Harry Potter a Ohnivý pohár - Je mu čtrnáct a umí čarovat lépe než politici v české poslanecké sněmovně.

Toto letí… jako by to bylo vče­ra, co se do kin pro­dral prv­ní díl Harryho Pottera a co jsme se moh­li stát svěd­ky nelí­tost­ných roze­pří mezi fanouš­ky Pána prs­te­nů a čte­ná­řů knih J. K. Rowlingové.

No dáv­no… jak se to vez­me. Čtyři roky jsou čty­ři roky a za tu dobu se lec­cos změ­ni­lo. Režiséři, atmo­sfé­ra, vzhled ústřed­ních her­ců, před­sta­vi­tel Brumbála…

Ano – udá­lo se toho nemá­lo.Čtvrtý díl Harryho Pottera měl zřej­mě ze všech stá­va­jí­cích fil­mů nej­hor­ší star­tov­ní pozi­ci. Vězeň z Azkabanu nasta­vil lať­ku pro­kla­tě vyso­ko a od nové­ho dílu se oče­ká­va­lo, že se tomu­to výko­nu při­nejmen­ším vyrov­ná. Alfonso Cuarón vytřel zrak všem nedů­vě­ři­vým pesi­mis­tům a svým způ­so­bem zpo­chyb­nil prá­ci své­ho mno­hem zku­še­něj­ší­ho před­chůd­ce Chrise Columbuse. Třetí díl byl jed­no­du­še skvě­lý. Vymanil se ze spá­rů fil­mo­vé mono­tón­nos­ti a jako jeden z mála „dět­ských“ sním­ků mě navna­dil na část násle­du­jí­cí (což se mi nepři­ho­di­lo ani u jed­nič­ky, ani u dvoj­ky). Nejinak zapů­so­bi­ly i „upou­tav­ko­vé“ řeči mých sečtě­lých spo­lu­žá­ků: „Čtvrtý Potter je nej­lep­ší. Začátek je sice tako­vý nemastný-neslaný, ale pak se to roz­je­de a už neza­sta­ví.“

Upřímně řeče­no, kole­go­vé z lavi­ce mi toho napo­ví­da­li více než dost a prá­vě jejich záslu­hou jsem nebyl dojmu, že mě čeká kon­fron­ta­ce se sním­kem, kte­rý mi nedá šan­ci vydech­nout.

Jak se poz­dě­ji uká­za­lo, zůsta­lo pou­ze u těch před­po­kla­dů.

Ohnivý pohár – ať už je jaký­ko­liv – urči­tě se nepři­bli­žu­je záře­zu, kte­rý uči­nil Cuarónův pře­pis (a jak jsem pocho­pil z dis­kus­ních fór, zřej­mě by neob­stál ani ve srov­ná­ní s kniž­ní před­lo­hou). Snímek Mika Newella (Čtyři svat­by a jeden pohřeb, Krycí jmé­no Donnie Brasco) trpí napros­to stej­nou nemo­cí jako prv­ní dva díly. Ve sna­ze vměst­nat do fil­mu vše nej­dů­le­ži­těj­ší a nej­zá­sad­něj­ší (Turnaj tří škol, Bradavický bál + plá­ny Lorda Voldemorta) byla jak­si nezo­hled­ně­na míra pří­pust­né kon­zis­ten­ce. Důsledkem toho je sto­pa­de­sá­ti­mi­nu­to­vá podí­va­ná, kte­rá je sice ose­ka­ná o vše „nepod­stat­né“, ale jež se v celé své dél­ce potý­ká s absen­cí kva­lit­ní­ho poji­va. Pojiva, kte­ré by vypl­ni­lo meze­ry mezi jed­not­li­vý­mi okén­ky a odleh­či­lo cel­ko­vou kon­struk­ci. Šestisetstránková před­lo­ha svá­za­la tvůr­cům ruce nato­lik, že se z nové­ho Pottera stal jen pou­ho­pou­hý pře­chod mezi tře­tí a pátou epi­zo­dou. I když by bylo nej­jed­no­duš­ší (a dost mož­ná nej­ob­jek­tiv­něj­ší) smí­řit se s tím, že se kníž­ka o tako­vém roz­sa­hu (a váze) adap­tu­je jen těž­ko, člá­nek by s tím­to vysvět­le­ním ztra­til svůj účel a rov­něž i pat­řič­nou dél­ku.

Za ten­to výsle­dek je zod­po­věd­ný neje­nom scé­nář Stevena Klovese, ale i mís­ty „bez­cit­né“ sestří­há­ní (zjev­né hlav­ně v prv­ní půli) a samo­zřej­mě reži­sér Mike Newell.

Na obra­nu brit­ské­ho tvůr­ce musím však zmí­nit, že to měl od počát­ku vel­mi těž­ké. Přebíral žezlo po vyni­ka­jí­cím Cuarónovi a ješ­tě se k tomu vše­mu zavá­zal čás­ti, jež měla do dopo­sud poklid­ných Bradavic vnést pořád­nou por­ci tem­no­ty.

