Hodný, zlý a ošklivý

Hodný, zlý a ošklivý je film režiséra Sergia Leoneho z roku 1966. Jeden z nejslavnějších westernů v dějinách filmu je považován za kvintesenci úspěšného žánru spaghetti western. Film natočený po úspěchu filmů Pro hrst dolarů a O pár dolarů víc završuje Leoneho dolarovou trilogii. Aby se režisér vyhnul riziku, že se bude opakovat, opět zvyšuje počet hlavních hrdinů ze dvou na tři a zasazuje děj do historického kontextu americké secesní války.

Název, zrozený náhodou, odráží Leoneho myšlení. Název, který vznikl náhodou, odráží Leoneho myšlení. Ve třech protagonistech, z nichž každý je svým způsobem autobiografický, vedle sebe koexistují krása a ošklivost, lidskost a divokost: režisér demystifikuje všechny tyto pojmy a zároveň v deklarovaném odsouzení válečného šílenství demystifikuje samotné dějiny Spojených států amerických a ukazuje jejich násilnou a brutální stránku, pošramocenou mýtickou tradicí westernového eposu.

Leone opakuje klišé muže beze jména, kterého hrál Clint Eastwood, ale dělá ho více nejednoznačným, na půl cesty mezi lovcem odměn a katem. Vedle Eastwooda se v hlavních rolích objevují Lee Van Cleef (také čerstvý herec z filmu Pro pár dolarů navíc, ale zde ve zcela jiné roli) a Eli Wallach. V roli kapitána unijní armády se objevuje také Aldo Giuffré. Co však vyniká, je postava Tuca, a to jak díky jeho prohloubeným zkušenostem a vnitřnímu rozměru, tak díky jeho humorné stránce, kterou mistrně charakterizuje Wallachův komický talent.

Scéna takzvaného „tria“ (mexického stylu) ve finále filmu je příkladná jak svým natočením a střihem, tak dovedným použitím soundtracku Ennia Morriconeho (skladba Il triello), který ji jedinečným způsobem podtrhuje, dodává jí napětí a sugestivní sílu.

Film zpočátku rozdělil kritiky, ale u diváků měl obrovský úspěch. Její popularita se nezměnila a stala se hojně citovanou klasikou ve filmu, hudbě i komiksu. Uživatelé a čtenáři odborných webových stránek a časopisů, stejně jako významní filmaři, jako je Quentin Tarantino, jej považují za jeden z nejlepších filmů všech dob.

Obsah filmu

1862. Ve Spojených státech zuří válka o odtržení mezi jižanskou Konfederací a severní Unií.

Bandita Tuco Ramírez (v titulku překrytém statickým obrazem je představen jako „ten ošklivý“), pronásledovaný lovci odměn za vraždu, je jedním z nich (podobně představeným jako „ten hodný“) dopaden a postaven před soud. Během výkonu trestu smrti se znovu objeví neznámý lovec lidí (který ho předtím zajal) ozbrojený puškou, vystřelí a přeřízne smyčku na Tucově krku, čímž ho osvobodí a zachrání před oběšením. Oba muži se dohodnou, že trik zopakují, a ukáže se, že jsou partneři. Blonďák (jak Tuco říká svému parťákovi) však náhle dohodu poruší a nechá svého parťáka v poušti, kde uvízl a byl svázán.

V jiné části pouště si jistý Baker zaplatil krutého žoldáka jménem „Sentence“, aby zabil jistého Stevense. Jde do Stevensova domu, sedne si ke stolu a využívá jídla, zatímco Stevens ho podplácí dvojnásobným platem, aby Bakera zabil. Ptá se ho na místo, kde se nachází bedna s 200 000 dolary, které oba ukradli konfederační armádě spolu s třetí osobou, Jacksonem, který je označen jako strážce kořisti pod jménem „Bill Carson“. Sentenza pak Stevensovi připomene, že nikdy nezklame, a zastřelí ho i jeho syna. Poté se vydá k Bakerovi, překvapí ho v posteli, aby si vyzvedl výplatu a předal mu získané informace. Před odchodem také informuje pobaveného Bakera o platbě, kterou dostal od Stevense, a také mu připomene svou loajalitu vůči každému plátci a sadisticky ho zabije střelou do obličeje přes polštář. Na dalším snímku je Sentenza představen jako „padouch“.

