Hodnocení článku
(1 hlasů, průměr: 1,00 z 5)
Loading...Mlynář August Habermann byl skutečnou postavou. V jesenickém pohraničí mu za první republiky patřila velká pila. Jakožto sudetský Němec se oženil těsně před válkou s Češkou židovského původu. Podnikatelská i rodinná idyla, ze které se záhy po svatbě narodila dcera, by možná nerušeně trvala dál, kdyby osudy jeho rodu i obce, složené z česko-německého obyvatelstva, nezválcovaly kolesa dějin.
Co naplat, že se Habermann snažil i v průběhu okupace chovat co možná nejslušněji k převážně českým zaměstnancům své pily a zároveň diplomaticky udržoval korektní vztahy s německými úřady i vojskem, které zabralo sudetské pohraničí a připojilo je k Říši. Po osvobození území Rudou armádou dopadla i tak na všechny sudetské Němce bez rozdílu pomstychtivá pěst některých rozvášněných českých občanů, kteří toužili po odplatě za šestileté příkoří a přežívání pod útlakem nacismu, ale tak opravdu šlo mnohým především o rabování jejich majetků. Tzv. samozvané Revoluční gardy se bez jakéhokoliv vynesení rozsudku pustily do veřejného lynčování Německého obyvatelstva, které český stát už stejně odkázal k odsunu z českého území. Obětí těchto krvavých perzekucí se stali často bohužel i nevinní lidé, kteří se „provinili“ pouze tím, že měli německou příslušnost. Jedním z nich byl i August Habermann a jeho příběh již před lety knižně zpracoval spisovatel Josef Urban a v letošním roce se konečně dočkal i filmové adaptace v režii Juraje Herze.Zfilmovat výborně napsanou knihu, která tehdy jako jedna z mála prvních otevřeně upozornila na temnou kapitolu českých dějin, čili dodnes velmi diskutované téma poválečného odsunu Němců a zejména způsob, jakým byla tato deportace prováděna, se na počátku století pokoušela celá řada známých filmařů, mezi jinými např. Filip Renč. Problém ale představoval už od začátku scénář, který se přepisoval nesčetněkrát a většinou byl odmítnut nakonec právě proto, že nedokázal věrohodně a vyváženě odvyprávět dramatický příběh na pozadí velkého dějinného konfliktu. Práva nakonec skoupil německý producent Karel Dirka a nabídl režii projektu Juraji Herzovi, což se zdálo jako logická volba, neboť sám tvůrce si prošel koncentračním táborem a měl tím pádem rovněž důvod pojmout látku osobněji. I tak ale pod jeho bedlivým dohledem propsal ještě německý scenárista Wolfgang Limmer celkem dalších jedenáct verzí, aby posléze tu finální dokončil stejně nakonec jeho český kolega Jan Drbohlav. Velkoryse pojaté natáčení v německo-rakousko-české koprodukci mělo rozpočet 87 miliónů korun a z velké části se jeho výpravnost, od kostýmů, přes lokace, dobově přesné rekvizity i líčení herců, na plátně skutečně zúročila.
Mezinárodní koprodukce si ale pochopitelně musela promítnout i do hereckého obsazení, kde si Herz řadu německy mluvících postav musel vybrat u našich západních sousedů, obsadil ale také kvalitní české herce, v čele s Karlem Rodenem, který ve snímku ztělesnil roli českého hajného Karla Březiny, Habermannova nejlepšího přítele, který je zároveň dodavatelem dřeva pro jeho pilu. I v jeho manželství s Němkou našli filmaři kontrastní paralelu s osudem a situací Habermannovy rodiny. Na rozdíl od idealisticky smýšlejícího podnikatele je ale Březina pragmatik, a když se blíží osvobození, nechá raději svou ženu schovat v lese, aby se vyhnula protiněmeckým pogromům.Proč ovšem Habermannův mlýn,i přes upřímnou snahu tvůrců pojednat česko-německý problém nečernobíle, nakonec v komunikaci s divákem selhává? Důvodů lze dopátrat několik. Především film jako takový postrádá hlubší emoce. Zdánlivě dobře vyhrocený příběh sráží špatně vyprofilované a až příliš jednorozměrně pojaté postavy. Herz nahlíží na svého Habermanna jako na altruistu, který zřejmě nepochopil, co se kolem něj děje. Ačkoliv mu někteří čeští zaměstnanci kradou v průběhu války z pily dřevo, čímž se snaží vykázat jakousi odbojovou činnost, továrník se je snaží přemluvit, aby to už příště nedělali, protože by pak již nemohl krýt jejich zločiny proti Říši. Samozřejmě od nich dostane nakládačku, ale i to přejde velkorysým gestem, nenahlásí je úřadům a dokonce je ani nevyhodí z práce. Dá rozum, že se mu jeho hloupost vymstí. Jenže takový charakter Habermann ve skutečnosti vůbec nebyl. Kdo ví, co Herze svedlo k tomu, jej vylíčil coby filantropa, který naivně věří ve vyšší spravedlnost. Německý herec Mark Waschke navíc postrádá jakoukoliv charismatičnost pro tuto ústřední postavu a své dokonává ještě příšerný český dabing, který prakticky u všech postav devalvuje jejich přirozenost. Nelogičností je ve filmu ostatně spousta. Hlavní Habermannův protivník, Sturmbannführer Koslowski v podání Bena Beckera sice potřebné ďábelské charisma záporného soupeře má, z nějakého nepochopitelného důvodu, jakožto rodilý Němec, který přebírá správu na pohraničním teritoriu, ale občas hovoří v ději filmu plynně česky.
Rodenova postava hajného Březiny se stane v klíčovém momentě krize svědkem zcela zbytečné vraždy německé vojenské motocyklové hlídky, která zbloudila a jen se ptá na správnou cestu z lesa. Jeho pomocník, jeden z českých rádoby partyzánů, v „chlestakovovské“ kreaci Radka Holuba, však zpanikaří a jednoho z dvojice vojáků zastřelí. Březinovi nezbude, než se zbavit i druhého mladého vojína. A zatímco se na dohled blíží už k místu vraždy německý transportér, Březina pohání koně a ujíždí s povozem od místa činu, aniž by se následně stal vůbec podezřelým. Vrchol neuvěřitelnosti ale představuje zápletka s rodným listem Habermannovy manželky. Informaci o tom, že je Židovka se Habermann dozvídá teprve ve druhé polovině filmu jako obrovské překvapení. Zřejmě proto, aby jej mohl vydírat zkorumpovaný starosta (Andrej Hryc), který se konformně přizpůsobuje jakémukoliv režimu, aby na konci sám zasadil Habermannovi smrtící ránu. A propos scéna závěrečného lynčování Habermanna, který je přivázán na otáčejícím se mlýnském kole a rozvášněný dav českých občanů jej ještě navíc pranýřuje holemi, má rovněž svou nechtěně úsměvnou pointu, totiž, když kdosi okřikne běsnící skupinu bijců se slovy, aby počkali, protože trestaný chce ještě něco říct. Češi vůbec ze snímku vyznívají značně nelichotivě. Jejich charakter, jako by se personifikoval v postavě úlisně prospěchářského vedoucího hotelu, jehož si přesně v této poloze vystřihl Jan Hrušínský. Jeho slogan: Hlavně nezapomeňte, kdo vám pomáhal, je přesně oním alibismem, který lze aplikovat na pohnutky našeho národního svědomí, které je ochotno omluvit si jakékoliv prohřešky ve jménu vlastního oportunismu. Co na tom, že spáchané zločiny pod hesly tzv. spravedlivého vyrovnání, jsou účtováním stejně zrůdným, obdobně jakož i zvěrstva kterých se dopustili Němci za války na místním obyvatelstvu, když například dostali k vykonání rozkaz za každou cenu potrestat viníky zastřelené německé motohlídky. Popravovali se mnohdy nevinní.
Herz bohužel nedokázal vybruslit z tezovitosti svého díla. Ve snaze o rovnoměrně vyvážený podíl dobra i zla na obou stranách nakonec paradoxně dospěl ke tvaru, který je plochý a klouže pouze po povrchu zobrazovaných situací. S žádnou postav se nelze dostatečně ztotožnit a spoluprožít si její trauma. Přitom stačilo, aby se alespoň Habermann a někteří ostatní, v ději zdůraznění, chovali věrohodně, myšleno se všemi lidskými chybami a nedostatky. Pak by možná jejich úděl byl pro diváka dostatečně nosný, aby se s nimi mohl ponořit do morálních dilemat a dosáhnout katarzního porozumění. Nedostatkem jsou tak nakonec i málo pravděpodobné scény typu, že Habermannova manželka zachrání manželova mladšího bratra z vlakového lazaretního transportu prostě tím, že jej sama, nemohoucího chodit, odtáhne do skrýše v lesní chatě. Jednání a konání postav se častokrát vůbec nepropojuje a nevytváří příslušné napětí. To je toliko uměle formované potřebou a přáním tvůrců sdělit nám historickou nespravedlnost sledem obrazů, které popisují příběh inspirovaný realitou, ale bohužel nedokážou navodit pocit autentičnosti tím, že by šli po vývoji charakterů a v prvé řadě motivací hlavních protagonistů.
V případě Habermannova mlýnu hodně zamrzí, že se nepodařilo natočit konzistentní a koncepčně propracovaný film. Přece jenom po řemeslné stránce je například kamera, hudba, střih či výprava na slušné profesionální úrovní. Po letech přehlížení a drobných náznaků (jako kupř. v Cieslarově a Körnerově Krvi zmizelého) jsme se konečně dočkali díla, které se otevřeně pokusilo narovnat představy a fakta o české křivdě na německém obyvatelstvu v průběhu poválečných odsunů. Mělo k dispozici mimořádně silný skutečný případ, ale v jeho vyprávění nám bohužel nesdělilo víc, než to, že doba už byla holt taková – vymknutá z kloubů a pudy převálcovaly poslední zbytky humanismu téměř v každém z těch, kteří si museli prožít své ponížení. A to je zatraceně málo na tak slibný příběh, kterým osud opravdového Augusta Habermanna byl. Škoda té promarněné šance. Možná je to ale důvod k očekávání jiné – přesvědčivější zpovědi na toto téma, kterou by mohl přinést třeba projekt Vlci a psi mladého úspěšného režiséra Jiřího Vejdělka podle scénáře talentovaného Marka Epsteina.
(4,91 z 5)