MARIÁN LABUDA - rozhovor k filmu Andělé všedního dne

Proč jste se roz­ho­dl při­jmout roli ve fil­mu Andělé všed­ní­ho dne, co Vás na posta­vě zku­še­né­ho a nej­star­ší­ho andě­la Hachamela fas­ci­no­va­lo?

Anděl, tako­vou nabíd­ku jsem celý život nedo­stal. Anděl je anděl…

Jak se Vám daři­lo vytvo­řit nere­ál­nou pro lid­ské oko­lí „nevi­di­tel­nou“ bytost andě­la?

Nejhorším zážit­kem byly pro mě výš­ky nad Prahou, jeli­kož jsme se jako andě­lé pořád pohy­bo­va­li v obla­cích (přes­ně­ji řeče­no po mos­tech a v náhor­ních plo­ši­nách).

A nao­pak nej­lep­ší záži­tek na natá­če­ní?

Potěšila mě osob­ní asi­s­ten­ce pro­du­cen­ta fil­mu Rudolfa Biermanna, kte­rý mě na natá­če­ní učil tex­ty, nosil mi jíd­lo, pros­tě o mě pečo­val, jak to jen šlo.

Znal jste nove­lu Michala Viewegha Andělé všed­ní­ho dne?

Bohužel neznal, popr­vé jsem se s tex­tem setkal až v podo­bě scé­ná­ře. Ale znal jsem osob­ně tatín­ka Michala Viewegha - Josefa, když půso­bil jako míst­ní sta­ros­ta na Sázavě.

Andělé všed­ní­ho dne jsou Vaší boha­té fil­mo­gra­fii pře­kva­pi­vě prv­ní spo­lu­pra­cí s Alicí Nellis, jak ji hod­no­tí­te?

Jedním slo­vem: úžas­ně. Alice Nellis koji­la na natá­če­ní své dítě, kte­ré mělo hned něko­lik tatín­ků na pla­ce a rov­nou z toho tři andě­ly, což se jen tak žád­né­mu jiné­mu mimin­ku v živo­tě nepoštěs­tí.

Andělé všed­ní­ho dne líčí nad­ča­so­vý pří­běh o živo­tě a smr­ti oby­čej­ných lidí, o umě­ní živo­ta, jaký je ten Váš „recept na život“?

Řeknu to jed­no­du­še. Snažte se všich­ni žít, pokud jste v pro­duk­tiv­ním věku, pro­to­že ke stá­ru v sedm­de­sá­ti letech už to jde těž­ko a nikdo vám nepo­mů­že…

Pokud bys­te měl divá­ky nalá­kat do kina, na co se pub­li­kum může těšit?

Diváci uvi­dí nej­hez­čí­ho chla­pa v sou­čas­ném fil­mu Vojtěcha Dyka, nej­hez­čí sleč­nu Elišku Křenkovou, nej­hu­be­něj­ší­ho muže Vladimíra Javorského a nej­tlust­ší­ho andě­la v mém skrom­ném podá­ní.