Tuco mezitím po přežití pouště dorazí do vesnice, kde ve zbrojnici sestaví „dokonalou zbraň“ sestavením nejlepších částí několika zbraní a okrade majitele obchodu. Poté, co založí gang, najde Blonďáka, který si našel ubytování v hotelovém pokoji, ve vesnici, kterou se chystají opustit jižané obtěžovaní vojáky Unie. Blonďákovi se podaří zabít všechny Tucovy komplice, ale ten ho překvapí zezadu, vnikne oknem a donutí ho, aby se oběsil. V tu chvíli prorazí stěnu místnosti, kde se oba nacházejí, kanonáda: podlaha se propadne a Tuco spadne, aniž by utrpěl nějaké zranění, zatímco Blonďákovi se mezitím podaří před ním utéct. Mezitím Sentenza při svém neustálém pátrání po Billu Carsonovi dorazí do tábora vojáků Konfederace, kde se dozví o existenci severského zajateckého tábora Betterville, kde by Carson mohl být, pokud je stále naživu. Po krádeži koně se Tucovi podaří vypátrat Blonďáka, který si mezitím našel nového parťáka, jistého „Prcka“, jímž ho nahradil a s nímž pokračoval ve stejné hře neúspěšných poprav. Tuco na Blonďáka namíří pistoli a vyhrožuje mu, že ho zabije, pokud se pokusí nebohého „Prcka“ osvobodit, a ten je nakonec skutečně oběšen. Ve chvíli, kdy se Blonďák chystá podlehnout, přijíždí dostavník bez kočího, naložený mrtvými vojáky Konfederace: jeden z nich umírá a prozrazuje, že se jmenuje Bill Carson a že v hrobce je ukryto dvě stě tisíc dolarů výměnou za vodu. Tucovi se podaří zjistit jméno hřbitova (Sad Hill), ale zatímco odchází, aby přinesl umírajícímu vodu, Carson těsně před smrtí prozradí Blondovi jméno hrobky. Tuco je proto nucen pomoci Blondýnovi, pokud se chce dostat k penězům.

Poté, co se Tuco zmocní dostavníku a dvou konfederačních uniforem, aby se mohl vydávat za dva vojáky, nechá Blonďáka v péči katolického kláštera, který vede jeho bratr Pablo, s nímž je v ostrém sporu. Poté, co se jim vrátí síly, jsou oba zajati několika yankeeskými vojáky a odvezeni do zajateckého tábora v Betterville, kde je držen Sentenza: Sentenza se na základě informací o Carsonově pohybu dozvěděl, že by se mohl dostat právě do tohoto tábora, a proto se tam vydal, přihlásil se do armády Unie a získal hodnost seržanta. Když Sentenza vytuší, že se Tuco setkal s Carsonem, aby převzal jeho identitu, nechá ho mučit brutálním desátníkem Wallacem a nakonec z něj získá informace o hřbitově. Poté, co zjistí, že přesný hrob zná právě Blonďák, Sentenza změní taktiku a donutí ho souhlasit se společným hledáním pokladu.

Mezitím je Tuco vzat do vazby Wallacem, který ho hodlá odvést na šibenici, aby si vyzvedl odměnu za svou hlavu. Během cesty Tuco lstí zabije Wallace a unikne, dostane se do vesnice, kde se zdržuje Blonďák, Sentenza a jeho banda. Když se znovu setkají, Blondýn a Tuco dají tým znovu dohromady a rozbijí Sentenzův gang, kterému se podaří uprchnout. Na cestě ke hřbitovu se Tuco a Blonďák setkávají s překážkou: je to Langstonský most, o který se vedou spory a který je obsazen dvěma armádami. Oba zajatí Seveřané předstírají, že chtějí narukovat, a zklamaný kapitán jim nabídne, že vyhodí most do povětří; mezitím každý z nich prozradí tomu druhému svou část tajemství o dolarech: Tuco s velkou neochotou a obtížemi prozradí jméno Sad Hill, zatímco Blond v tichosti prohlásí, že jméno napsané na hrobě je jméno Archa Stantona.

