Mám rád svobodu, jsem chudý, sere mě samota, říká Jiří Voskovec v objevném dokumentu od Rudinské.

Režisérka Libuše Rudinská pat­ří ke gene­ra­ci tři­ce­ti­le­tých a něco. Nechtěla mi říci ani kolik je jí let, ani kolik stál roz­po­čet na film. Natočila tři­cet hodin. Uplatila jenom 73 minut. V sále zazní­va­lo, že by to ješ­tě měla zkrá­tit, hlav­ně ukáz­ky z fil­mů, ve kte­rých Voskovec hrál v Americe. Nebylo toho tře­ba. Mám FAMU jako Rudinská. Ona stu­do­va­la fot­ku, já teo­rii umě­ní. Lubuše Rudinská se umě­la poprat neje­nom s tech­no­lo­gi­e­mi, kte­ré muse­la zpra­co­vat v doku­men­tu. Poprala se i s archi­vá­li­e­mi růz­ných medi­ál­ních tech­nik. Měla nahráv­ky z roz­hla­su, měla foto­gra­fie, měla roz­ho­vo­ry, dále měla sek­ven­ce z fil­mů. V rozpě­tí let 1952 až 1980 a sou­čas­nost. To je záběr bez­má­la 59 let. Dokument toči­la v letech 2009 -2011.

Můj otec George Voskovec si vypůj­či­la pro název fil­mu z úst jeho ado­p­tiv­ní dce­ry GIGI. Nikdo z nás nevě­děl, že Voskovec měl dvě ado­p­tiv­ní dce­ry do jejich 6 let. Zmizel z očí, zmi­zel z mys­li, zmi­zel z plát­na. Jako neob­lí­be­něj­ší Čech se oci­tl na mís­tě 98, Werich na mís­tě 4. Voskovec odchá­zel, z Čech, když mu bylo 45 let. Byl mla­dý, urost­lý, milý, měl rád humor. Byl vysa­zen na diva­dlo, měl cizí akcent, a nebyl obsa­zo­ván do fil­mu. Přeškolil se na tele­vi­zi. Zde hrál po boku Richarda Burtona, Michala Douglase, Liz Taylor. Když Gigi vzpo­mí­na­la na dět­ství a otce Voskovce, byla u něho od naro­ze­ní do svých 6 let. Pak se Voskovec potkal s ženou Chris, když jí bylo více než 40 let . Stala se jeho part­ner­kou v život­ní roli . Jako vdo­va po Voskovcovi , žila do svých 91 let. Voskovcův popel čekal v kra­bi­ci plných 30 let, aby se spo­jil s jejím. Počali dru­hý život , na dru­hé stra­ně bře­hu, v dru­hém man­žel­ském svaz­ku. Gigi se Barbarou, nete­ří Chris, roz­pty­lu­jí popel podél bře­hů pobře­ží , jak si Voskovec přál. Obě spo­leč­ně pro­ná­še­jí slo­va: “ Měly jsme vás rády.“ V dět­ství ale tomu neby­lo vždy tak. Když Chris nezvlád­la jejich výcho­vu, a bylo ji již více než 40 let . Dala Voskovcovi ulti­má­tum. Buď já nebo děti. Voskovec odve­zl děti k babič­ce a dědeč­ko­vi do Bostonu. Holčičky se s Chris nikdy pořád­ně neu­dobři­ly. Voskovec byl zván na samé par­ty s těmi nej­slav­něj­ší­mi. Chris si to taky uží­va­la. V Americe se sla­ví všech­no . I kou­pě nových bot. Může se to zdát směš­né, ale Liz Taylor to zro­di­la. Gigi s Barbarou , nete­ří Chris , se spřá­te­li­ly. Pak po dobu 20 let se již neroz­lou­či­li. Obě dospě­lé, Gigi a Barbara pro­chá­ze­jí pří­bě­hem, vodí nás po bytech, domech, kde Voskovec žil. Působil, a maji­te­lé oněch used­los­tí, bytů, domů, je ochot­ně pouš­tí dovnitř. Popíjejí při vzpo­mín­ce na Voskovce. Zanechal tak nesma­za­tel­né vzpo­mín­ky. Často se setká­val s Formanem. Trávili spo­lu veče­ře, a roz­mlou­va­li. Voskovec se ho jed­nou zeptal, proč ho zve na veče­ře a nedá mu žád­nou roli. Forman řekl, že nemá v jeho fil­mu pro něho roli. A dávat mu štěk, za pár dola­rů nechtěl. Voskovec vůbec nechtěl být pohřben v Čechách . Měl rád Sázavu, maleb­ný kraj. Přesto část pope­la Voskovce puto­va­la na olšan­ský hřbi­tov do spo­leč­né hrob­ky V + W. Jejich tvor­ba trva­la 20 let. Jejich ces­ty, plá­ny, tele­fo­ná­ty, na nás z plát­na zazní­va­jí. Dochovaly se. Nežije již ani jeden z nich. Tím, že Voskovec uměl ode­jít z Čech , zacho­val se na plát­ně v mno­ha epi­zod­ních rolích. Výrazná bude asi nej­ví­ce jeho role ve fil­mu Dvanáct rozhně­va­ných mužů. Jeho posta­vu porot­ce jsme si zapa­ma­to­va­li nej­ví­ce. Werich kon­ce svých let trá­vil v zapo­mě­ní. V setká­ních v archí­vu Filmového ústa­vu, v Praze na Žižkově, kde se díval na his­to­ric­ké fil­my. Na jed­no setká­ní s ním, si vzpo­mí­nám. Promítal se něja­ký vese­lý film. Zapomněla jsem se, a smá­la se z celé­ho srd­ce. Werich se ke mě naklo­nil, seděl za mnou, a říkal.“ Smějete se jako zvon­ko­hra.“ Škoda, že jsem si nene­cha­la pod­pis z toho dne. Pak jsem se s ním již nevi­dě­la. Chodím po Kampě a vždy se zasta­vím u jeho vily. I když již dáv­no není jeho. Ale jako­by duch jeho osob­nos­ti , byl stá­le pří­to­men. Jak adap­to­val svo­je dvě dce­ry svěd­čí o veli­kos­ti ducha Voskovce. V něja­ké faře bylo oslo­ve­no obe­cen­stvo, že se tam nachá­ze­jí dvě malé děti, k adop­ci. Voskovec se jich ujal, od mala a byl jim dob­rým tátou. Prožili s ním 6 let. Pak byly urče­ny k dal­ší adop­ci. Voskovec měl smy­sl pro humor, a radost z dětí si nedal vzít. Nebyl čle­nem diva­dla, ale člo­věk, kte­rý si vybí­rá prá­ci. Byl zná­mý jako diva­del­ní herec. Ale pro film byl cizi­nec, herec s akcen­tem. Byl obsa­zo­ván do diva­del­ních rolí slo­van­ských postav vel­kých auto­rů, rus­ké­ho půvo­du. Svoje roky v Americe Voskovec hod­no­tí slo­vy. „Nebylo na ces­to­vá­ní, aby bylo na steak, sklen­ku vína a pose­ze­ní s přá­te­li. “ Čím byl Voskovec vyjí­meč­ný ? Byl chyt­rý. Měl smy­sl pro humor. Byl uhla­ze­ný. Milující. To bylo nety­pic­ké pro Ameračana té doby. Chris po jeho boku zaží­va­la setká­ní s nej­před­něj­ší­mi lid­mi, a doži­la se 91 let. Přes ni, byly Rudinskou zachy­ce­né vzpo­mín­ky. Zesnula až v 3 /2009. Rudinská čer­pa­la mate­ri­á­ly z muzea z Bostonu, z archí­vu z Kampy, z fil­mo­té­ky v Americe. Z Českého roz­hla­su, uni­kát­ní roz­ho­vo­ry V + W přes oce­án , zda­li ty dva důchod­ci , stá­le hra­jí šachy. Voskovec v tu dobu byd­lel v rožá­ku , jehož okno míři­lo do par­ku a chod­ník se stal nej­frek­ven­to­va­něj­ším mís­tem růz­ných typů ze spo­leč­nos­ti. Dědci tam byli stá­le u šachů. Rudinské bylo 6, když zemřel Voskovec. Přežil Wericha jenom o rok. Nechala se strh­nout kore­s­po­den­cí a inves­ti­ga­tiv­ně zača­la pát­rat. Přes Gigi, vdo­vu po Voskovcovi, archí­vy, udě­la­la mra­ven­čí prá­ci. Rudinská není žád­ná archiv­ní myš, je urost­lá blon­dý­na, umí zaujmout vyprá­vě­ním, urči­tě umí si pro­sa­dit pro­jekt, a urči­tě o ní bude­me ješ­tě sly­šet. Dokument vytvo­ři­la s Michalem Janouškem. Rudinská pat­ří k těm štastným , kte­rým Fulbricht nada­ce ( 2003 - 2004) umož­ni­la stu­di­um v USA. Určitě i to hrá­lo vel­ký roz­měr v její tvor­bě se utkat s tím­to téma­tem. Potřebovala bych to vidět ješ­tě jed­nou, abych zachy­ti­la cel­ko­vý roz­měr fil­mu, mimi­ku her­ce Voskovce, a roze­bra­la motiv štěs­tí, kte­rý fil­mem pro­chá­zí. Voskovec se cítl v Americe štas­ten , jiný říka­li, že nebyl. Pokud se dívá­te do očí Voskovce, tak štas­ten byl. Dá se to vyčíst z celé jeho bytos­ti. My všich­ni jsme se sta­li kost­na­tý­mi, byli jsme nepo­psa­ný­mi lis­ty, když při­šla revo­lu­ce, děla­li jsme za minu­los­tí tlus­té čáry, a nako­nec všich­ni ti, co nás sužo­va­li za totá­če, se vrá­ti­li na vedou­cí mís­ta zpět. Alespoń vět­ši­na z nich. Buď do poli­ti­ky, nebo do regi­o­nál­ních rad­nic, nebo na mana­žér­ské posty. Proto se neda­ři­lo Werichovi, umí­ral na rako­vi­nu hlta­nu, a tře­ba již ani neměl humor o tom mlu­vit. Kdo z fil­ma­řů zachy­tí tak jako Rudinká osob­nost Voskovce , jeho neza­po­me­nu­tel­né­ho part­ne­ra Wericha. Na doku­ment o Werichovi se tepr­ve čeká, kdo se do toho pus­tí. Látka je to nesmír­ně plod­ná, a boha­tá na zpra­co­vá­ní dal­ším gene­ra­cím. Stejně jako téma Vlasta Burian.

Nakonec ješ­tě kde se to ode­hrá­va­lo. Přeplněný sál kul­tur­ní­ho Amerického cen­t­ra nám doku­ment před­sta­vi­la v blo­ku úspěš­ných stu­den­tů, kte­ří měli to štěs­tí, že byli na sti­pen­diu výmě­ny mezi Českou repub­li­kou a Spojenými stá­ty Americkými. Rudinská již v roce 2003 - 2004.