Čím déle si zahřívám fleka v Bazooce, tím více na sobě pociťuji, jak mě tato dobrovolná práce pohlcuje (a to v negativním slova smyslu). Kdeže jsou ztraceny časy, kdy jsem se vypravil do kina jen tak čistě pro zábavu a nikoliv kvůli potřeby splácat do uzávěrky jeden-dva články… Ano, tyto okamžiky už jen těžko zaznamenám ve zpětném zrcátku a nechtějte po mě, abych zkoumal, nakolik tlustá vrstva prachu na nich spočívá. Jedno je ale jisté – ať už mi Bazooka bere, nebo dává, nenacházím se v pozici člověka, který by zamýšlel provádět definitivní uzly. Já už si tak nějak na ten nepříjemně sžíravý pocit zvykl. Ten pocit, který mě přepadne při každé návštěvě kina a díky něhož plodím samotnou recenzi ještě dřív, než se po plátně proženou závěrečné titulky. Přiznám se (jak tak přemýšlím, já se v recenzích přiznávám docela často a možná by nebylo od věci občas křivácky zalhat) - když jsem se prvně dozvěděl o komedii Finty Dicka a Jane, ihned jsem začal pokukovat po datu české premiéry. Ono totiž… ačkoliv se běžně neukájím na exhibicionistických taškařicích, tituly Jima Carreyho mi nikdy nevadily a naopak – já jim častokrát kráčel naproti. Ať už je to ďábelsky pitvořivý Ace Ventura, všemocný Božský Bruce či nenapravitelný Lhář, lhář – tyhle kousky si s jistým časovým odstupem milerád připomínám a pokaždé se u nich nasměju tak, jako kdybych na ně zíral poprvé (uvědomuji si, že jsem nyní učinil nepřímo řečené prohlášení o své primitivnosti). Navíc… jakožto „soudný“ divák, který tomuto komikovi vůbec nestraní, nemohu opomenout kvality, jimiž se Carrey prezentoval v titulech Věčný svit neposkvrněné mysli, Muž na měsíci, Majestic…
[A je to venku: “Já Jima zbožňuji!”]
V důsledku silné obliby jsem tedy logicky zastal stanoviska diváka, který se na Finty docela těšil. Naštěstí – poučen nezdary z let nedávno minulých – občas jsem si toto grandiózní (ale kuš, Pavle!) natěšení uzemnil náhle se zjevivším skepticismem. Přeci jenom… oněch komedií, kde se jen pouhý náznak úsměvu doloval s nesmírnými obtížemi, bylo v poslední době více než dost.
Hlavním hrdinou snímku je Dick Harper, tak trochu zvláštní kreatura, která se celý život žene za úspěchem a která se svědomitě řídí pracovními regulemi – ve snaze dočkat se spravedlivého a dlouhá léta očekávaného povýšení. Coby diváci vstupujeme do děje ve chvíli, kdy se Dick tohoto ocenění dočkává a kdy je ze dne na den prohlášen novým viceprezidentem společnosti Globodyne, světového lídra v oblasti konsolidace médií. Samo sebou, že se tohle „milé gesto“ jeví již od počátku silně prohnile a křečovitě zahrané úsměvy na tvářích nadřízených napovídají více než jasně, nakolik cinknutými kartami se hraje.
Jak už to tak v podobně laděných snímcích chodí, i zde se daná situace zkomplikuje vyvozenými následky a ještě před nezbytným krachem nastává v Dickově životě několik zásadních událostí. Manželka podává v práci výpověď (nač se někde dřít, když je v domácnosti víceprezidentský plat) a jejich společný dům (již tak komfortní a za nemalý peníz splácený) vstupuje do procesu jistého „upgrejdu“ (viz bazén na zahradě).
Bohužel, hned druhý den se růžově zabarvený sen mění v pořádně chmurné ráno. Společnost Globodyne končí lusknutím prstů na dně a její pracovníci směřují v lepším případě na ulici – v horším čelí soudnímu obvinění.