Po výbuchu mostu se armády stáhnou a Blond s Tucem mohou přebrodit řeku. Zatímco se Blond zdržuje, aby utěšil umírajícího vojáka, Tuco přijíždí na hřbitov Sad Hill. Zběsile pobíhá mezi hroby a hledá mezi nimi Stantonův hrob. Při kopání se k němu přidá Blond, který na něj namíří pistoli a nabádá ho, aby kopal, ale na místo dorazí i Sentenza. Když Tuco skončí s kopáním, otevře rakev, ale najde jen mrtvolu: Blonďák se bez masky rozhodne napsat na kámen jméno napsané na hrobce a vyzve zbylé dva pistolníky k napínavé mexické přestřelce: Blonďák zabije Sentencu, jehož tělo skončí v otevřeném hrobě, zatímco Tuco zjistí, že jeho pistole je prázdná (vyprázdnil ji Blonďák předchozí noc).

Biondo na kámen nenapsal žádné jméno: peníze jsou v anonymním hrobě vedle Stantonova. Kořist vyjde na světlo, ale mladík, kterého Blonďák zabil, netuší, o koho jde. Kořist vyjde na světlo, ale rozjařený Tuco je donucen Blonďákem balancovat na kříži hrobky se smyčkou kolem krku. Tuco prosí Blonďáka, který odjíždí s polovinou peněz, aby ho zachránil před oběšením. Teprve z velké dálky Blonďák vystřelí lano a částečně osvobodí Tuca. Tuco, rozzuřený tím, co se stalo, a na konci příběhu ke své škodě, běží k místu, kde je Blonďák, pak se zastaví a křičí: „Hej, Blonďáku! Víš, čí jsi syn? TY JSI SYN VELKÉ KURVY!!!“, k čemuž se dokonale váže hudební motiv filmu, který přerušuje, ale zároveň naznačuje banditovo provolání. Film končí třemi zastavenými záběry, podobně jako na začátku, které ukazují tři osudy – hodného, zlého a ošklivého.

Produkce

Geneze

Po úspěchu filmů Pro hrst dolarů a O pár dolarů víc oslovili ředitelé United Artists scenáristu těchto filmů Luciana Vincenzoniho, aby odkoupil práva na předchozí filmy a další western. On, producent Alberto Grimaldi a Sergio Leone neměli žádný plán, Leone vlastně neměl v úmyslu natočit další western; také ho lákala obrovská suma peněz (která by mu umožnila žít do konce života), a tak nabídku přijal, aniž by měl jakoukoli představu. Naštěstí pro něj Vincenzoni navrhl „film o třech lotrech, kteří hledají poklad v době americké občanské války“. Studio souhlasilo, ale chtělo znát náklady na film: Vincenzoni a Grimaldi se dohodli se společností United Artists na rozpočtu 1 milion dolarů a 50 % z kasovního zisku mimo Itálii. Celkový rozpočet by se pohyboval kolem 1,3 milionu dolarů, což je obrovská částka, když si uvědomíme, jak nejistým podmínkám Leone čelil o pouhé dva roky dříve.

Existují tři různé verze těchto skutečností. Luciano Vincenzoni o nich píše takto:

„Zavolal jsem viceprezidentovi United Artists v Paříži, svému příteli Iljovi Lopertovi, který přijel do Říma s celým štábem. Vzal jsem je do Superkina, naštěstí to byl den, kdy měli rozbitou pokladnu. Byly tam tři tisíce lidí. Film zhlédli za bouřlivého smíchu a potlesku a chtěli jít rovnou do Grand Hotelu podepsat smlouvu. Zaplatili zaručeně minimálně trojnásobek nejoptimističtějších očekávání výrobce. Jak to Američané dělají, první, co řekli, když podepsali smlouvu, bylo: „Teď křížově zajišťujeme, vyrovnáváme zisky a ztráty s dalším filmem; co bude dál?“. Neměli jsme žádný plán. S tichým souhlasem Leoneho a Grimaldiho jsem začal vymýšlet. „Film o třech darebácích, kteří se honí za pokladem během občanské války, tak trochu v duchu Velké války, kterou jste distribuovali v Americe.“ A hned řekli: „Koupíme to: kolik to bude stát?“, aniž by byl napsaný předmět, jen slova. Obrátil jsem se tedy na Leoneho a zeptal se: „Kolik?“. Leone se zeptal: „Kolik?“ Řekl jsem mu: „Ten film jsem mu právě prodal.“ Upřímně řečeno, byl to zázrak, bez příběhu, jenom to dělalo trochu scény. Grimaldi a Leone se mě zeptali: „Co jsi jim řekl?“. Řekl jsem: „Příběh o občanské válce se třemi herci, řekněte mi postavu.“ Grimaldi řekl: „A co takhle osm set tisíc dolarů?“. Řekl jsem: „Ať je to milion. Obrátil jsem se na Loperta a řekl: „Milion dolarů.

