MARTIN DUŠEK a ONDŘEJ PROVAZNÍK, režiséři a scenáristé

ROZHOVOR

Oba dva jste novi­ná­ři, fil­ma­ři, za sebou už máte spo­leč­nou prá­ci na celo­ve­čer­ním doku­men­tu Poustevna, das ist Paradies!, jak se zro­di­la myš­len­ka nato­čit svůj prv­ní hra­ný film a proč prá­vě tato nety­pic­ká road movie – tragi­ko­mic­ký por­trét dvou sta­ří­ků?

Ondřej Provazník: Zhruba od natá­če­ní Poustevny jsme měli v hla­vě obec­ný kon­cept fil­mu, v němž by se ori­gi­nál­ním způ­so­bem řeši­lo vyrov­ná­ní čes­ké spo­leč­nos­ti s minu­los­tí. Chtěli jsme, aby se tako­vý film ode­hrá­val v pří­tom­né době, aby to neby­la dobov­ka. A pak Martin zazna­me­nal ve zpra­vo­daj­ství pří­běh Pravomila Raichla, kte­rý se na pře­lo­mu tisí­ci­le­tí chys­tal demon­stra­tiv­ně zabít zlo­čin­né­ho pro­ku­rá­to­ra z 50. let Karla Vaše. Znělo to výbor­ně a Martin mi teh­dy řekl: to by byl skvě­lý doku­ment nebo dokudra­ma. A já na to, že ne, že to nato­čí­me jako hra­ný film.

Martin Dušek: Když jsem viděl v tele­vi­zi repor­táž o dvou sta­ří­cích, kte­ří plá­no­va­li aten­tát na pro­ku­rá­to­ra, oka­mži­tě mě oslo­vi­la ta kom­bi­na­ce váž­nos­ti a vzne­še­nos­ti jejich zámě­ru a pito­resk­nost pro­ve­de­ní. Zločiny komu­nis­mu, zde kon­krét­ně tyra­na a psy­cho­pa­ta, měly být potres­tá­ny, ale sku­teč­nost měla být tako­vá, že dva chu­ra­vě­jí­cí sta­ří­ci na něj číha­li před poš­tou, až se bude šou­rat pro důchod. Zárověň to ale kde­si pod svraš­tě­lou pokož­kou stá­le byli ti sta­ří fra­je­ři, kte­ří pro­šli vál­kou, vodi­li lidi skrz esen­bá­ky hlí­da­nou hra­ni­ci na západ a doká­za­li utéct z opev­ně­né­ho komu­nis­tic­ké­ho kri­mi­ná­lu.

Jak zde zazně­lo, scé­nář byl inspi­ro­ván sku­teč­ným pří­bě­hem sta­rých pánů, kte­rý se ode­hrál na pře­lo­mu tisí­ci­le­tí. Jakou pro­mě­nou pro­chá­zel ten­to reál­ný pří­běh do výsled­né podo­by scé­ná­ře?

Ondřej Provazník: Pravomil Raichl při­jel dva­krát do Česka, jed­nou v roce 1999, po dru­hé o dva roky poz­dě­ji, s plá­nem vypá­t­rat a zabít Karla Vaše, kte­ré­ho krát­ce před tím sou­dy omi­lost­ni­ly za všech­ny zlo­či­ny z pade­sá­tých let. Z důvo­du pro­ml­če­ní. Raichl s pomo­cí své­ho kama­rá­da Vojty Klečky Vaše vypá­t­ral, ale den před plá­no­va­ným aten­tá­tem mu selha­lo srd­ce a zemřel. My jsme se roz­hod­li vzít jeho misi za svou. Cesta od reál­né a dnes už do jis­té míry i mýtic­ké his­tor­ky ke scé­ná­ři byla dlou­há. Po cel­kem podrob­né fázi rešer­ší jsme zača­li psát. Fakta jsme vza­li spíš jako výcho­dis­ko, inspi­ra­ci k fik­ci. Ale trva­lo to dlou­ho a nedo­ká­za­li jsme se dostat k pře­svěd­či­vé­mu tva­ru. Jednu chví­li jsem všech­ny naše nápa­dy vzal a napsal celý pří­běh od začát­ku do kon­ce zno­vu, jako fil­mo­vou povíd­ku. To zafun­go­va­lo, pak už jsme z toho udě­la­li spo­leč­ně s Martinem scé­nář doce­la rych­le.

