Godzilla [70%]

Joe Brody (Bryan Cranston) před pat­nác­ti lety ztra­til při neho­dě v ato­mo­vé elek­trár­ně svo­ji ženu. Od té doby se pokou­ší dostat dostat zpět do své­ho domu, kte­rý je nyní v oblas­ti, kde spadla radi­a­ce prá­vě z oné jader­né elek­trár­ny. Poté, co je už poně­ko­li­ká­té zatknut jak se sna­ží do pro­sto­ru vnik­nout, při­chá­zí mu na pomoc jeho syn Ford (Aaron Taylor-Johnson). Joe se s ním vydá­vá opět do oblas­ti vyso­ké radi­a­ce aby zís­kal potřeb­né důka­zy ze své­ho býva­lé­ho bytu. Když však pro­nik­nou do blíz­kos­ti býva­lé elek­trár­ny, zjiš­ťu­jí, že tam už žád­ná radi­a­ce není, i když by je měla na mís­tě zabít. Co víc, v mís­tě jader­né kata­stro­fy je až pode­zře­le ruš­no a nad­vlád­ní orga­ni­za­ce Monarch tam cosi ukrý­vá. Před lety to totiž neby­la seis­mic­ká akti­vi­ta ani mecha­nic­ká poru­cha co zapří­či­ni­lo zká­zu elek­trár­ny, kte­ré byl Joe ředi­te­lem. A to něco, co kata­stro­fu způ­so­bi­lo, se začí­ná líh­nout...

Nová Godzilla je poně­kud pro­ble­ma­tic­ký sní­mek. Co se totiž hodí říci dopře­du je fakt, že spo­lé­há až pří­liš na kla­sic­ká klišé, ste­re­o­typ­ní klič­ky a doce­la sil­nou dáv­ku pato­su, pod­po­ře­nou roman­tic­kou lin­kou jed­no­ho z hlav­ních hrdi­nů, což všech­no půso­bí doce­la ruši­vě. Dokonce pro někte­ré tak, že se během pro­jek­ce pouš­tí do absurd­ní­ho smí­chu. Ovšem čekáte-li čis­tě seri­oz­ní dra­ma o tom, jak obří ješ­těr­ka deci­mu­je ubo­hé lidi, jste doce­la urči­tě na špat­né adre­se. A to i přes fakt, že se vás sna­ží pro­pa­ga­ce i film pře­svěd­čit o tom , že toto je vlast­ně dra­ma.

Godzilla má ale pře­de­vším jeden doce­la zásad­ní pro­blém a tím je fakt, že ono titul­ní mon­strum hra­je ve výsled­ku ve fil­mu dru­hé, nebo tře­tí hous­le. Prim tu hra­jí lid­ská dra­ma­ta a pak MUTO, nebo­li ono mon­strum kte­ré způ­so­bi­lo kata­stro­fu v jader­né elek­trár­ně. Kdyby bylo jed­no, kte­ré by si to poz­dě­ji roz­da­lo s Godzillou, ješ­tě bych to pocho­pil, nicmé­ně mys­lím, že je tro­chu over­kill potře­ba tvůr­ců pro­cpat do fil­mu rov­nou dvě tyto mon­stra. Druhým, obdob­ně nevhod­ným roz­hod­nu­tím od tvůr­ců bylo vykon­stru­o­vat posta­vu Dr. Ichira Serizawy (Ken Watanabe) do tak absurd­ních roz­mě­rů, že ji mini­mál­ně od polo­vi­ny fil­mu už nikdo nemů­že brát ani tro­chu váž­ně. Watanabe je dob­rý herec, ale tohle je vylo­že­ně prů­ser. Pokud měl hrát funk­ci jakési comic relief posta­vy, pak to bylo pří­liš sofis­ti­ko­va­né na to, aby to sál smě­jí­cí se absur­di­tě pocho­pil.

