Cruella – Recenze – 60%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Film Cruella vyprá­ví pří­běh o dět­ství a kari­ér­ních počát­cích Cruelly de Vil, což je hlav­ní zápor­ná posta­va z Disneyho ani­mo­va­né kla­si­ky 101 dal­ma­ti­nů z roku 1961 a kupří­kla­du také z dvo­ji­ce hra­ných fil­mů 101 dal­ma­ti­nů a 102 dal­ma­ti­nů z let 1996 a 2000. V těch­to fil­mech je Cruella zlo­vol­nou, mar­ni­vou a boha­tou lon­dýn­skou panič­kou, kte­rá se sna­ží unést hro­ma­du dal­ma­ti­ních štěňat, aby si z nich moh­la vyro­bit kožich. No a u Disneyho si řek­li, že by o ní moh­li nato­čit samo­stat­ný film, tak jako to udě­la­li už s posta­vou Zloby z Šípkové Růženky ve fil­mu Zloba – Královna čer­né magie, a před­lo­žit nám tak pří­běh o její minu­los­ti.

Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures

Výsledek je ten, že film Cruella se ode­hrá­vá v Londýně v 70. letech a ze své titul­ní pro­ta­go­nist­ky jmé­nem Estella udě­lal indi­vi­du­a­lis­tic­kou, extra­va­gant­ní a talen­to­va­nou mód­ní návr­hář­ku, jež se naro­di­la s čer­ný­mi vla­sy na jed­né půl­ce hla­vy a s bílý­mi na dru­hé půl­ce a pro svou divo­kou pova­hu a nevy­bí­ra­vé jed­ná­ní si vyslou­ži­la pře­zdív­ku Cruella. V dět­ství je Estella kvů­li svým věč­ným roš­ťár­nám a rebe­li­ím vylou­če­na ze ško­ly a násled­ně si slí­bí, že v sobě pro­blé­mo­vou Cruellu potla­čí a nechá mís­to ní již defi­ni­tiv­ně vystu­po­vat pou­ze své lep­ší já. Přesto však krát­ce poté nepří­mo dopo­mů­že ke smr­ti své mat­ky (při­čemž v tom hra­jí roli dal­ma­ti­ni) a násled­ně jí nezby­de než vyrůs­tat s dvo­ji­cí též osi­ře­lých pou­lič­ních zlo­dě­jíč­ků. Po tom­to úvo­du se děj posou­vá o deset let kupře­du, kdy čer­s­tvě dospě­lá Estella (Emma Stone) stá­le byd­lí ve zlo­děj­ském dou­pě­ti se svý­mi dvě­ma přá­te­li (Paul Walter Hauser a Joel Fry), leč záro­veň se nechá zaměst­nat u slav­né mód­ní návr­hář­ky a baron­ky (Emma Thompson), na jejímž krku si jed­no­ho dne všim­ne medai­lo­nu, kte­rý vidě­la napo­sle­dy u své mat­ky. A teh­dy se v ní opět pro­bu­dí Cruella…

Na Cruelle je nej­ví­ce pozo­ru­hod­né to, že její tvůr­ci (mimo jiné reži­sér Craig Gillespie, kte­rý před­tím nato­čil kra­so­brus­lař­ský film Já, Tonya) se do ní zřej­mě poku­si­li nacpat mate­ri­ál hned na něko­lik růz­ných fil­mů:

• Jednak tu máme čer­nou kome­dii o schop­né sna­ži­vé návr­hář­ce, kte­rá se pokou­ší pro­sa­dit jako asi­s­tent­ka a kre­a­tiv­ní děl­ni­ce u přís­né baron­ky, kte­rá je respek­to­va­nou mód­ní iko­nou, ale záro­veň jde o namyš­le­nou, nar­cist­ní a bez­cit­nou soci­o­pat­ku, kte­rá mlá­tí své pod­ří­ze­né a str­ká do nich elek­tric­kým para­ly­zé­rem. Tak tro­chu jako uje­těj­ší ver­ze Ďábel nosí Pradu, leč jako by jí reží­ro­val Tim Burton.

• Pak tu máme reven­ge thriller o sou­bo­ji dvou neme­sis, kdy Estella sice pokor­ně pra­cu­je pro baron­ku, ale záro­veň coby Cruella pra­vi­del­ně nabou­rá­vá její mód­ní pře­hlíd­ky svý­mi vlast­ní­mi vystou­pe­ní­mi a extra opu­lent­ní­mi out­fi­ty, čímž na sebe str­há­vá veš­ke­rou pozor­nost. Pointa toho vše­ho při­tom tkví v tom, že baron­ka si za celou dobu nevšim­ne, že Estella a Cruella jsou jed­na a ta samá oso­ba.

• Dále tu máme heist film o lou­pež­ných akcích ve sty­lu Dannyho par­ťá­ků, kte­ré Cruella pro­vá­dí se svý­mi zlo­děj­ský­mi kum­pá­ny. Tuhle kra­dou zmí­ně­ný medai­lon, tuhle dal­ma­ti­ny, tuhle zas plá­nu­jí něco jiné­ho. Upřímně, kdy­by se tohle celé vypus­ti­lo, tak by se vlast­ně nic moc reál­ně nezmě­ni­lo a celý film mohl být zhru­ba o půl hodi­ny krat­ší, což by mu při jeho sotva únos­né a bez debat pře­pá­le­né dél­ce 134 minut jen pro­spě­lo. Na dru­hou stra­nu by v něm ale pak bylo méně akce a legrač­ních scé­nek s psí­ky.