Martin Dušek: Naši sta­ří­ci pro­ži­li různá dob­ro­druž­ství a setká­ní, ti by moh­li vyprá­vět, kdy­by byli sdíl­něj­ší! Nakonec jsme se jim roz­hod­li ale ces­tu ose­kat na nej­nut­něj­ší, rea­lis­tic­ké úko­ny a vystří­hat se zby­teč­né­ho “pří­bě­ho­vá­ní”. Seriály a kina jsou plná samo­ú­čel­ných cha­rak­te­rů a jejich stře­tá­vá­ní se pod­le sce­náris­tic­kých pou­ček. Podle pří­ruč­ky může­te začít, ale pak ji radě­ji hoď­te do kamen!

Jak jste pro­zra­di­li, v reá­lu váleč­ný hrdi­na Pravomil Raichl večer před vyko­ná­ním pomsty zemřel, ve fil­mu je to jinak, proč?

Ondřej Provazník: Film má s tro­chou nad­sáz­ky podo­bu alter­na­tiv­ní his­to­rie. Prostě jsme zača­li tam, kde Raichl skon­čil. Náš pro­ta­go­nis­ta je ale samo­zřej­mě fik­tiv­ní, jme­nu­je se Vlastimil, je to inva­li­da na vozí­ku, pros­tě smyš­le­ný cha­rak­ter. Chtěli jsme, aby pří­běh fun­go­val jako jed­no­du­ché ges­to, záro­veň jsme nestá­li o něja­kou prvo­plá­no­vou pro­ti­ko­mu­nis­tic­kou agit­ku. V našem fil­mu jde o stá­ří, o to, jaké kon­flik­ty a trau­ma­ta řeší sta­ří lidé ve svě­tě, kte­rý jim už nero­zu­mí. A jakým způ­so­bem se vůbec mohou s tako­vý­mi trau­ma­ty vyrov­nat. Pro ostat­ní jsou vzpo­mín­ky našich hrdi­nů ire­le­vant­ní, ale to nijak nezmen­šu­je inten­zi­tu jejich pamě­ti, mož­ná spíš nao­pak. Minulost se dostá­vá do fil­mu skry­tě, v podo­bě pokrou­ce­né­ho svě­ta, jímž naše posta­vy pro­jíž­dě­jí, a taky v podo­bě vůle, s níž pát­ra­jí po zavi­lém nepří­te­li Mrázovi.

Martin Dušek: Bavila nás před­sta­va, jak by tako­vá mise vypa­da­la, kdy­by se usku­teč­ni­la. Mohli jsme pocho­pi­tel­ně nechat zemřít posta­vu dří­ve, než něco sta­čí udě­lat, ale zas tak revo­luč­ní jsme být nechtě­li. Jinak postu­pem času spíš než motiv samot­né pomsty nás začal zají­mat ten roz­por mezi tím, co se sta­ří­kům ode­hrá­vá v hla­vách, to, co pova­žu­jí za stá­le aktu­ál­ní a živé v kon­tras­tu se svě­tem, kte­rým pro­jíž­dě­jí ve své dodáv­ce.

Jak se vyví­je­lo herec­ké obsa­ze­ní? Počítalo se s obě­ma hlav­ní­mi akté­ry - nevr­lý­mi sta­ří­ky již při vzni­ku pro­jek­tu? Prý Jiří Schmitzer nechtěl zkou­šet, Ladislav Mrkvička zase tvr­dil, že déle jak čty­ři hodi­ny den­ně točit nebu­de, jak to nako­nec pro­bí­ha­lo a dopadlo?

