Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...V kině proběhne válečné drama Tobruk za 102 minut, ale Václav Marhoul žil filmem po několik let. Od března 2006, kdy v Českém Krumlově začal pracovat na první verzi scénáře, až do premiéry filmu v září 2008. Následovalo ještě několik měsíců uvedení filmu v zahraničí a na filmových festivalech. Inspirací pro vznik filmu byla kniha Stephana Cranea Rudý odznak, pojednávající o osudech vojáků v občanské válce jihu proti severu. S urputností sobě vlastní se Marhoul rozhodl vytvořit fiktivní příběh o českých vojácích, kteří bojovali v poušti u Tobruku v roce 1941. Rozhodl se celé období tvorby na filmu zapisovat do deníku, který byl původně určen jen spolupracovníkům a členům rodiny. V deníku je zachyceno jednak dlouhé období tvorby scénáře, který byl několikrát přepisovaný a také další činnosti související s přípravou natáčení filmu. Byla to doba plná nejistoty, jednání a plánování. V následujícím období si Marhoul film zrežíroval, byl u všech dokončovacích prací a následovalo představení filmu divákům, novinářům a kritikům.
Marhoul si vytvořil k filmu silný osobní vztah, protože ho vnímá jako komplexní dílo, které připravuje po dlouhé měsíce s velkým nasazením do posledních maličkostí a precizností sobě vlastní. Jako producent se také snaží sehnat potřebné kontakty a finanční zajištění. Hodně mu na tvorbě filmu záleží, proto neváhá konzultovat své představy o filmu s historiky. Současně přemýšlí o přípravě herců, pro které zorganizuje náročný výcvik i setkání s válečnými veterány. Po 17 měsících přípravy se rozjíždí 51 natáčecích dnů na několika místech v Tunisku, pak několik dnů ve filmovém ateliéru Gatte a na Slapech. Následuje několik nezáživných měsíců ve střižně a další dlouhé období prezentace filmu v kinech. Svému deníku se svěřuje se svými plány, popisuje pocity a formuluje názory, které souvisí s tvorbou filmu nebo spolupracovníky. Vyjadřuje se otevřeně a velmi osobně. Zmiňuje také množství dalších osob, které potkává při různých příležitostech, ale tehdy volí slova opatrně. V deníku jsou sice občas zmínky o rodině, ale v centru pozornosti autora rozhodně není.
Přečetla jsem knihu se zájmem a musím říci, že jsem k práci lidí, kteří se ve filmovém průmyslu pohybují, získala velký respekt. Příprava a realizace každého filmu je práce dlouhodobá a různorodá. Marhoul pak v sobě zahrnuje hned tři důležité profese, které mu sice umožňují mít maximální vliv na výsledné vyznění filmu, ale současně ho to stojí obrovské množství energie i emocí. V této souvislosti bych připomněla knihu z roku 1931 režiséra W.S.Van Dyka o natáčení dobrodružného filmu „Trade Horn“ v Africe. Také tato kniha je deníkovým záznamem práce režiséra, který popisuje zajištění i průběh natáčení filmu v podmínkách, kdy hercům i dalším členům filmového štábu šlo často o život. Byla jiná doba, jiné technické zajištění, ale nadšení všech tvůrců při tvorbě náročného díla bylo velké. Kniha měla nejspíš i reklamní účel. Ale režisérovo zaujetí natočit film v drsných podmínkách podle svých představ je v knize patrné. Film jsem neviděla, ale kniha v sobě vtipně kombinuje postřehy pracovní i osobní. Současně také zachycuje obtížné technické zajištění i komplikované přípravy na natáčení některých scén. Je to zábavné i lehce dobrodružné čtení, které má s odstupem mnoha let i svou historickou hodnotu.
Deník tvrdohlavého režiséra je zatížený pracovním zaujetím autora. Natáčení filmu nepřiblížilo ani několik nekvalitních reprodukcí černobílých fotografií. Marhoulův text ještě doplňují tři krátké rozhovory, které vedla Pavlína Saudková. Vybrala si i osobnosti, které mají k filmu Tobruk určitý vztah. Kameraman Vladimír Smutný, vedoucí produkce Kateřina Špůrová i výtvarník Jaroslav Rona vyjadřují své názory nejen na spolupráci s Jaroslavem Marhoulem.
Deníková forma sice zachytila mnoho různých činností během dlouhého období, ale vadilo mi, že období psaní scénáře i postprodukci je věnován velký prostor. Chápu, že při psaní textu se najde víc času na popis večeře v hospodě, než během 58 dnů natáčení. Je mi také jasné, že to může být i záměr autora. Přesto bych při přípravě deníku do tiskové verze ocenila určitou korekci textu, případně doplnění o více informací z průběhu natáčení. Nedokážu posoudit, zda Deník tvrdohlavého režiséra bude po několika desetiletích lákat ke čtení. Film Tobruk si své diváky nejspíš i po letech najde.
(4,91 z 5)