou mohl živit jako pomoc­ník při žních. Pracoval jsem jako čer­padlář, sta­veb­ní děl­ník, jevišt­ní tech­nik, poz­dě­ji jako diva­del­ní kri­tik a ana­ly­zo­val jsem scé­ná­ře.

Když mi v polo­vi­ně 90. let nabíd­li mís­to v novi­no­vém nakla­da­tel­ství půso­bí­cím v Německu, Česku a Maďarsku, vymě­nil jsem už spla­ce­né laclá­če země­děl­ské­ho pomoc­ní­ka za oblek s prouž­kem a začal pra­co­vat ve střed­ním manage­men­tu.

Krátce před svý­mi čty­ři­cá­ti­na­mi jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se zku­sit štěs­tí v Berlíně jako autor na vol­né noze. Tam žiju dodnes se svou ženou Michaelou Weibusch a synem Mattim.

Vydalo nakla­da­tel­ství Anch Books, 2016, www.anch-books.eu