Ondřej Provazník: Pan Mrkvička byl u pro­jek­tu od začát­ku. Chtěli jsme, aby to pro něj byl vel­ký fil­mo­vý come­back a neskrom­ně si mys­lí­me, že se to poved­lo. V roli Antonína je doko­na­le civil­ní, pře­svěd­či­vý. Na roli Vlasty Reinera jsme zase dlou­ho hle­da­li čes­ké­ho her­ce pří­sluš­né­ho věku, kte­ré­mu by divák uvě­řil, že hod­lá něko­ho zabít. S odstu­pem času vlast­ně nevi­dím niko­ho jiné­ho, kdo by mohl Vlastu hrát, než Jiřího Schmitzera. Je prav­da, že dlou­ho váhal, a s natá­če­ním sou­hla­sil až po té, co viděl a zhod­no­til vlast­ní kame­ro­vé zkouš­ky. Natáčení bylo kom­pli­ko­va­né úměr­ně osob­nos­tem, jaký­mi jsou pan Mrkvička i pan Schmitzer. Žádná vel­ká ome­ze­ní ale nemě­li, toči­li jsme na běž­né natá­če­cí smě­ny. Oba podá­va­li nad­stan­dard­ní, obdi­vu­hod­né výko­ny.

Martin Dušek: Pan Schmitzer je feno­mén, doká­že moment své­ho výko­nu maxi­mál­ně pro­žít tak, že jsme čas­to nevě­dě­li, jest­li nemá­me zasta­vit natá­če­ní a běžet mu na pomoc. Na roli se při­pra­vu­je asi spí­še emo­ci­o­nál­ně, někde v ústra­ní. Pan Mrkvička pra­cu­je kla­sič­těj­ší­mi meto­da­mi. Oba jsou napros­to skvě­lí a mrzí mě, že je nevi­dí­me ve fil­mu čas­tě­ji. Své růz­né meto­dy doká­za­li sla­dit a poskyt­li nám doko­na­lý auten­tic­ký záži­tek, jaký se čas­to nevi­dí. Pan Mrkvička je pře­ci jen o deset let star­ší, ale na spo­lu­prá­ci s ním to neby­lo vůbec poznat - je to pořád ten para­šu­tis­ta z Atentátu.

Jak dlou­ho a inten­ziv­ně jste před samot­ným natá­če­ním zkou­še­li a impro­vi­zo­va­li jste na pla­ce?

Ondřej Provazník: Pan Schmitzer nemá rád vel­ké zkou­še­ní a my to respek­to­va­li. Promluvili jsme si s ním o cha­rak­te­ru jeho role, pro­čet­li spo­leč­ně scé­nář, a to bylo v zása­dě vše. Samozřejmě ale, že se na tu posta­vu při­pra­vo­val. Často jsme měli pocit, že jsou s panem Mrkvičkou do svých rolí tak zabra­ní, že jdou mís­to po fik­tiv­ním pro­ku­rá­to­ro­vi po nás. No, naštěs­tí jsme pře­ži­li. Pan Schmitzer si k někte­rým scé­nám vymys­lel drob­né, vtip­né detai­ly. Jako tře­ba když si ve scé­ně, kdy sta­ří­ci zkou­ší zbra­ně, mís­to ucpá­vek nacpal do uší toa­le­ťák. Vypadalo to vtip­ně, absurd­ně, ale pořád uvě­ři­tel­ně. Takové nápa­dy jsme občas vza­li do hry. Ale obec­ně jsme neim­pro­vi­zo­va­li, za prvé na to nebyl čas, za dru­hé - měli jsme jas­nou před­sta­vu o dia­lo­zích i o tom, jak chce­me, aby Vlasta s Tondou půso­bi­li.

Martin Dušek: To je prav­da, hlav­ně jsme nestá­li o hys­te­ric­ké čes­ké hra­ní a diva­del­ní maný­ry. Lepší her­ce pro naše hlav­ní role jsme si nemoh­li přát. Schmitzer a Mrkvička jsou napros­té hvězdy.

Ve fil­mu sle­du­je­me něko­lik kaska­dér­ských kous­ků obou hlav­ních her­ců, jak tyto scé­ny byly rea­li­zo­vá­ny?

