Kill Bill: Kompletní krvavá aféra - Ultimátní Kill Bill

Zdroj: Lionsgate

Hodnocení článku

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Načítám počet zobrazení...

Kill Bill poprvé jako jeden film! Čtvrtý film Quentina Tarantina tak, jak ho legendární režisér původně zamýšlel. Kompletní krvavá aféra spojuje první a druhý díl do nesestříhaného epického celku a nadto přidává hned několik unikátních scén. Zabijácké komando zmijí nikdy nebylo zákeřnější a Černá mamba pomstychtivější. Tahle žena si zaslouží krutou a hnusnou odplatu a vy si zasloužíte být u toho! Vůbec poprvé bude k vidění ikonický souboj s jakuzou ve všech odstínech stříkající krve, které byly pro přílišnou brutalitu ve většině zemí černobíle zcenzurovány. A výjimečnou podívanou slibuje i unikátní anime sekvence nebo dvacet let ztracená kapitola, kterou budou odměněni jen ti nejvěrnější – je totiž zařazena po závěrečných titulcích téhle ultimátní a nekompromisní řežby!

V posledních letech se často mluví o tom, že chce scenárista a režisér Quentin Tarantino realizovat celkem 10 celovečerních filmů a následně s realizací filmu seknout. Často nicméně mnozí počítají dva díly Kill Billa jako dva separátní filmy. A i když se to logicky nabízí, sám Tarantino počítá oba díly Kill Bill jako jeden film. Důvod je poměrně prostý – jeho původní vize počítala s jedním filmem. Společnost Miramax ovšem tehdy označila více než čtyřhodinový střih za příliš dlouhý a došlo tak k rozdělení na dva filmy. Přesto existuje Kill Bill: Kompletní krvavá aféra, která funguje na principu původní vize jednoho filmu. Tarantino ji v roce 2004 uvedl na filmovém festivalu v Cannes, následně ji promítal ve svém kině v New Yorku. Tarantino nicméně poměrně nedávno získal zpět práva na značku a rozhodl se tak Kompletní krvavou aféru uvolnit do širší distribuce. Pár měsíců po uvedení v Americe tak nyní můžeme i v českých kinech vidět příběh Kill Bill tak, jak měl být vnímán na samotném počátku. Jak moc se ovšem Kill Bill liší v momentě, kdy se ze dvou filmů stává jeden?

Co přesně vlastně Kompletní krvavá aféra dodává na rozdíl od klasické podoby původních filmů? Změny se týkají výhradně první poloviny příběhu, kterou již přes 22 let známe jako Kill Bill 1. Třetí anime kapitola pod názvem Původ O-Ren se dočkává rozšíření, pátá kapitola s názvem Masakr u Two Pines naopak vynechává černobílé pasáže. Nyní je nejen celá barevná, ale obsahuje mnohem brutálnější prvky a Tarantino tak posouvá násilí z akčního finále prvního filmu ještě o kus dál. Z logických důvodů také tentokrát absentuje cliffhanger z konce první části a shrnutí ze začátku druhé části. Tarantino navíc občas vsadí na alternativní záběry, krapet odlišné verze scén či jiné korelace barev. Největší bonus nicméně přichází až po závěrečných titulcích.

Takzvaná Ztracená kapitola s názvem Pomsta Yuki, která vznikla ve spolupráci s Epic Games stojící za videohrou Fornite, představuje dvojče Gogo Yubari, které se vydává pomstít svou sestru. Tahle Ztracená kapitola mimo jiné osvětlí, co přesně se stalo se známým autem známým jako „kundolap“, zároveň představuje spoustu maskotů známých z populárního Fortniteu. Nápad na dvojče Gogo je jedním z nápadů, který Tarantino měl již v době realizace původního Kill Billa, chvíli to poté vypadalo, že by mohl být využit alespoň v případném Kill Bill 3 v časech, kdy to vypadalo, že realizace pokračování po letech není úplně vyloučená. Tarantinova nevyužitá myšlenka alespoň využívá v této kooperaci s Epic Games, která je… asi taková, jaká asi může při kooperaci mezi Quentinem Tarantinem a Fortnite dopadnout. Tato ztracená kapitola tak nutně zrovna v této formě světlo světa spatřit nemusela. A jen ukazuje, že je dobře, že plány na možná pokračování či spin-offy Tarantino zařízl, protože sám zpětně prohlašuje, že při realizaci původního příběhu dosáhl kreativního vyčerpání.