Podle Sergia Donatiho však jednání s United Artists probíhala jinak:

„Grimaldi byl připraven prodat práva na film Pro pár dolarů navíc ve Spojených státech a Kanadě. Ve stejné době pracoval Luciano Vincenzoni s Iljou Lopertem a byl dobrým přítelem Arnolda a Davida Pickerových z United Artists. Byli v Římě. Přesvědčil Loperta, aby vzal lidi ze Spojených arabských emirátů na velké promítání filmu Pro pár dolarů navíc… a Lucianovi se skutečně podařilo prodat film společnosti United Artists a získat 10 procent ze všech zisků a také procenta z dalšího filmu Hodný, zlý a ošklivý.“

Sergio Leone má ještě jinou verzi událostí. Tvrdí, že myšlenka filmu byla jen jeho, a zdůrazňuje, že film byl koncipován jako přirozené pokračování dvou předchozích westernů:

„Už jsem necítil takový tlak, abych divákům nabídl jiný druh filmu. Teď jsem mohl natočit přesně takový film, jaký jsem chtěl… Právě když jsem přemýšlel o příběhu filmu Pro pár dolarů navíc a o tom, díky čemu fungoval, o rozdílných motivacích Van Cleefa a Eastwooda, našel jsem jádro třetího filmu… Vždycky jsem si myslel, že dobro, zlo a násilí neexistují v absolutním a totálním smyslu. Přišlo mi zajímavé demystifikovat tato přídavná jména v prostředí westernu. Vrah může projevovat vznešený altruismus, zatímco dobrý člověk je schopen zabíjet s naprostou lhostejností. Zdánlivě ošklivý člověk, když ho lépe poznáme, se může ukázat cennější, než se zdá – a schopný něhy… Do paměti se mi vryla stará římská píseň, píseň, která mi připadala plná zdravého rozumu: Zemřel kardinál, který konal dobro a zlo. Zlí mu dělali dobře a dobří špatně. V podstatě to byla morálka, kterou jsem chtěl do filmu vložit.“

Scénář

Režisér Sergio Leone při natáčení dalšího svého filmu Tenkrát v Americe

Když Sergio Leone rozpracovával všechny své nápady do skutečného scénáře, Vincenzoni mu doporučil spolupráci se scenáristickým týmem ve složení Agenore Incrocci a Furio Scarpelli, který spravoval sám Leone a Sergio Donati. Leone k tomuto tématu řekl: „Příspěvek obou scenáristů byl katastrofální. Byly to vtipy a nic jiného. Nemohl jsem použít ani jednu z věcí, které napsali. Bylo to nejhorší zklamání mého života. Musel jsem se znovu chopit scénáře s nějakými černochy (má na mysli Sergia Donatiho).“ Donati s tím souhlasí a dodává: „V konečné verzi scénáře nezůstalo prakticky nic z toho, co napsali. Napsali pouze první část. Sotva řádek. K Leoneho stylu měly velmi daleko. Z jeho strany bylo jejich vtažení typickou volbou. Potřeboval vyzkoušet něco nového. A bylo to nepříjemné. Spíše než western napsali Age a Scarpelli jakousi komedii odehrávající se na Západě.“ Sám Furio Scarpelli označil své setkání s Leonem za osudové. Vincenzoni prohlásil, že scénář napsal za jedenáct dní, ale brzy projekt opustil, protože jeho vztahy s Leonem se zhoršily: věnoval se dvěma westernům s jinými režiséry, Il mercenario (1968) Sergia Corbucciho a Da uomo a uomo (1967) Giulia Petroniho.