Ondřej Provazník: Téměř všech­ny obtíž­né scé­ny hrá­li pan Mrkvička i Schmitzer sami, s výjim­kou těch, kde šlo oprav­du o život. Zejména pan Schmitzer má rád fyzic­ké výzvy, kte­ré může pře­ko­ná­vat a my jsme mu v tom rádi vyšli vstříc. Film tím zís­kal na fyzič­nos­ti a auten­ti­ci­tě.

Kde všu­de jste film natá­če­li?

Ondřej Provazník: Vybírali jsme loka­ce vzhle­dem k obra­zo­vé kon­cep­ci dost peč­li­vě. Nakonec se toči­lo v Praze, Sokolově a pak zejmé­na v oko­lí obce Modlany, což je Martinova srdeč­ní kra­ji­na. Má tam dům po svém dědo­vi.

Martin Dušek: Ve fil­mu se zúro­či­la moje doko­na­lá zna­lost míst­ní­ho pro­stře­dí a fas­ci­na­ce míst­ní kra­ji­nou a archi­tek­tu­rou. Severní Čechy oko­lo Modlan byly pro mě vždyc­ky skvě­lou tvůr­čí labo­ra­to­ří, kde je vždy, co těžit z boha­té­ho his­to­ric­ké­ho, soci­ál­ní­ho i kul­tur­ní­ho pod­lo­ží.

Předchozí váš film Poustevna, das ist Paradies! se také ode­hrá­val v pro­stře­dí sever­ních Čech, v čem vás kon­krét­ně toto pro­stře­dí fas­ci­nu­je?

Ondřej Provazník: I náš dru­hý spo­leč­ný film doku­ment Ženy S.H.R. se ode­hrá­val v sever­ních Čechách. Ten regi­on má v sobě vyko­ře­ně­nou, drs­nou a záro­veň pito­resk­ní poe­ti­ku, kte­rá kore­spon­du­je se spo­le­čen­ský­mi feno­mé­ny, kte­ré por­trétu­je­me. Martin se navíc v sever­ních Čechách naro­dil a je tím kra­jem v dob­rém deter­mi­no­va­ný. V pří­pa­dě Staříků jsme ale hle­da­li něco jiné­ho – barev­né, zatep­le­né poly­sty­re­no­vé fasády, kte­rý­mi jsou oba­le­né sta­ré domy - na růžo­vo natře­nou, nevkus­ně zre­kon­stru­o­va­nou minu­lost. V sever­ních Čechách i v oko­lí Sokolova jsme tako­vých loka­cí našli požeh­na­ně. Bylo tře­ba jen vybrat ty nej­lep­ší.

Zajímavá je část v domo­vě seni­o­rů a prá­ce s kom­par­sem, tyto scé­ny se seni­o­ry půso­bí nesmír­ně auten­tic­ky, mají doku­men­tár­ní ráz, jak vzni­ka­ly a jaká byla cel­ko­vá obra­zo­vá kon­cep­ce sním­ku?

Ondřej Provazník: Smíchali jsme reál­né oby­va­te­le Domova seni­o­rů v praž­ských Hájích s naja­tý­mi kom­par­zis­ty. Velkou opo­rou nám byl jeden z kli­en­tů Domova – pan dok­tor Červenka, neo­fi­ci­ál­ní vedou­cí oddě­le­ní par­kin­so­ni­ků, kte­rý zajis­til vět­ši­nu kom­par­zu, a podí­lel se na tom, aby všich­ni při­šli na plac a vza­li natá­če­ní zod­po­věd­ně. Scény v Domově seni­o­rů půso­bí auten­tic­ky, což je dob­ře, ale o doku­men­tár­nos­ti nemů­že být řeč. Všechny výje­vy a mizanscé­na jsou peč­li­vě aran­žo­va­né.

Martin Dušek: Ve fil­mu se sna­ží­me dát do kon­tras­tu vizu­ál­ně naše šedé, ble­dé staříky- sko­ro již napůl duchy a pes­t­ro­ba­rev­nou, vyčis­tě­nou rea­li­tu oko­lo nich. To pla­tí i o tom svě­tě barev­né­ho, robo­tic­ky humán­ní­ho domo­va důchod­ců, kde lidé vyha­sí­na­jí před barev­ně pod­sví­ce­nou tape­tou.

