Špionážní drama o sledování záhadného muže dělí diváky na dva znesvářené tábory. Do kterého se zařadíte vy?
Kontroverzní je přídomek, který tomuto snímku můžeme s čistým srdcem dát. Film s dějem nikam nespěchá, v mnoha pasážích působí, že se zdánlivě nic neděje, a postavy se chovají, jako by měly každou chvíli usnout. Nejvypjatějším momentem je kromě závěru jedna rána pěstí a po zbytek stopáže se dílo svou věcností až k uzoufání táhne. Vyvstává tak jediná otázka: vyhledáváte-li obdobnou pomalejší naraci a máte na plátně rádi téma špionáže spojené s mezinárodním terorismem, padne vám snímek do noty. V opačném případě se mu ovšem obloukem vyhněte.
Středem pozornosti je šéf protiteroristické skupiny Gunther (Philip Seymour Hoffman), který se svým týmem sleduje Čečence Issa Karpova. Ten má podle všeho kontakty na teroristické buňky a přístup k deseti milionům euro. Peníze pocházející od jeho otce jsou krvavé, což ovšem rozhodně nevadí dalším aktérům na Hamburské scéně teroristického podhoubí. Gunther se snaží přes Issu získat informace vedoucí k Al-Kaidě, a to za pomoci nedobrovolných prostředníků. Těmi jsou bankéř Tommy Brue (Willem Defoe) a mladá advokátka Annabel Richter (Rachel McAdams), která stojí stůj co stůj na straně zmučeného utečence.
Zatímco se mezi účastníky této špionážní hry vyvíjejí křehké vztahy plné nedůvěry a podezření, neúprosně ubíhající čas vyostřuje situaci a pobízí všechny k méně a méně obezřetnějším činům. Štěnice, odposlechy a skryté kamery jsou posléze snad na všech místech a nikdo si nemůže být jistý, zda není právě pozorován nepřátelským párem očí. Jakkoli by se mohlo zdát, že se situace zdárně a smírně vyřeší, v tomto prostředí není nic jisté a v průběhu stopáže je ukryto i několikero zvratů. Korunu nevypočitatelné situaci dává závěr, který po sobě zanechá zdrcené jak všechny protagonisty, tak i samotného diváka.
To vše funguje bez chybičky na papíře. Potvrzuje to samotná knižní předloha Johna le Carrého, která se stala světovým bestsellerem. Téma špionáže s detektivními prvky je ve čtenářské komunitě velmi vděčné a těší se velkému ohlasu. S filmovými adaptacemi se ovšem musí velmi opatrně, jelikož udržet napětí je ve filmu paradoxně v tomto případě mnohem těžší. A alespoň za mne se tu u Nejhledanějšího muže naprosto nevydařilo. Ať se může synopse jevit sebezajímavější, když člověku po dvaceti minutách znuděně ujíždějí oči na hodinky a jeho nezájem se stupňuje, je asi něco špatně. Což nemůžeme vytýkat hercům, kteří odvádějí heroické výkony a se zasmušilými výrazy a beznadějí v očích svědomitě umocňují tíživou atmosféru příběhu.
Nelze rozhodně vinit určitý aspekt snímku. Jako celku se mu svým důrazem na věrné zachycení děje zkrátka v některých divácích nepodaří vzbudit sebemenší zájem, jak aktéři dopadnou, s čímž se musí u snímků tohoto typu počítat. Nečekejte tedy charisma jako u Labyrintu lží, akci viditelnou v Bournově sáze či humor po vzoru Skryté identity. Nejhledanější muž je těžkopádným snímkem vyžadující notnou dávku pozornosti a tolerance, což ne všichni jsme schopni tomuto žánru věnovat.