Všechny tři hlavní postavy obsahují autobiografické prvky režiséra. V jednom z rozhovorů řekl:

„V mém světě jsou anarchisté těmi nejreálnějšími postavami. Znám je lépe, protože mé myšlenky jsou jim bližší. Jsem ze všech tří. Sentenza nemá duši, je to profesionál v tom nejbanálnějším slova smyslu. Jako robot. U ostatních dvou postav tomu tak není. Vzhledem k metodické a opatrné stránce mé postavy jsem na tom podobně jako Blond: ale mé hluboké sympatie budou vždycky na straně Tuca… dokáže být dojemný se vší tou něhou a zraněnou lidskostí. Ale Tuco je také tvor pudový, bastard, tulák.“

Film byl tedy založen na třech rolích: Harlekýn, pikareskník a padouch. Leoneho také velmi zaujaly myšlenky filmu:

„Zaujalo mě na jedné straně demytizovat přídavná jména a na druhé straně ukázat absurditu války… Občanská válka, s níž se postavy setkávají, je z mého pohledu zbytečná, hloupá: není vedena pro spravedlivou věc. Klíčovou větou filmu je věta postavy (Blonďáka), která komentuje bitvu na mostě: „Nikdy jsem neviděl tolik lidí umírat… tak špatně“. Ukazuji severský koncentrační tábor… ale částečně jsem myslel na nacistické tábory s jejich orchestry Židů.“

Vyprávěl také jednu starou historku z války:

„Chtěl jsem v pitoreskním filmu ukázat lidskou imbecilitu spolu s realitou války. Někde jsem četl, že v jižanských táborech jako Andersonville zemřelo 120 000 lidí, ale nikde nebyla zmínka o vyhlazování v severských zajateckých táborech. Vždycky slyšíme o hanebném chování poražených, nikdy ne o vítězích. Proto jsem se rozhodl ukázat vyhlazování v severním táboře. Američanům se to nelíbilo… Americká občanská válka je téměř tabuizované téma, protože její realita je šílená a neuvěřitelná. Skutečné dějiny Spojených států však byly postaveny na násilí, které literatura ani film nikdy pořádně neukázaly. Osobně jsem vždycky spíše proti oficiální verzi událostí – nepochybně je to dáno tím, že jsem vyrostl ve fašismu. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, jak lze manipulovat s historií, a proto vždy zpochybňuji to, co se šíří. Pro mě se to stalo bezpodmínečným reflexem.“

Vězeňský tábor, kam jsou Blond a Tuco odvezeni, je vytvořen podle ocelových basreliéfů Andersonville ze srpna 1864, kdy zde bylo asi 35 000 vězňů. Některé exteriérové scény filmu byly navíc ovlivněny fotografickým archivem Mathewa B. Bradyho. Brady.

Van Cleef v této souvislosti vzpomínal:

„Vězeňský tábor, který Sergio vybudoval, nebyl nic moc – jen pár domů a spousta plotů. Bylo přelidněné, ale člověk měl dojem, že to tak muselo být i za občanské války. Bylo to jako některé obrázky, které jsem viděl v Andersonville… jako Bradyho fotografie.“

Ohledně prostředí filmu Sergio Leone řekl:

„Američtí spisovatelé jsou příliš závislí na jiných spisovatelích a nejdou dostatečně hluboko do vlastního příběhu. Při přípravě knihy Hodný, zlý a ošklivý jsem zjistil, že během občanské války se v Texasu odehrála pouze jedna bitva, jejímž skutečným cílem bylo vlastnictví texaských zlatých dolů. Účelem bitvy bylo zabránit Severu (nebo Jihu), aby se ke zlatu dostal jako první. Když jsem byl ve Washingtonu, snažil jsem se o této události najít více dokumentů. Knihovník z Kongresové knihovny, největší knihovny na světě, mi řekl: „Myslím, že se mýlíte. Říkáte Texas, pane? Musí jít o chybu. Nikdo v Americe nikdy nevedl bitvu o zlaté doly a občanská válka se v Texasu nikdy nekonala. Přijďte za dva nebo tři dny a já provedu nějaké kontroly. Ale jsem si jistý, že se mýlíte. No, vrátil jsem se za dva nebo tři dny a ten chlap se na mě podíval, jako by viděl ducha. „Mám tu osm knih,“ řekl, „a všechny se týkají této konkrétní události. Jak jste to proboha věděl? Čte jen italsky, tak jak to zjistila? Teď už chápu, proč vy Italové točíte tak výjimečné filmy. Jsem tu už dvacet let a zatím se tu neobjevil jediný americký režisér, který by se obtěžoval přijet a zjistit něco o historii Západu. No a teď mám taky obrovskou knihovnu – ve Washingtonu mi za osm dolarů okopírují celou knihu!“