V Poustevně se již obje­vi­la posta­va zary­té­ho komu­nis­ty Mráze a jeho jmé­no nese i oso­ba pro­ku­rá­to­ra ve Stařících, z jaké­ho důvo­du?

Ondřej Provazník: Když jsme natá­če­li Poustevnu, dosta­li jsme se v jed­né scé­ně do kříž­ku se sta­rým komu­nis­tic­kým ředi­te­lem býva­lé fab­ri­ky na výro­bu umě­lých kvě­tin. Do fil­mu se ten kon­flikt nedo­stal, ale v nás zane­chal vel­ký dojem. Nesmiřitelnost toho staré­ho komu­nis­ty, igno­ran­ce vůči vše­mu špat­né­mu, co za sebou režim nechal, neo­cho­ta při­jmout jakou­ko­liv zod­po­věd­nost, to všech­no bylo v jeho pří­pa­dě úžas­ně krys­ta­lic­ké, a pro nás neu­vě­ři­tel­né. Na jeho „počest“ jsme pak pojme­no­va­li naše­ho pro­ku­rá­to­ra jmé­nem Mráz.

Martin Dušek: Pan Mráz z Poustevny byl oprav­du neu­vě­ři­tel­ný úkaz, do své­ho domu si pře­stě­ho­val kom­plet­ní ředi­tel­skou kan­ce­lář a v ní dál šéfo­val, i když jen své ženě. Díky tomu jsme ten­krát ale nara­zi­li na jakousi časo­vou kon­zer­vu pře­svěd­če­né­ho skal­ní­ho komu­nis­ty.

Prozraďte divá­kům, jaká hud­ba zazní ve fil­mu?

Ondřej Provazník: Rozhodli jsme se nechat film v syro­vé podo­bě, téměř celý bez hud­by. Jedinou sklad­bu usly­ší divá­ci až v závě­ru, o to víc ale pod­le nás zapů­so­bí. Složili ji pro nás skla­da­te­lé Miroslav Srnka a Matouš Hejl. Mirek Srnka pat­ří v sou­čas­né době k nej­vět­ším hvězdám evrop­ské­ho skla­da­tel­ské­ho nebe a jsme rádi, že se jeho umě­ní v našem fil­mu obje­ví. Pokud si pama­tu­ju, s mini­ma­lis­tic­kým kon­cep­tem fil­mu bez hud­by při­šli jako prv­ní prá­vě Mirek a Matouš. A pomoh­li nám i s cel­ko­vým designem zvu­ku.

V Stařících se řeší téma spra­ve­dl­nos­ti a pomsty, ale záro­veň je to film o absur­di­tě tota­lit­ní i sou­čas­né doby a o stá­ří. Promítly se do fil­mu i něja­ké vlast­ní zku­še­nos­ti v téma­tu vyrov­ná­ní se s minu­los­tí, v kri­ti­ce sou­čas­né­ho nefunkč­ní­ho práv­ní­ho sys­té­mu či osob­ní his­tor­ky s pra­ro­di­či?

Ondřej Provazník: Všechno, na co se ptá­te, se do fil­mu pro­mít­lo. Moje rodi­če už jsou téměř ve věku našich hlav­ních postav, Martinův tatí­nek byl v závě­ru živo­ta upou­ta­ný na koleč­ko­vé křes­lo. Mnoho scén ve fil­mu je inspi­ro­vá­no něčím, co jsme sami se svý­mi rodi­či nebo pra­ro­di­či zaži­li. Vyrovnání se s minu­los­tí je zase něja­kým způ­so­bem obsa­že­né v celém polis­to­pa­do­vém vývo­ji, vždyc­ky jsme to téma vní­ma­li a snad i reflek­to­va­li v našich doku­men­tech. A pak je tu samo­zřej­mě aktu­ál­ní rovi­na - poli­tic­ká sou­čas­nost ČR. Náš pre­mi­ér a pre­zi­dent. Jejich minu­lost, jejich sou­čas­né činy i samot­ná exis­ten­ce v čele stá­tu uka­zu­jí, že pří­běh naše­ho fil­mu zůstá­vá něja­kým způ­so­bem aktu­ál­ní. I když film, jak dou­fám, se vzpí­rá téhle prvo­plá­no­vé poli­tic­ké kri­ti­ce.