Vidět Kill Bill jako jeden příběh poté má svá pozitiva i negativa. Tím největším pozitivem je samozřejmě fakt, že je konečně možné vidět původní vizi Quentina Tarantina. Zpětně lze také říct, že rozdělení filmů na dvě části mělo tak trochu negativní vliv na Kill Bill 2. Ten byl v době svého uvedení v jistých kruzích považován za zklamání, protože po velkolepém akčním finále v Kill Bill 1 je dvojka komornější, melancholičtější a jde více po emocích než po akci. Stejně tak lze ovšem obě části snadno rozlišit a vnímat je jako dva odlišné filmy. Vnímání příběhu dvojice filmů Kill Bill je ovšem dnes již nevyhnutelně zkreslené faktem, že je prapůvodně znám jako rozdělený. A mnozí jej tak budou nejspíše vnímat i v momentě, kdy budou moci vidět Kompletní krvavou aféru. I přestávka, která má být součástí všech kino projekcí, ostatně probíhá právě v polovině příběhu, některé věci se tak přeci jen nemění. Nepozměněná také zůstává nelineární struktura. Na internetu lze možná najít jisté pokusy seřadit Kill Bill dohromady, Kill Bill ovšem platí za jeden z těch případů, kdy nelineární struktura dává smysl. Příběh Nevěsty v podání Umy Thurman tak v Kompletní krvavé aféře funguje na principu skládačky než příběhu směřujícího z bodu A do bodu B. Právě Kompletní krvavá aféra ovšem dokáže vystihnout, proč přesně je tato struktura na Kill Bill tak působivá.

S výjimkou zmiňovaných výjimek nic zásadního z původní dvojice filmů nechybí, stejně tak Tarantino už tak obsáhlý epos nerozšiřuje, i tady tak na podlaze střižny končí třeba scéna s účastí Michaela Jai Whitea. Závěrečné titulky poté pocházejí z Kill Bill: Volume 2, i proto je možné zaregistrovat náznak toho, že případná otevřená vrátka pro Kill Bill 3 se Tarantinovi honila v hlavě už v době realizace původního projektu. Nyní tak sice už pár let tvrdí, že Kill Bill 3 nevznikne, největší fanoušci Kill Billa se ovšem jistě rádi opět chytnou možnosti interpretace, že Tarantino Kill Bill 3 pořád tak úplně nezavrhuje. S realizací pokračování ke svým filmům očividně přeci jen problém nemá – ještě letos bude uvedeno pokračování Tenkrát v Hollywoodu se scénářem od samotného Tarantina, pár let zpátky se poté mluvilo o adaptaci komiksu Django/Zorro, ve kterém Tarantinův Nespoutaný Django spojí síly s klasickým maskovaným hrdinou. Po uvedení dvou původních filmů ostatně ve vzduchu byla možnost realizace nejen Kill Bill 3 a 4, ale také dvou animovaných spin-offů (konkrétně o Billovi a jeho mentorech a původu ústřední hrdinky Beatrix Kiddo). Když člověk sleduje, jak se kolem značky John Wick postupně buduje rozšířený vesmír, v jisté době by to určitě nebyl problém ani u Kill Bill. Kill Bill ovšem funguje na zcela jiném principu.

Quentin Tarantino není filmař, který by chodil na filmovou školu. Školou mu bylo sledování filmů, velký vliv na něj měla i jeho práce ve videopůjčovně. Občas je možné zpozorovat, že člověk nutně nemusí mít vášeň pro film, aby byl filmařem. Jestli jde ovšem nějakého filmaře bez problému označit za geeka/cinefila, je to pravděpodobně právě Tarantino. Má pravděpodobně nakoukáno více filmů než jeho kolegové, prakticky každý jeho film poté vzdává poctu filmům, na kterých vyrůstal, formovali ho a zasáhli ho. U Kill Bill se samozřejmě nejvíce nabízí inspirace asijskou kinematografií, hlavní inspirací byl konkrétně film Lady Snowblood z roku 1973. Inspirace se nicméně nebrala jen u asijské kinematografie, ale zpozorovat lze také odkazy na spaghetti westerny, blaxploitation filmy a nízkorozpočtové filmy obecně.