Režisér neváhal do filmu zahrnout i osobní prvky týkající se války: Blondýn a Tuco vnímají válku stejně jako režisér a pohledy obou hrdinů na bojišti shrnují to, co chtěl režisér sdělit. Navíc využívá výpravné prostředky ke zvýraznění kontrastů ve válečných scénách, kritizuje a zároveň satirizuje občanskou válku: Tuco a Biondo jsou totiž jedni z mála, kteří během bitvy o most nenosí vojenský oděv a kteří ve všeobecném válečném marasmu projevují lidskost.

Původní název filmu zněl I due magnifici straccioni (Dva velkolepí hadráři), ale byl změněn těsně před natáčením filmu, když se Vincenzonimu zdál název Il buono, il brutto, il cattivo (Hodný, zlý, ošklivý), který Leoneho okamžitě oslovil.

Obsazení

Blondýn (Clint Eastwood)

Dobrý, muž beze jména (jediná postava, která se objevila ve všech třech filmech dolarové trilogie), flegmatický, arogantní lovec lidí, který soupeří s Tucem a Sentenzou při hledání zakopaného zlata uprostřed americké občanské války. Blonďák a Tuco jsou přátelé a nepřátelé: Tuco zná jméno hřbitova, kde je zlato ukryto, ale Blonďák zná jméno hrobu, kde je pohřbeno. To je nutí spolupracovat a vzájemně si pomáhat. Navzdory tomuto chamtivému hledání je na Blondovi patrný soucit s vojáky, kteří zemřeli v chaotickém válečném krveprolití: „Nikdy jsem neviděl umírat tolik lidí, tak špatně.“ Říká, jenže hned poté se cynicky snaží vyrvat Tucovi jméno hřbitova. Clint Eastwood ztělesňuje snad nejúspěšnější postavu Sergia Leoneho: vysoký, lakonický, smrtící pistolník se smyslem pro detail. Velmi důležitá je také přítomnost doutníku, jednoho ze symbolů tohoto filmu: Clint Eastwood ho má v ústech prakticky neustále a opakovaně si ho zapaluje.

Leone představuje postavu někde na pomezí klasického lovce lidí a bandity, přičemž se inspiruje velkými klasiky, jako jsou řecké tragédie a Shakespearova díla. Postava Clinta Eastwooda je navíc, jak sám přiznává, velmi ovlivněna stylem velkých latinských autorů, jako jsou Plautus a Terence. Sergio Donati o něm řekl:

„Clint Eastwood je z těch tří rozhodně nejpodobnější svým postavám: uzavřený, málomluvný, ironický. Člověkem se stává až před talířem špaget: s výjimkou Buda Spencera jsem nikdy neviděl jiného herce, který by byl schopen pravidelně sníst tři dvojité porce jako on. Ale on netloustne, sakra.“

Muži na prérii skončili v roce 1965 a v té době nebyl ve Spojených státech uveden žádný z dalších dvou filmů dolarové trilogie. Když mu Leone nabídl roli ve svém dalším filmu, byla to jediná nabídka, kterou herec dostal, ale stále ho nepřesvědčila: měl pocit, že role Tuca je důležitější než jeho vlastní, a tak ji chtěl zmenšit. Leone se ho snažil přesvědčit: „Roli Bionda téměř nehrál. Po přečtení scénáře zjistil, že role Tuca je příliš důležitá, že je to lepší z obou rolí. Tak jsem se mu snažil domluvit: „Ten film je delší než ty dva předchozí. Nemůžeš být úplně sám. Tuco je pro příběh nezbytný a zůstane takový, jakého jsem ho chtěl mít. Musíte pochopit, že on je herec ve vedlejší roli… a ve chvíli, kdy se objevíte, je on hvězdou, která se objeví.“