Dickova rodina se ocitá v nezávidění hodné situaci, která je způsobena mizivými příjmy a nulovou pracovní nabídkou. Hrdinové strádají, snaží se vypořádávat s úzkými cestami nového života a pozvolna ztrácejí vše z toho, co si dlouhá léta budovali. Zprvu akceptovatelné problémy (stržení trávníku, vypnutí elektřiny) tak tvoří jen pouhou předehru před hrozbou největší – násilným vystěhováním z domu.
V předvečer dne „D“ se situace natolik vyhrotí, že se Dick rozhodne vstoupit na dráhu nejscestnější. S pomyslným nožem na krku a s vědomím, že na něm bylo spácháno zlo a jeden velký podvrh, vypraví se obdobným směrem jako ti, kteří jej připravili o bezproblémový život…
Nebudu chodit okolo kynoucího tlakového hrnce a hned ze startu silně nastíním, jak na tom Finty jsou. Kdybych nedbal opakování sebe sama, využil bych v této souvislosti služeb své oblíbené fráze ohledně „poloplné/poloprázdné nádoby“. Ale to bych nepřežil. Komedie Deana Parisota (Galaxy Quest, pár dílů Pohotovosti) kráčí touže cestou jako její nedávní žánroví kolegové a zejména na základě vytížení divákovy bránice se nelze vyhnout přirovnání k titulům jako Fotr je lotr či Můj soused zabiják. Samozřejmě – nejde o to, že by Finty upřednostňovali tentýž styl humoru (v obou zmíněných případech spíše černějšího rázu) – ony se jen spokojují s dostačujícím minimem. U nového produktu Jima Carreyho se tak zcela jistě nepotrháte smíchy a už vůbec nehrozí náhlé vybuchnutí a následné dávení se právě konzumovaným popcornem. I přes tento výsledek se však Finty Dicka a Jane neřadí mezi bůhvíjaká zklamání. Ačkoliv si tímto filmem neprocvičíte únosnost vlastní bránice, rozhodně se nebudete nudit a vůbec - celý příběh vám příjemně uteče. Parisotův snímek totiž disponuje celou řadou usměvavých fórků, úměrnou délkou a na příjemnosti získává i zásluhou nenásilné konstruktáže (což u Carreyho výtvorů nebývá zvykem). Finty Dicka a Jane jsou prostě příkladnou oddechovkou, která si neklade žádné vyšší cíle. A nutno dodat, i tyto počiny jsou v kinematografii nezbytné.
Samotný Carrey – hlavní lákadlo filmu – pak zůstává zjevně omezen mantinely skromného scénáře. Nedočkáme se tak žádného výrazného exhibování a notoricky známého pitvoření. Klasický Carrey (tak jak jej známe z Ace Ventury) se dostává ke slovu jen ve dvou-třech případech a upřímně řečeno – bohatě to vystačuje. Finty Dicka a Jane nejsou koneckonců klasickou „jimovkou“, ale mnohem přízemnější komedií, kde se vás ani na vteřinku nezmocní obavy z možné destrukce obličejového svalstva hlavního představitele.
Je už mým jakýmsi zvykem, že recenze na Carreyho počiny pojímám poněkud „jednohubkově“ (už v článku na Božského Bruce jsem vše podstatné shrnul do dvou odstavců). Ani v tomto případě není zapotřebí zbytečně protahovat délku textu a neustále se plácat v „jednom a tom samém“. Finty Dicka a Jane jsou prostě takové, jak hlásá konec nejdelšího úseku recenze. Sice bychom mohli spekulovat nad tím, nakolik vhodné je jejich zařazení na stříbrné plátno a jestlipak by nebyly platnější jako velmi účinná televizní náplast deštivého pátečního večera, ale to už by se článek žánrově zvrtl v úvahu a to přece….
…a to přece…
…a to přece nechci, protože jsem líný a vás to stejně nezajímá.
