Lukáš Vaculík: Každá špatnost se může opakovat. Pokud přinese dost peněz

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Co pro Vás bylo roz­ho­du­jí­cí pro to, abys­te při­jal nabíd­ku zahrát si hlav­ní roli v Metanolu?

Velmi se mi líbil scé­nář, a to hlav­ně kvů­li tomu, že je zalo­žen na sku­teč­nos­ti. Nevzni kal tak, že někdo dosta­ne nápad a sna­ží se ho zatrak­tiv­nit. Autoři scé­ná­ře o tom pří padu vědí snad úpl­ně všech­no. Dokonce, i když jsem se zeptal, kdo, kdy a kolik lit­rů kam pře­ve­zl, tak zna­li odpo­věď. Dalším dů vodem pro mě byla reži­sér­ka Tereza Kopá čová, se kte­rou jsem pra­co­val již v minu­los ti, a byla to pří­jem­ná zku­še­nost. Je to typ osob­nos­ti, kte­ré jako herec věřím.

Pamatujete si, jak jste vní­mal tu afé­ru, když reál­ně pro­bí­ha­la?

Kupodivu jsem byl doce­la v poho­dě, pro­to že mě už se to netý­ka­lo, už dáv­no jsem žád ný alko­hol nepil. Takže jsem neměl strach, že si dám někde paná­ka a pak to se mnou sek­ne nebo že oslepnu. Akorát jsem měl vždyc­ky špat­ný pocit, když v diva­dle někdo z kole­gů při­šel a ozná­mil, že někde dostal úžas­nou sli­vo­vi­ci, kte­rá byla samo­zřej­mě pále­ná někde na Moravě a byla bez kol­ku. Všichni si dali po paná­ku a já měl strach, abychom se v diva­dle vůbec za týden všich ni sešli a moh­li hrát dal­ší reprí­zu. Vím, že v té době fun­go­va­la i něja­ká čás­teč­ná pro­hi­bi­ce a nesměl se nalí­vat tvr­dý alko­hol. Jak ale ří kám, mě to úpl­ně minu­lo, pro­to­že jsem už něko­lik let absti­no­val.

Sledoval jste, jak pro­bí­ha­lo vyšet­řo­vá­ní? Přece jen to byla nej­vět­ší jus­tič­ní kauza novo­do­bých dějin u nás…

Sledoval a mys­lel jsem si, že jsem o pří­pa du věděl doce­la dost. Základní prin­cip jsem chá­pal. Co jsem samo­zřej­mě ale neznal, byly jed­not­li­vé osu­dy lidí, jak se k tomu vlast­ně  dosta­li, co je moti­vo­va­lo. To byly věci, kte ré mě fas­ci­no­va­ly a zara­zi­ly, když jsem se o nich dozvě­děl při prá­ci na Metanolu.

Co mys­lí­te, že celou afé­ru spus­ti­lo?

Když to řek­nu laic­ky, tak to byla tou­ha jed­no ho člo­vě­ka vydě­lat pení­ze. Ten se pak roz­ho dl fušo­vat do řemes­la něko­mu, kdo v pro­de­ji nekol­ko­va­né­ho alko­ho­lu jel ve vel­kém, a kte rý kdy­by věděl, k čemu to všech­no pove­de, tak by tomu dotyč­né­mu radě­ji dal pení­ze rov nou, aby tomu zabrá­nil. Takže se dá říct, že tako­vá bana­li­ta ved­la ke straš­né­mu neštěs­tí.

Setkal jste se s vyšet­řo­va­te­li pří­pa­du, kte­ří Vám byli k dis­po­zi­ci během natá­če­ní?

Ano, jeden z nich na mě půso­bil dojmem, že jsem mu řekl: „Teda vám bych roz­hod­ně lhát nechtěl.“ Pro celý tým kri­mi­na­lis­tů, kte­ří na pří­pa­du pra­co­va­li, to muse­lo být hroz­né ob dobí plné stre­su. Protože v té době sku­teč ně umí­ra­li lidé a bylo potře­ba jed­nat, zjis­tit, najít a odha­lit. Myslím si, že ti chla­pi si pro­ži­li mno­ho beze­sných týd­nů a tlak na ně musel být z mno­ha stran enorm­ní. Ze scé­ná­ře jsem pocho­pil, že kdo to míchá, a kde se zjis­ti­lo doce­la brzo. Hrozný pro­blém – a to nej­dů­le žitěj­ší – bylo najít, kam se všu­de ta směs do sta­la, a pře­de­jít tak dal­ším ztrátám na zdra­ví a živo­tech. Myslím si, že obvi­ně­ní v tom­to pří­liš nespo­lu­pra­co­va­li, ale­spoň do urči­té doby ne.