Není neobvyklé, že filmaři vzdávají hold zásadním milníkům kinematografie, Tarantino nicméně často odkazuje na filmy, nad kterými by většina snadno ohrnula nos. V případě Killa Billa jde především o filmy s tématikou bojových umění, patrné to je už jen faktem, že ve finále první části nosí hlavní hrdinka typický žlutočerný oblek, který nosila hongkongská legenda Bruce Lee (Tarantino mnohokrát prohlásil, že kdyby Lee v roce 1973 nezemřel, pravděpodobně by ho hodlal do této pocty filmům, které jsou do velké míry formované jeho odkazem, obsadit). Na odkazy nicméně Tarantino nespoléhá úplně prvoplánově, poctu tak často vzdává formou záběru, vizuálním pomrknutím, plakáty v pozadí, dialogovou zmínkou či pouze citací ve formě gest. A nebo castingem, který je sám o sobě pomrknutím. Když poté u Tarantina dochází k něčemu, co by šlo snadno označit za lacinost (miniatury), nejde o lacinost díky faktu, že to chce Tarantino za každou cenu natočit nejlevnějším možným způsobem, ale protože si to prostě chce natočit stejně jako ve filmech, ve kterých ho podobná technika zaujala. A i díky tomu dokáže k realizaci svých projektů často přistupovat kreativněji než spousta jeho kolegů, kteří se na rozdíl od něj mohou chlubit titulem z filmové školy.

Z Kill Bill se navíc postupně stává víc než pouhý příběh o pomstě. Samotný Tarantino psal scénář v době, kdy v New Yorku trávil spoustu času s Umou Thurman a její (dnes už též slavnou) dcerou Mayou. Postavu Nevěsty tak psal již s vidinou Umy Thurman v hlavě. A zajistil tak Thurman úlohu, která bude nevyhnutelně vnímána jako její životní role. Především i proto, že se z Nevěsty postupně stává čím dál tím více komplexnější postava a z filmu o pomstě příběh o druhé šanci a mateřství. V průběhu příběhu je neustále nadhazováno to, že se sice Beatrix Kiddo snaží zabít zbývající členy svého bývalého komanda, sama by si ovšem zasloužila zemřít, protože se od nich neliší. I ona je přeci jen nájemný vrah. Zatímco každý člen komanda je nicméně postupně vykreslován tak, že si skutečně zaslouží zemřít, Beatrix Kiddo film polidšťuje už v podstatě od momentu, kdy v první kapitole odškrtne druhou položku ze svého seznamu. Častokrát navíc nejedná vyloženě chladnokrevně a nebojí se ušetřit ty, kteří si vyloženě nezaslouží skončit na špičce ostří jejího meče. Je to vlastnost, kterou by s ní nejspíše její bývalí kolegové tak úplně nesdíleli.

Tarantino tady svou mytologii buduje/nebuduje. Kromě třetí kapitoly, která vysvětlí původ O-Ren (v Kompletní krvavé aféře ještě lehce v delší formě), tady o ostatních postavách zase tolik neodhalí. Většina z nich je tak zahalena rouškou tajemství a existují pouze náznaky, ze kterých si lze něco vyvodit. Je tak třeba naznačeno, že bratři Bill Davida Carradinea a Bud Michaela Madsena spolu nemají zrovna nejlepší vztahy. To samé se dá říct i o rivalitě mezi Beatrix a Elle Driver Daryl Hannah. A nebo o tom, že Beatrix stačí jednou říct jméno Bill, aby dostala Hattoriho Hanza Sonnyho Chiby z mečířského důchodu. Není přitom nutné zacházet v rámci budování mytologie do detailu, protože i v těchto náznacích dokáže Tarantino alespoň nějak vykreslit dynamiku mezi postavami a naznačit křivku napětí v jejich vzájemných vztazích. A přitom nemusí za pochodu vymýšlet komplexní mytologii, i když by zrovna jemu něco takového nemuselo dělat takový problém (ke svému 9. filmu Tenkrát v Hollywoodu napsal doplňující komplexní biografii fiktivního herce Ricka Daltona).

I to jde ostatně ruku v ruce s rádoby filozofií brakové kinematografie, které tu Tarantino vzdává hold nejvíc. Tyhle béčka často nadhodila nějaké motivy postav, aby se jimi následně zase tolik nezabývala. Na brakové filmy si málokdo vzpomene kvůli propracovanému scénáři. Vzpomíná se na ně kvůli jejich přehnanosti, topornosti, specifickým momentům, nedokonalým efektům i čistě díky faktu, že je u nich prostě zábava. Tarantino tuhle formuli v případě Killa Billa staví tak trochu na hlavu, protože se prakticky snaží brakový materiál natočit s maximální péčí. Jedním důkazem za všechny může být ostatně kamera Roberta Richardsona, Nejrůznější odkazy tu ovšem nejsou patrné jen ve vizuálu, ale i ve zvuku. Nemůže tak chybět Wilhelm scream či Tarantinova forma odkazování i ve formě audia – především na tak trochu zapadlý horor Twisted Nerve z roku 1968.

