KLÁRA MELÍŠKOVÁ – rozhovor k filmu Andělé všedního dne

Co Vás na posta­vě mla­dé bezdět­né vdo­vy Ester ve fil­mu Andělé všed­ní­ho dne fas­ci­no­va­lo a při­bliž­te divá­kům svou posta­vu.

Ester je zra­lá žena, kte­rá se po smr­ti man­že­la zno­vu sna­ží zapo­jit do živo­ta. Roli jsem bez váhá­ní při­ja­la, proto­že moje posta­va je co do roz­sa­hu nema­lá, po vět­ši­nu času jsem měla scé­ny s Bolkem Polívkou, nemu­se­la jsem se svlé­kat a film reží­ro­va­la Alice Nellis.

Vaše posta­va se po tra­gic­ké udá­los­ti cítí osa­mo­ce­ná a ve svě­tě smr­tel­ní­ků odci­ze­ná, přes­to má jedi­neč­ný čer­ný humor, odpo­ví­dá to i reál­né­mu živo­tu?

Humor je někdy obra­na, aby se člo­věk úpl­ně nezbláz­nil. A ze stej­né­ho důvo­du ten­to způ­sob komu­ni­ka­ce pou­ží­vá i Ester.

Vaší jedi­nou rados­tí ve fil­mu jsou jízdy - hodi­ny strá­ve­né v auto­ško­le pod vede­ním Karla (Bolek Polívka). Jaké to bylo hrát po boku Bolka Polívky?

Pro mě je Bolek vyni­ka­jí­cí herec a vždyc­ky jsem si přá­la se s ním setkat, stej­ně jako s Alicí Nellis a tak­to jsem je dosta­la v jed­nom balíč­ku…

Mezi sil­né fil­mo­vé momen­ty pat­ří scé­na, kdy ve svém bytě mlu­ví­te s řádo­vý­mi sestra­mi, kte­ré svým ate­is­mem pro­vo­ku­je­te, přes­to je zde cítit, že i když jste nevě­ří­cí, věří­te v něco, co nás pře­vy­šu­je, jak to cítí­te Vy?

Že nás něco pře­vy­šu­je je pod­le mě napros­to evi­dent­ní.

Konzultovala jste svou posta­vu s něja­kým odbor­ní­kem - psy­cho­lo­gem na „čer­stvé“ vdo­vy?

O tom­to anděl­ském téma­tu a o mé roli jsem mlu­vi­la se svo­jí „paní“, se kte­rou se učím pra­co­vat ener­ge­tic­ky.

Znala jste nove­lu Michala Viewegha Andělé všed­ní­ho dne, pokud ano, v čem Vás zau­ja­la?

Novelu od pana Viewegha jsem nečet­la.

Andělé všed­ní­ho dne jsou Vaší prv­ní spo­lu­pra­cí s Alicí Nellis, jak pro­bí­há její natá­če­ní a prá­ce s her­ci?

Práce s Alicí Nellis mi vyho­vo­va­la vel­mi, pro­to­že na mě nezvy­šo­va­la hlas, doká­za­la mi říct, co přes­ně po mě chce a doká­za­la na pla­ce vytvo­řit pří­jem­nou atmo­sfé­ru. A v pauzách koji­la malé­ho Františka…

Pokud zavzpo­mí­ná­te na rea­li­za­ci sním­ku, co Vás na natá­če­ní nej­ví­ce bavi­lo?

Bavilo mě setká­ní s Bolkem Polívkou a s Alicí Nellis a s ostat­ní­mi lid­mi z pro­jek­tu. Bavilo mě hrát ten pří­běh. Bavilo mě vymýš­let růz­né polo­hy té smut­né paní. A taky jsem obje­vi­la kouz­lo potá­pě­ní.