Natáčeli jste na mís­tech pří­mo spo­je­ných s pří­pa­dem, jak to na Vás půso­bi­lo?

Tady v Praze nám to všem při­pa­da­lo, že se to děje někde jin­de a že se nás to vlast­ně netý­ká. Ale když jsme natá­če­li ve Zlíně, zjis­til jsem, že sko­ro kaž­dý, koho tam potká­te, ať je to pro­da­vač­ka, nebo něja­ký hos­pod­ský, nebo i náhod­ný kolemjdou­cí, má na ten pří pad něja­kou osob­ní vazbu. Buď to potka­lo kama­rá­da, zná­mé­ho, nebo pří­mo něko­ho z rodi­ny. Někteří zna­li pacha­te­le, co to mí cha­li nebo pro­dá­va­li. Docela mě zara­zi­la jed­na pří­ho­da, co se mi sta­la při natá­če­ní. Měli jsme pau­zu a šel kolem něja­ký člo­věk, kte­rý mi řekl: „To máte blbě, to Ferrari tady oprav­du jez­di­lo, ale nikdy ne před­ní bra­nou, vždyc­ky zadem.“ Já jsem na to opá­čil: „Jak to víš?“ A on odpo­vě­děl: „Já jsem tady dělal v téhle fab­ri­ce.“ Zkrátka celý ten kraj je s tím pří­pa­dem doslo­va pro­po­je­ný.

Celá meta­no­lo­vá afé­ra je doce­la „čer­stvou“ zále­ži­tos­tí, uběh­lo od ní tepr­ve pět let. Lze vůbec kau­zu vní­mat s odstu­pem a nut­nou licen­cí fil­mo­vé­ho pří­bě­hu?

V Metanolu se obje­ví spous­ta fak­tů. Já m m pocit, že auto­ři byli snad u kaž­dé­ho soud ního stá­ní. Proto se ten­to dvo­j­film také dal dohro­ma­dy. Věřím, že je vel­mi důle­ži­té ně kte­ré věci při­po­mí­nat a pou­ka­zo­vat na ně, aby neza­padly. Protože pak je vět­ší prav­dě podob­nost, že se nebu­dou opa­ko­vat.

Je pod­le Vás tako­vá mož­nost?

Že by se podob­ná kauza sta­la zno­vu? Bohužel ano. Každá špat­nost se může opa kovat. Hlavně když může při­nést spous­tu peněz. Všeho, na čem se dá zbo­hat­nout, se někdo ve finá­le chy­tí. A konec­kon­ců na Moravě pálí alko­hol kdekdo. Problém byl, že se toho kon­krét­ně chy­til někdo, kdo tomu vůbec nero­zu­měl.

Je to vlast­ně tako­vý tes­toste­ro­no­vý pří­běh, kte­rý ale napsa­la Lenka Szántó a reží­ro­va­la Tereza Kopáčová. Vnímal jste při prá­ci něja­ký výraz­ně žen­ský prvek?

Je fakt, že ony do toho při­nes­ly tako­vý žen­ský ele­ment, jak sce­náris­tic­ký, tak režij ní. A navíc komu­ni­ko­vat s nimi bylo milej­ší než s  naštva­ným  šede­sá­ti­le­tým  reži­sé­rem a ješ­tě naštva­něj­ším osm­de­sá­ti­le­tým au torem. K Tereze jsem si vypěs­to­val téměř abso­lut­ní důvě­ru v to, že má schop­nost věci pojme­no­vá­vat a poznat, co je dob­ré a co ne. Dokáže také při­jít s věc­mi, kte­ré mě, jako her­ce, koli­krát ani nena­pad­nou. A ta kovou důvě­ru k reži­sé­ro­vi si teď už nevy budo­vá­vám tak čas­to.