I když má poté Kill Bill tak nějak daleko k feministickému manifestu, jde rozhodně o film, který ve 21. století symbolizuje girl power jako málokterý. Hlavní hrdinka tu plní úlohu jednočlenné armády, je v této úloze navíc schopná. Je to typ ženy, který si po probuzení z kómatu ihned vyřídí účty s někým, kdo ji roky znásilňoval. A když je v koncích, dokáže využít své zkušenosti z tréninku s tisíc let starým Pai Meiem. Právě postava tohoto mistra, jehož jméno si Tarantino jen tak nevycucal z prstu, dokáže vystihnout, že se nevyplatí Kill Bill brát tak úplně vážně. Je to ze řetězu utržená akční fantasmagorie, ve které už jen chybí účast démonů. Tím se ovšem jen cyklí forma pomrkávání na filmy, na které Tarantino odkazuje.

Přesně na takový typ filmů, na které často nespoléháme proto, že by snad byly dokonalé a každý z nich patřil do zlatého fondu kinematografie, ale protože se u nich dokázala projevit jejich hravost a častá schopnost vykoupit produkční limity kreativitou. Pokud podobné dojmy dokázala v leckom vyvolat už původní verze tohoto příběhu v podobě dvou filmů, tenhle kompletní sestřih to jen utvrdí. Především v momentě, kdy tu Tarantino také možná tak trochu odkazuje na klasického čínského hrdinu Zhong Kuie. Pokud někomu vadila brutální sekvence v páté kapitole Kill Bill již v původní verzi, tady se zachází ještě o kus dál.

Oficiální dostupnost Kompletní krvavé aféry každopádně neznamená, že by existence původních dvou filmů přestala rázem platit. A každý si tak bude moci bez problému zvolit verzi, která je mu sympatičtější. Mnozí poté pravděpodobně zase tak mnoho změn nepostřehnou, protože ty nejvýraznější odklony lze snadno spočítat na prstech jedné ruky. Kompletní krvavou aféru tak plně docení ti, kteří se rádi zaměřují na menší či větší odklony v různých verzích stejného materiálu. I díky povinné přestávce se ovšem dá tak nějak věřit tomu, že pro případné diváky, které s Tarantinovou klasikou čeká úplně první setkání, se zase tolik nezmění. Kompletní krvavá aféra se od původních dvou částí liší zhruba o 10 %, děj poté zůstává prakticky stejný na 99 %. Pořád ovšem existuje možnost vidět kultovní akční epos na velkém plátně, a zrovna takové možnosti by se také vyloženě říkat nemělo. Pokud tedy člověk náhodou nemá averzi k Tarantinovi a jeho tvůrčímu přístupu. Pro fanoušky Kill Billa a tvorby Quentina Tarantina obecně se nicméně pravděpodobně jedná o naprostou povinnost. I proto, že to tomuhle příběhu na velkém plátně nadále sluší i po 20 letech.

Kill Bill: Kompletní krvavá aféra nedodává zásadně nový film, ale spíše definitivní podobu původní vize. Ve srovnání s původní dvojicí filmů jde především o změnu struktury a několika dílčích úprav, které dohromady tvoří ucelenější a plynulejší zážitek. Rozdíly se pohybují spíše v detailech než v samotném příběhu, který zůstává prakticky totožný s Kill Bill: Volume 1 a Kill Bill: Volume 2. Zásadní přínos této verze tak spočívá především v možnosti vidět původní vizi Quentina Tarantina v jednom celku, bez přerušení (i když s přestávkou) a bez dříve nutných kompromisů. Zda tato forma funguje lépe než rozdělení na dva filmy, už je do značné míry otázkou osobní preference. Pro některé diváky bude plynulejší struktura přirozenější a emotivně silnější, jiní naopak mohou postrádat jasné oddělení dvou odlišných polovin příběhu, které možná v době uvedení druhému filmu tak trochu ublížilo. V každém případě však platí, že i po více než dvaceti letech zůstává Kill Bill výrazným a stále působivým filmovým zážitkem, který si svou energii a styl dokáže udržet i v této „definitivní“ podobě. A právě možnost vidět jej na velkém plátně v této verzi je tím hlavním důvodem, proč má smysl se k němu vracet. Zásadní filmy se do kin nevracejí pro srandu králíkům...