• A celé je to ješ­tě koru­no­vá­no takřka psy­cho­lo­gic­kým dra­ma­tem o trau­ma­tu hlav­ní hrdin­ky ze smr­ti mat­ky a z růz­ných dal­ších věcí, kte­ré při­spě­jí k její moti­va­ci stát se zlo­du­chem (nebo spíš „zlo­du­chem“ v uvo­zov­kách, viz dále). V rám­ci toho­to žán­ru se pak ve fil­mu vysky­tu­jí i tako­vé věci, jako je tří­mi­nu­to­vá scé­na nato­če­ná na jeden záběr, v níž se Cruella zpo­ví­dá na kame­ru o svých poci­tech.

Problém pak tkví hlav­ně v tom, že všech­ny tyto růz­no­ro­dé pří­stu­py nese­dí vždy moc dob­ře pohro­ma­dě, lec­kdy v ději figu­ru­jí, aniž by jej kam­ko­li posou­va­ly (zejmé­na ty lou­pež­né akce), a film se kvů­li tomu navzdo­ry hbi­té­mu stři­hu na řadě míst cel­kem vle­če. V čemž roz­hod­ně pří­liš nepo­má­ha­jí ani počet­né a rela­tiv­ně zby­teč­né hudeb­ní mon­tá­že, jejichž smy­sl exis­ten­ce spo­čí­vá patr­ně ve sna­ze pro­tla­čit do sním­ku co nej­víc říz­ných dobo­vých retro-písniček.

Druhý a ješ­tě o dost vět­ší pro­blém je v samot­né hlav­ní hrdin­ce, s níž by asi divák měl nějak sym­pa­ti­zo­vat, což ale není úpl­ně jed­no­du­ché. Cruella se totiž stan­dard­ně cho­vá jako aro­gant­ní a nepří­jem­ná mrcha (ješ­tě aby ne, když má dělat zlou) a se svý­mi přá­te­li jed­ná se stej­nou chlad­nou bez­o­hled­nos­tí a nad­řa­ze­nos­tí, s jakou komu­ni­ku­je se svý­mi zaměst­nan­ci i jí nená­vi­dě­ná baron­ka, k níž si divá­ci mají vybu­do­vat nao­pak anti­pa­tii. Zároveň Cruella ale není sku­teč­ně zlá, až na pár krá­de­ží se nedo­pus­tí de fac­to niče­ho, co by z ní udě­la­lo anti-hrdinku, a dokon­ce i za své nevhod­né cho­vá­ní se kama­rá­dům ve finá­le omlu­ví. Zlo namís­to ní tudíž zosob­ňu­je prá­vě posta­va baron­ky, kte­rá je díky své skrzna­skrz pro­hni­lé pova­ze nako­nec víc Cruellou než Cruella samot­ná. Cruellino neu­stá­lé pře­pí­ná­ní mezi hod­nou při­ro­ze­nos­tí a zlou pózou krom toho vyzní­vá poně­kud neob­rat­ně a nepře­svěd­či­vě, stej­ně jako její prv­ní cha­rak­te­ro­vá pře­mě­na z Estelly v Cruellu, k níž dojde prak­tic­ky přes noc, ze scé­ny na scé­nu.

Se svou zvlášt­ně roz­klí­že­nou posta­vou měla tudíž Emma Stone zřej­mě dost prá­ce, při­čemž svou neleh­kou úlo­hu sice ustá­la s grá­cií, leč ve všech scé­nách s baron­kou ji stej­ně vždy snad­no zastí­ní Emma Thompson se svou kon­zis­tent­ní a lehce kari­ko­va­nou sty­li­za­cí odpor­né ego­ist­ky. Herci Paul Walter Hauser a Joel Fry by zas neby­li coby komic­ká dvo­ji­ce ani z polo­vi­ny tak úspěš­ní, kdy­by jim nesekun­do­va­li jejich psí spo­leč­ní­ci. O něco více než herec­ké výko­ny tudíž na fil­mu zaujme jeho design, zejmé­na co se týče oša­ce­ní, masek, kulis, dobo­vé sty­li­za­ce a důra­zu na čer­no­bí­lou bar­vu pří­tomnou v mno­ha prv­cích od oble­če­ní po archi­tek­tu.

Pozitivní je i to, že na roz­díl od leckterých Disneyho pře­dě­lá­vek jeho slav­ných ani­mo­va­ných fil­mů má sní­mek Cruella svou vlast­ní osob­nost, vlast­ní styl, nema­lé ambi­ce a schop­nost jít v sou­la­du s dobo­vý­mi reá­li­e­mi Londýna 70. let i tro­chu pun­ko­vou ces­tou, a nepů­so­bí tudíž jen jako dal­ší bez­po­hlav­ní gene­ric­ký pro­dukt (byť za vylo­že­ně ori­gi­nál­ní jej roz­hod­ně pova­žo­vat nelze, neb se na jeho podo­bě pode­psa­la spous­ta nej­růz­něj­ších vli­vů a okou­ka­ných postu­pů z jiných fil­mo­vých pří­bě­hů, a to včet­ně růz­ných komik­so­vých ori­gi­nů – s tro­chou nad­sáz­ky by dokon­ce šlo Cruellu ozna­čit za Harley Quinn ve ver­zi pro děti od sed­mi let). Stalo se tak nicmé­ně za cenu znač­né vypra­věč­ské kostr­ba­tos­ti, nad­by­teč­né kom­pli­ko­va­nos­ti a záro­veň pří­liš­né opa­tr­nos­ti, kvů­li níž sní­mek nevy­prá­ví ani tak o té Cruelle, kte­rou zná­me ze 101 dal­ma­ti­nů, ale spíš o jakési alter­na­tiv­ní Cruelle, kte­rá ve sku­teč­nos­ti není zlá, pso­vi by nikdy neu­blí­ži­la a s původ­ní Cruellou má zkrát­ka jen málo spo­leč­né­ho.

Photo © Walt Disney Studios Motion Pictures

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře