Dcera divočiny: Daisy Ridleyová v čele provokativního thrilleru

Mladá mat­ka je kon­fron­to­vá­na poté, co její vraž­dí­cí otec uprch­ne z věze­ní, ve fil­mu Dcera divo­či­ny, kte­rý ten­to víkend vstu­pu­je do praž­ských kin. Adaptace romá­nu Karen Dionneové z roku 2017 od reži­sé­ra Neila Burgera mož­ná zma­te divá­ky, kte­ří oče­ká­va­jí tra­dič­ní thriller, ale jeho myš­len­ko­vá pre­mi­sa

Helena (Daisy Ridleyová) cítí růžo­vou nos­tal­gii po dět­ství pro­ži­tém na cha­tě v lesích; i když mamin­ka Beth (Caren Pistoriusová) byla poně­kud odta­ži­tá, tatí­nek Jacob (Ben Mendelsohn) ji dob­ře nau­čil způ­sobům živo­ta v divo­či­ně, lovit jele­ny a chrá­nit rodi­nu před vlky. Jediný pro­blém: táta byl také pre­dá­tor, kte­rý Beth une­sl ze spo­leč­nos­ti a Helenu vycho­vá­val v nevě­do­mém zaje­tí prv­ních deset let její­ho živo­ta.

První scé­ny fil­mu Dcera divo­či­ny nám uka­zu­jí šťast­nou mla­dou Helenu (hra­je ji Brooklynn Princeová), kte­rá se sbli­žu­je se svým otcem v letech, kdy se for­mo­va­la, a důmy­sl­ně před­sta­vu­jí Jacoba v sen­ti­men­tál­ním svět­le. I poté, co se dozví­me, co pro­ve­dl, ho film vykres­lil opti­kou jeho dce­ry; je to sice mon­strum, ale také otec a člo­věk, kte­rý sdí­lí spo­leč­né emo­ce a pro­žit­ky s námi ostat­ní­mi.

O dva­cet let poz­dě­ji je Jacob tra­dič­něj­ším typem mon­stra Michaela Myerse, když ute­če z věze­ní a zane­chá za sebou něko­lik mrtvých. To je špat­ná zprá­va pro Helenu, kte­rá má nyní vlast­ní rodi­nu; zatím­co před man­že­lem Stephenem (Garrett Hedlund) a dce­rou Marigold (Joey Carson) peč­li­vě skrý­va­la svou minu­lost, kočka je ven­ku z pyt­le, jakmi­le se u jejích dve­ří obje­ví agen­ti FBI.

Očekáváme, že Jacob zamí­ří za svou dce­rou a Helena koneč­ně vyu­ži­je své schop­nos­ti pře­ži­tí, kte­ré pro­mar­ni­la při prá­ci na zadá­vá­ní dat, aby ho koneč­ně dosta­la. Ale zatím­co v běž­ném thrille­ru by se to moh­lo stát, Dcera divo­či­ny se více zají­má o své posta­vy a jejich moti­va­ce. Pro Jacoba je Helena mož­ná posled­ní před­sta­vou, kte­rá ho pou­tá k lid­ské­mu svě­tu. A Helena se sice obá­vá návra­tu své­ho otce, ale záro­veň tou­ží koneč­ně čelit své minu­los­ti.

Dcera divo­či­ny není doko­na­lý film: v závě­reč­ných scé­nách se stá­vá oním před­ví­da­tel­ným thrille­rem, od kte­ré­ho se před­cho­zí film tak peč­li­vě odpou­tal. Ve fla­shbac­ku, v němž dojde ke změ­ně per­spek­ti­vy, se sice uká­že, že Jakub mož­ná nebyl tak doko­na­lý otec, jak si ho Helena pama­tu­je, ale ona i divá­ci by si toho měli být už dáv­no dob­ře vědo­mi, a tak pří­mo­ča­ré vyřče­ní této sku­teč­nos­ti zni­čí někte­ré nuan­ce, kte­ré film do té doby budo­val.

Přesto je neob­vyk­lé vidět mate­ri­ál s tako­vou hloub­kou v něčem, co by jinak moh­lo být zfor­mo­vá­no do obvyk­lé­ho thrille­ru. Je to fas­ci­nu­jí­cí pre­mi­sa: jak lži a nená­vist, kte­ré zabar­vi­ly náš pohled na svět během našich for­ma­tiv­ních let, zane­chá­va­jí trva­lý dopad a může být obtíž­né se jim posta­vit a pře­ko­nat je. Dá se před­po­klá­dat, že Dionneův román se s tou­to tema­tic­kou lát­kou vypo­řá­dá­val důvěr­ně­ji než ten­to sto­mi­nu­to­vý film.

Přesto se v rukou reži­sé­ra Burgera, kte­rý pra­cu­je se scé­ná­řem sce­náris­tů Marka L. Smithe (Revenant) a Elle Smithové, daří Dceři krá­le močá­lů lát­ce dostát. I když se ve finá­le dočká­me oče­ká­va­né­ho ohňostro­je, nej­vět­ší dojem zane­chá emo­ci­o­nál­ní obje­tí.

Ridleyová, kte­rá slo­ži­tou posta­vu ztvár­ňu­je s peč­li­vou přes­nos­tí, je zde sku­teč­nou ozdo­bou; její vrchol­né scé­ny s Mendelsohnem (rov­něž dob­rým, i když špat­ně obsa­ze­ným - tra­dič­ně empa­tič­těj­ší herec by pomohl lépe pro­dat ústřed­ní téma fil­mu), kte­ré Dceru krá­le močá­lů stme­lu­jí jako něco ale­spoň tro­chu výji­meč­né­ho. Tento film neu­spo­ko­jí ty, kte­ří hle­da­jí rych­lé vzru­še­ní a snad­né odpo­vě­di, ale prav­dě­po­dob­ně s vámi zůsta­ne ješ­tě dlou­ho po skon­če­ní titul­ků.

Source

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový