Maria Montessori: životopisné drama jako pocta a uznání italské průkopnici nového vzdělávání

Photo © Neue Visionen Filmverleih

Francouzsko-italské živo­to­pis­né dra­ma fil­mař­ky Léa Todorov s talen­to­va­nou ital­skou hereč­kou Jasmine Trinca v hlav­ní roli pojed­ná­vá o živo­tě a prá­ci výji­meč­né ženy, lékař­ky, uči­tel­ky a prů­kop­ni­ce femi­nis­mu a jiné­ho pří­stu­pu k dětem Marie Montessori, kte­rá vyvi­nu­la svou meto­du zhru­ba před 100 lety v teh­dej­ším muž­ském svě­tě a vydo­by­la si své mís­to jakož­to osob­nost svě­to­vé­ho význa­mu, díky své­mu revo­luč­ní­mu pří­stu­pu ke škol­ství a výu­ce a zejmé­na k dětem samot­ným.

Životopisné dra­ma Maria Montessori je fil­mař­ský debut reži­sér­ky Léa Todorov, kte­rá si zahrá­la jako hereč­ka ve fran­couz­ském dra­ma­tu Bolest (2017), a při­chá­zí do kin 70 let po úmr­tí slav­né lékař­ky a peda­gož­ky v jed­né oso­bě. Léa Todorov je autor­kou scé­ná­ře dra­ma­tu spo­lu s Catherine Paillé, kdy musí­me uznat psy­cho­lo­gic­kou pro­pra­co­va­nost hlav­ních postav, spád děje i sro­zu­mi­tel­nost sním­ku. Co divák oce­ní patr­ně hned na prv­ní pohled, jsou úžas­ně barev­né a pro­pra­co­va­né kos­týmy, kte­ré měla na sta­rost Agnès Noden, a úžas­né líče­ní i dobo­vé úče­sy. Krásy ital­ské­ho ven­ko­va zachy­cu­je svou kame­rou Sébastien Goepfert.

Představitelka hlav­ní role pokro­ko­vé eman­ci­po­va­né pro­fe­sor­ky Marie Montessori je naděj­ná mla­dá ital­ská hereč­ka, scé­nárist­ka, reži­sér­ka i pro­du­cent­ka Jasmine Trinca, a to i přes to, že nikdy nevy­stu­do­va­la herec­tví (vystu­do­va­la vyso­kou ško­lu arche­o­lo­gie a his­to­rie umě­ní), a vzhle­dem k tomu, že je při­ro­ze­ný talent, má na svém kon­tě mno­ho fil­mo­vých rolí, jme­nuj­me zejmé­na Katolická ško­la (2021) a Superhrdinové (2021).