Newell se toho­to bří­mě ujal jako sta­teč­ný jinoch a na zmí­ně­né ponu­ros­ti vysta­věl celý film. Ohnivý pohár by se tak klid­ně mohl jme­no­vat Hororový pohár, neboť z pohle­du vizu­ál­ní­ho se prá­vem nabí­zí při­rov­ná­ní k Burtonově Ospalé díře. Newell nava­zu­je na Cuarónovy archi­tek­to­nic­ké náčrt­ky a ser­ví­ru­je nám tzv. „ohněm sežeh­lé Bradavice“ (tohle při­rov­ná­ní neber­te doslo­va). Potterovské pro­stře­dí je tedy syro­vé, gotic­ké a na hony vzdá­le­né pohád­ko­vým kuli­sám. Pokroucená vege­ta­ce bez lis­tí, slun­ce scho­va­né za šedi­vý­mi mrač­ny, hus­tá mlho­vá pokrýv­ka a mini­mum inte­ri­é­ro­vé­ho osvět­le­ní…

V tom­to smě­ru nelze Newellovi nic vytknout - vypo­má­há si vše­mi dostup­ný­mi pro­střed­ky (v dneš­ní době hoj­ně vyu­ží­va­né barev­né fil­try) a činí z Pottera kon­zum­ní mate­ri­ál pro odrost­lej­ší divá­ky.

Bohužel – budo­vá­ní stís­ňu­jí­cí atmo­sfé­ry je asi to jedi­né, co lze bez výči­tek svě­do­mí oznám­ko­vat čís­li­cí jed­na. V ostat­ních čin­nos­tech se pro­je­vu­je reži­sé­ro­va netr­pě­li­vost vyvo­ze­ná časo­vou tís­ní – a to se odrá­ží zejmé­na v pasá­žích, kde by měl neza­dr­ži­tel­ně stou­pat adre­na­lin. Jedním z mno­ha pří­kla­dů budiž scé­na s odci­ze­ním dra­čí­ho vej­ce. Režisér má spous­tu mož­nos­tí, jak roze­hrát ner­vy­drá­sa­jí­cí infark­to­vé dění, kde má opod­stat­ně­ní kaž­dá vte­řin­ka a kaž­dý deci­met­řík – přes­to všech­no zůstá­vá u pou­hých názna­ků a okleš­tě­ných útrž­ků.

A tohle doce­la zamr­zí (doce­la dost). Zvláště pak v díle, kte­rý je vysta­věn na Harryho účas­ti v Turnaji tří kou­zel­nic­kých škol – v díle, jenž si prv­ně zahrá­vá se smr­tí.

Jednoduše řeče­no – nový Potter není zda­le­ka tak vybrou­še­ný jako jeho před­chůd­ce a kdo­ví, jak bych jej při­jal, kdy­by se Vězeň z Azkabanu tolik nepo­ve­dl. Nedotažené akč­ní sek­ven­ce tvo­ří jen úlo­mek vrt­ka­vé­ho výsled­ku a mno­hem více tak doplá­cí na igno­ra­ci zmí­ně­né­ho poji­va – na nevy­vá­že­nost se scé­na­mi, v nichž by rejža zvý­raz­nil atmo­sfé­ru živo­ta na kole­jích a cito­vé strá­dá­ní hrdi­nů (na čemž mají záslu­hu i kra­pet nepře­svěd­či­vé herec­ké výko­ny dět­ských před­sta­vi­te­lů). Se scé­na­mi, ve kte­rých by nám umož­nil uvě­řit, že se nedí­vá­me jen na pou­hé her­ce a pou­hou adap­ta­ci kniž­ní před­lo­hy.

Je už mým jakým­si zlo­zvy­kem, že recen­ze na Harryho Pottera pojí­mám poně­kud kri­tič­tě­ji, než by bylo nut­né s ohle­dem na sku­teč­nou kva­li­tu díla. Ohnivý pohár se neřa­dí mezi žád­né pro­pa­dá­ky a vel­ká zkla­má­ní – tím spí­še se jed­ná o sní­mek, u něhož se divák těž­ko zba­vu­je poci­tu, že by mohl být nato­čen lépe. V pří­pa­dě fil­mo­vé­ho kon­zu­men­ta je tedy pri­o­rit­ní jeho pří­stup k fil­mu. Patříte-li mezi ty divá­ky, kte­ří se spo­ko­jí s tím, když je sní­mek zaba­ví pou­ze po dobu pro­jek­ce, zapo­meň­te na všech­ny před­cho­zí odstav­ce a s čis­tou mys­lí vstup­te do potem­ně­lé­ho kinosá­lu. Naopak… vyžadujete-li od adap­ta­ce kniž­ní před­lo­hy, aby se vám urči­tým způ­so­bem vry­la do pamě­ti, dá se oče­ká­vat – a říká se mi to těž­ko – že na této adre­se pří­liš nepo­cho­dí­te.

Film skon­čil a já si na něj vzpo­mněl až při psa­ní této recen­ze.

Recenze z 5. 12. 2005