Eastwood však nebyl přesvědčen, a tak se Leone spolu se svou ženou musel vydat do Kalifornie, aby se pokusil o mediaci. Režisérova manželka Carla si na to dokonale vzpomíná: „Clint Eastwood a jeho žena Maggie přišli k nám do hotelu… Vysvětlila jsem mu, že skutečnost, že má po svém boku další dva skvělé herce, může jeho postavení jen posílit. Někdy i velká hvězda, která hraje menší roli s jinými velkými herci, může využít situace. Někdy udělat krok zpět znamenalo udělat dva kroky vpřed.“ Když se obě ženy domluvily, Eastwood a Leoneová se ostře střetli a jejich vztah začal pukat. Leone řekl: „Pokud tu roli zahraje, budu nadšený. Ale jestli ne – no, protože jsem ho vymyslel já – budu muset zítra vymyslet jiného, jemu podobného.“ Po dvou dnech vyjednávání herec souhlasil s natáčením a chtěl za to 250 000 dolarů a 10 procent z kasovního zisku ve všech západních teritoriích, což se Leonemu nelíbilo. Postava Clinta Eastwooda je ve filmu nazývána Tucem pod přezdívkou Blonďák, protože nikdo nezná jeho pravé jméno. Ve scénáři filmu je však nazýván „Joe“, stejně jako ho Piripero oslovuje ve filmu Pro hrst dolarů.

Tuco Ramírez (Eli Wallach)

Ošklivý Tuco Benedicto Pacifico Juan María Ramírez je komický, nemotorný a upovídaný mexický bandita, po kterém úřady pátrají kvůli mnoha zločinům různého druhu. Tucovi se podaří zjistit jméno hřbitova, kde je zlato pohřbeno, ale jméno hrobky nezná: zná ho jen Blonďák. Tento stav je donutí stát se společníky na cestách. K výběru Wallacha Leone řekl: „Tuco představuje, stejně jako později Cheyenne, všechny rozpory Ameriky a částečně i moje. Gian Maria Volonté by ho rád hrál, ale nemyslím si, že by to byla správná volba. Stal by se neurotickou postavou a já potřeboval herce s přirozeným komickým talentem. Tak jsem si vybral Eliho Wallacha, který obvykle hrál dramatické role. Wallach měl v sobě něco z Chaplinse, což mnoho lidí zřejmě nikdy nepochopilo. A on byl pro roli Tuca jako stvořený.“

Leone si tedy nakonec vybral Eliho Wallacha na základě jeho role ve filmu Dobytí západu (1962). Na Leoneho udělal velký dojem zejména jeho výkon ve slavné scéně Železnice. Režisér Oreste De Fornari ve své biografii řekl:

„Eliho Wallacha jsem si vybral kvůli gestu, které udělá ve filmu Dobytí západu, když vystoupí z vlaku a mluví s Peppardem. Uvidí chlapce, Peppardova syna, otočí se, střelí ho prsty a udělá prd. Z toho jsem pochopil, že je to komický herec chaplinovského původu, neapolský Žid: s ním se dá dělat cokoli. Ve skutečnosti jsme se spolu dobře bavili.“

Seznámili se v Los Angeles, ale herec byl skeptický k tomu, že by si znovu zahrál takovou postavu: ale poté, co mu ukázali úvodní sekvenci filmu Pro pár dolarů navíc, řekl: „Kdy mě chceš?“ A pak se zeptal: „Kdy mě chceš vidět?“ Oba si padli do oka a sdíleli stejný svérázný smysl pro humor. Leone dovolil Wallachovi, aby svou postavu upravil, pokud jde o inscenaci a opakující se gesta; ostatně oblečení Tuca vybral sám Wallach. Byl to také herec, který navrhl opakující se znamení kříže, gesto, které postava opakovaně používá. Eli Wallach vzpomíná na práci s Van Cleefem několika slovy: „Na práci s Van Cleefem vzpomínám hlavně proto, že se právě stal hrdým majitelem nového mercedesu. Byl jsem Clintovi velmi vděčný, přišel s nápady a detaily, které mou postavu ještě vylepšily… Na place moc nemluvil, ale byl velmi pozorný pozorovatel. Řekl, že to byl jeho třetí film v Itálii a že se vrátí do Spojených států, aby se tam soustředil na svou kariéru, a to také udělal. Eastwood i Van Cleef pochopili, že postava Tuca je režisérovi blízká, a Leone a Wallach se mimo natáčení stali dobrými přáteli. Van Cleef k tomu poznamenal:

„Tuco je jediný z trojice, kterého diváci znají. Setkáváme se s jeho bratrem, pochopíme, odkud pochází a proč se stal banditou. Ale Clintova a moje postava zůstávají tajemné… bylo jasné, že diváci dají přednost Wallachově postavě.“

Sentenza (Lee Van Cleef)

Zloduch, bezohledný zabiják jménem Sentenza. Když jsou Blonďák a Tuco zajati v převlečení za vojáky Konfederace, Sentenza je seržant Unie (pravděpodobně zabil skutečného seržanta, soudě podle pobavené reakce Tuca na „seržanta Sentenzu“), který je vyslýchá a mučí Tuca, přičemž zjistí jméno hřbitova, kde je zlato pohřbeno, ale ne hrob. Poté uzavře letmé spojenectví s Blonďákem, ale oba bývalí kamarádi se na něj vrhnou, jakmile to jde. Sentenzův zachmuřený a vždy zamyšlený výraz a napůl zavřené oči z něj dělají ideální stereotyp padoucha. Leone původně uvažoval o Charlesi Bronsonovi pro roli Sentenzy, ale ten už hrál v Tuctu špinavců (1967). Leone se rozhodl znovu spolupracovat s Lee Van Cleefem:

„Věděl jsem, že Van Cleef už hrál romantickou roli ve filmu Pro pár dolarů navíc, takže mě zaujala myšlenka, že by měl hrát postavu, která je jeho opakem.“

Lee Van Cleef vzpomíná: „Nemohl jsem se dohodnout na prvním filmu, protože jsem neměl ani na zaplacení účtu za telefon. Natočil jsem film, zaplatil telefonní účet a přesně o rok později, 12. dubna 1966, jsem byl znovu povolán k natáčení filmu Hodný, zlý a ošklivý. A spolu s tím jsem také natočil film The Reckoning. Ale teď jsem místo sedmnácti tisíc dolarů vydělával sto a něco, a to díky Leonemu, ne díky mně.“ Herec se bál koní a neuměl jezdit. Donati řekl: „Dali mu učenlivého malého černého kamzíka, vycvičeného jako cirkusové zvíře (pokud jste si všimli, v jiných scénách na něm jezdí Wallach, další občan, který neumí sedlat). Ale abyste ho dostali na koně, potřebovali jste židli (přísahám) a člověka, který by to zvíře držel. A pak vystoupit, to byla samozřejmě podobná tragédie.“

Na rozdíl od většiny postav, které hrál, byl Lee Van Cleef velmi jemný člověk. Donati prozradil anekdotu: „[Ve filmu Hodný, zlý a ošklivý] musel dát facku prostitutce a nemohl to ani předstírat. Herečka, kterou byla Rada Rassimovová, mu řekla: „No tak, neboj se, i kdybys dostal pořádnou facku, je mi to jedno, jen mě udeř…“. S uzarděním vysvětloval, že se prostě nedokáže přimět k tomu, aby zvedl ruku k ženě, že je to silnější než on.“ Také v tomto filmu nosí Lee Van Cleef barevné kontaktní čočky: ve skutečnosti má od narození jedno oko zelené a druhé modré: tuto vlastnost maskoval ve všech svých filmech, ale v Hodném, zlém a ošklivém je možné vidět odlišný odstín barvy díky častým Leoneho detailním záběrům. Právě oči mu vynesly název anglické verze filmu, což je Leoneho vlastní nápad: „Angel Eyes“.

• Zdroj: Italská wikipedie
• Photo © Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)

---