Drama začí­ná pohle­dem na ital­ský ven­kov, kde běha­jí sle­pi­ce a děti si hra­jí v trá­vě, a zde altru­is­tic­ká Maria (Jasmine Trinca) zane­chá­vá své­ho zdra­vot­ně posti­že­né­ho syna v rukou koj­né a chůvy, kte­rá má dal­ší své vlast­ní děti, pro­to­že se o něj jakož­to lékař­ka a věd­ky­ně nemů­že sta­rat sou­čas­ně s výko­nem své­ho nároč­né­ho a ambi­ci­óz­ní­ho povo­lá­ní, aby sama odje­la do Říma věno­vat se své prá­ci a povin­nos­tem při vede­ní výzku­mu výu­ky posti­že­ných dětí. Maria se tedy roz­hod­la pro svou karie­ru, kte­ré dala před­nost před svým synem Mariem. Todorov líčí Marii jako pra­co­vi­tou, hou­žev­na­tou a vytr­va­lou ženu, kte­rá pra­cu­je v ústa­vu jako prv­ní žen­ská lékař­ka v Itálii se svým mužem a kole­gou Giuseppe Montesano (Raffaele Esposito), ale při­tom sama nepo­bí­rá žád­ný plat a její výzkum je při­pi­so­ván její­mu muži. Jak je nám vylí­če­no, zde v ústa­vu se setká­vá s fran­couz­skou kur­ti­zá­nou Lili d´Alengy (Leïla Bekhti), aby si pře­vza­la do péče její dce­ru Tinu, neboť uměl­ky­ně nemá pro­stor ani chuť se o svou vlast­ní posti­že­nou dce­ru sta­rat, neboť má strach o ztrá­tu své dob­ré pověs­ti, kte­rá má evi­dent­ně vyš­ší pri­o­ri­tu než vztah s vlast­ním dítě­tem. V ústa­vu není vol­né mís­to pro dal­ší dítě, pro­to musí Lili čekat a mezi­tím se s Marií blí­že sezna­mu­jí. Lili půso­bí dosti povrch­ně, sebestřed­ně a ego­is­tic­ky, když své dce­ři spí­lá do idi­o­tů a zane­dbá­vá ji, ale Todorov nám uka­zu­je, že za tím­to cho­vá­ním se skrý­vá vel­ká bolest z těž­ké­ho osu­du naro­ze­ní nemoc­né­ho dítě­te. Konečně se jed­no mís­to uvol­ni­lo a my sle­du­je­me, jak pod vede­ním las­ka­vé, vlíd­né a empa­tic­ké Marie se neo­hra­ba­ná a původ­ně nevzdě­la­tel­ná Tina poměr­ně dob­ře učí všem zákla­dům a dělá vel­ké pokro­ky stej­ně jako i ostat­ní děti a poma­lu se učí číst, psát i počí­tat. Marie zdů­raz­ňu­je, že je to pře­de­vším lás­ka, mateř­ská lás­ka, kte­rá děti léčí. Samozřejmě, že Maria sla­vi­la úspě­chy ve spe­ci­ál­ním vzdě­lá­vá­ní dětí, kte­ré v její péči roz­kvet­ly díky její­mu osob­ní­mu pří­stu­pu a meto­dám vyvi­nu­tým před­ní­mi léka­ři, od nichž se Maria inspi­ro­va­la. Nejsou to jen spe­ci­ál­ní výu­ko­vé pomůc­ky, ale i osob­ní pří­stup, kdy Maria na děti mlu­vi­la, udr­žo­va­la oční kon­takt a oslo­vo­va­la je jmé­nem, také je chvá­li­la a pro­je­vo­va­la radost nad jejich pokro­ky, napro­ti jejich vlast­ním rodi­nám, kte­ré s nemoc­ný­mi zachá­ze­li jako s věcí, nemlu­vi­li na ně a nevě­no­va­li jim pozor­nost a zane­dbá­va­li je v pře­svěd­če­ní, že idi­ot zůsta­ne idi­o­tem. Napadá mne, že ten­to pří­stup není vlast­ně nic svě­to­bor­né­ho, ale jed­ná se vlast­ně o nor­mál­ní lid­ský pří­stup, kte­rý již dnes naštěs­tí pře­va­žu­je. Snímek kon­čí ve chví­li, kdy se s empan­ci­po­va­nou Marií její muž Giuseppe Montesano roz­chá­zí a bere si jinou ženu, z čeho se sla­bá Maria zhrou­tí. V titul­cích se dočte­me, že otec při­jal své­ho posti­že­né­ho syna Maria za vlast­ní­ho a Maria ho celých dlou­hých dva­náct let nevi­dě­la až do jeho pat­nác­ti let, kdy si jej vza­la k sobě, ale vydá­va­la jej za své­ho synov­ce, což mi v dneš­ní době při­jde veli­ce zvlášt­ní sty­dět se za své vlast­ní nemoc­né dítě a vydá­vat jej namís­to syna za synov­ce.

Ve sním­ku dále uvi­dí­me her­ce Rafaëlle Sonneville-Caby, Agathe Bonitzer, Sébastien Pouderoux, Pietro Ragusa, Patrizia La Fonte, Renato Sarti, Gianfranco Poddighe, Stefano Abbati, Daniela Macaluso, Roberto Zibetti, Enrico Basile a Giacomo Fadda.

„Montessori meto­da je způ­sob výu­ky, při kte­rém je respek­to­vá­na zejmé­na osob­nost dítě­te, a není zalo­že­na na memo­ro­vá­ní žáků.“ jak pra­ví ano­ta­ce.

Snímek není anga­žo­va­ný a kro­mě úspě­chů na poli medi­cí­ny a peda­go­gi­ky slav­né Marie Montessori zachy­cu­je také její sla­bos­ti, kte­rý­mi mohou být odlo­že­ní vlast­ní­ho nemoc­né­ho dítě­te do rukou cizí nevzdě­la­né oso­by na chudém ven­ko­vě, upřed­nost­ně­ní budo­vá­ní karie­ry v Římě před vlast­ním dítě­tem, uta­jo­vá­ní nemoc­né­ho dítě­te jako vel­ké ostu­dy před širo­kou veřej­nos­tí, závis­lost na svém muži, kte­rý se k posti­že­né­mu syno­vi nechtěl hlá­sit, ner­vo­vé zhrou­ce­ní a nako­nec i vydá­vá­ní své­ho syna za synov­ce. Drama líčí Marii jako oby­čej­né­ho člo­vě­ka, kte­rý se záko­ni­tě nevy­hne život­ním chy­bám. Ale pro svou sna­hu a píli dochá­zí Marie ke své­mu zdár­né­mu cíli a sla­ví úspě­chy nejen na poli pro­fes­ním ale i v sou­kro­mém živo­tě navá­zá­ním opě­tov­né­ho vzta­hu se svým synem, kte­rý už ji jako svou mat­ku dáv­no pře­stal znát.

Ve sním­ku mi malič­ko chy­bě­ly úda­je jako je datum a mís­to, kde se děj ode­hrá­vá, kte­ré by pomoh­ly lépe se ori­en­to­vat v his­to­rii pří­bě­hu. Rovněž mohl být sní­mek malič­ko del­ší než pou­hých 100 minut a poskyt­nout tak šir­ším zábě­rem více infor­ma­cí, jak osu­dy Marie dále pokra­čo­va­ly – ne pou­ze v závě­reč­ných titul­cích. I přes to mne sní­mek nadchnul a vel­mi se mi líbil zejmé­na pro svou auten­tič­nost.

Snímek je bar­vi­tým por­trétem ženy, femi­nist­ky, lékař­ky a peda­gož­ky Marie Montessori. Zachycuje ji jako cit­li­vou, moud­rou a upřím­nou ženu, kte­rá se jako kaž­dý člo­věk nevy­hnu­la osu­do­vým chy­bám. Ve sním­ku je něko­li­krát zdů­raz­ně­no, že Maria žila pro své­ho syna a vše děla­la pro něj, jenom pro něj, ale při­tom s ním vůbec neži­la a odlo­ži­la jej koj­né na ven­ko­vě - tedy bylo to její zbož­né přá­ní, kte­rým se sna­ži­la uchlá­cho­lit sama sebe. Todorov nám tedy uka­zu­je, že i zde pla­tí pra­vi­dlo ková­řo­vy koby­ly, kte­rá cho­dí bohu­žel bosa. Snímek nese vel­ké posel­ství, že děti potře­bu­jí lás­ku, aby se roz­ví­je­ly. To pla­ti­lo před 100 lety a pla­tí to i dnes.

MARIA MONTESSORI

Žánr: Drama / Životopisný

Země: Francie / Itálie

Rok: 2023

Stopáž:100 min

Režie: Léa Todorov

Scénář: Léa Todorov, Catherine Paillé

Kamera: Sébastien Goepfert

Hrají: Jasmine Trinca, Leïla Bekhti, Raffaele Esposito, Rafaëlle Sonneville-Caby, Agathe Bonitzer, Sébastien Pouderoux, Pietro Ragusa, Patrizia La Fonte, Renato Sarti, Gianfranco Poddighe, Stefano Abbati, Daniela Macaluso, Roberto Zibetti, Enrico Basile, Giacomo Fadda

Produkce: Grégoire Debailly

Casting: Stefania Valestro, Marco Matteo Donat-Cattin

Střih: Esther Lowe

Zvuk: Samuel Aïchoun, Olivier Pelletier

Scénografie: Pascale Consigny

Kostýmy: Agnès Noden