Samozřejmě nová Godzilla má i své svět­lé momen­ty, kte­rý­mi je pře­de­vším účast titul­ní­ho mon­stra na plát­ně. To si totiž zjed­ná­vá nesku­teč­ný respekt a doslo­va cupu­je všech­no co mu pří­jde do ces­ty na cuc­ky. Úvodní scé­na, kde se mon­strum popr­vé před­sta­ví v celé své krá­se, je navíc mini­mál­ně pro mě jed­ním z nej­lep­ších fil­mo­vých momen­tů, co jsem za dlou­hé roky viděl. Digitální tri­ky jsou na solid­ní kva­li­tě, stej­ně jako celá vizu­ál­ní strán­ka, kte­rá je navíc pod­po­ře­na napros­to feno­me­nál­ním soun­d­trac­kem od Alexandera Desplata. Ten zkrát­ka chyt­ne už od prv­ních momen­tů a nepus­tí do posled­ní­ho oka­mži­ku. Dodává tak ale­spoň hut­nost atmo­sfé­ře i v momen­tech, kdy pří­bě­ho­vá strán­ka znač­ně kolísá, nebo se spo­lé­há na doce­la nelo­gic­ké, či až hloupé klič­ky.

O nové Godzille se tak toho dá říct cel­kem mno­ho, niko­liv však to, že by se jed­na­lo o špat­ný film. Pro něko­ho bude urči­tě nová ver­ze kla­sic­ké­ho mate­ri­á­lu mír­ným zkla­má­ním, nimé­ně pokrok od prv­ní ame­ric­ké adap­ta­ce je měřen mílo­vý­mi kro­ky.  Gareth Edwards nato­čil hod­ně solid­ní mon­ster movie, kte­ré je sice po pří­bě­ho­vé strán­ce doce­la hloupost a spo­lé­há na zby­teč­ně pri­mi­tiv­ní a ste­re­o­typ­ní ele­men­ty, na efek­tiv­nos­ti a kuler­vou­c­nos­ti jí to ovšem neu­bí­rá. Godzilla sice nemá ani zda­le­ka tolik pro­sto­ru, kolik by si film s ní v titu­lu zaslou­žil,  nicmé­ně když se obje­ví na plát­ně, respekt z ní jde pokaž­dí, pro­to­že tohle je pros­tě král mezi mon­st­ry tak jak má být. Podobně nevy­u­ži­tý poten­ci­ál a popu­la­ri­ta je tu bohu­žel i u Bryana Cranstona a jeho posta­vy. Když to však vez­mu kolem a kolem, nemám pro­blém dát sním­ku sice opa­tr­ný ale přes­to palec naho­ru.

Gojira to zkou­ší v kinech po letech zno­vu. Poté, co Emmerich zprznil toto kul­tov­ní japon­ské mon­strum a Toho po Godzilla Wars na deset let zane­cha­la své nej­slav­něj­ší stvo­ře­ní v archí­vu, při­chá­zí nová ame­ric­ká ver­ze a je doce­la na co kou­kat. Po pří­be­ho­vé strán­ce je to sice mož­ná až pří­liš vel­ká bída, kte­rá spo­lé­há na kýč, klišé a ste­re­o­ty­py, stej­ně jako na doce­la pri­mi­tiv­ní klič­ky jak se dopra­co­vat kam potře­ba, nicmé­ně po audi­o­vi­zu­ál­ní strán­ce se jed­ná o špič­ko­vou podí­va­nou, kte­rá spo­le­há pře­de­vším na doce­la hut­nou atmosfré­ru a geni­ál­ní soun­d­track Alexandera Desplata. To, že nebyl vyu­žit poten­ci­ál titul­ní­ho mon­stra ani z polo­vi­ny, stej­ně jako prá­ve popu­lár­ní­ho Bryana Cranstona je při­nejmen­ším smut­né. Stejně jako hod­ně špat­ně napsa­ná a zahra­ná posta­va jin­dy skvě­lé­ho Kena Watanabeho. 

 Koktejl:

10% Husí kůže
15% Godzilla
30% Stereotypy a klišé
20% Akce
20% Hlouposti
5% Radiace

Podívejte se na hodnocení Godzilla na Kinoboxu.