Martin Dušek: Taťkovy zážit­ky a potý­ká­ní se s cho­ro­bou ALS urči­tě inspi­ro­va­ly spous­tu detai­lů ve fil­mu. Taťka u kte­ré­ho už se pro­je­vo­va­ly příznaky- ochro­me­ní sva­lů kon­če­tin, se roz­ho­dl pát­rat po ukra­de­ném autě své býva­lé spo­lu­pra­cov­ni­ce a vzpo­mí­nám si, že už ten­krát jsme se s Ondřejem bavi­li o fil­mu, ve kte­rém by člo­věk s posti­že­ním byl na něja­ké misi. I to byl jeden ze zdro­jů Staříků. Z mé stra­ny to pak dál byly his­tor­ky mého mod­lan­ské­ho dědy Lea a jeho kama­rád­ství se “sta­rým Kuchtou”. Během vál­ky děda v auto­ser­vi­su, kde pra­co­val, vzal pis­to­li nepo­zor­né­mu ese­sá­ko­vi a done­sl ji Kuchtovi, kte­rý ji scho­val za komín. Ta pis­to­le tam v Roudníkách ješ­tě je, říkal Kuchta. Jednou, to už mu bylo deva­de­sát, se obje­vil v Modlanech před domem, že si jde pro motor­ku. Dědovi ji dal v roce 1950. Motorku sežral dáv­no rez a roz­padla se v prach, ale pro pana Kuchtu byla ješ­tě reál­ná a cel­kem zánov­ní. Mimochodem, posta­va Tondy, jeho účes a oble­če­ní jsou mode­lo­va­né přes­ně pod­le staré­ho Kuchty.

Má smy­sl posta­vit se zlu a bojo­vat s ním, jak to vidí­me ve fil­mu?

Ondřej Provazník: Smysl to jis­tě má, bez deba­ty. Otázka je, k jaké­mu kraj­ní­mu řeše­ní tako­vé­ho boje má člo­věk sáh­nout. Vlasta i Tonda mají za sebou jinou minu­lost, mno­hem drs­něj­ší, fatál­něj­ší zku­še­nos­ti, než sou­čas­ní Češi. Proto jsou odhod­lá­ni jít ve svém boji až na dřeň.

Martin Dušek: Naši Staříci pro­ti zlu nebo­ju­jí. Zlo jedou spíš demon­stra­tiv­ně pomstít a ule­vit si na konec živo­ta od trau­mat. Ale nepři­vo­dí si ješ­tě jed­no posled­ní? Lidé, se kte­rý­mi jsme mlu­vi­li při rešer­ších to tak nebra­li, pomsta na tyra­nu, pro ně byla neod­dis­ku­to­va­tel­ně jas­ná, správ­ná věc. Nemůžeme úpl­ně cítit to, co oni, jen z uma­nu­tos­ti jejich zámě­ru může­me sou­dit na hloub­ku trau­mat a ran, kte­ré jim teh­dej­ší doba zasa­di­la.

Pokud bys­te měli divá­kům dopo­ru­čit film Staříci jed­nou větou, jak by zně­la?

Ondřej Provazník: Je to zábav­ný a pocti­vý film – jdě­te na to.

Martin Dušek: Přijďte na náš akč­ní film v poma­lém tem­pu. Budou vás bolet všech­ny ochab­lé sva­ly a zkře­h­lé kos­ti, ale zaži­je­te posled­ní vel­ké dob­ro­druž­ství!

Snímek byl uve­den ve svě­to­vé pre­mi­é­ře na letoš­ním kar­lo­var­ském fes­ti­va­lu, jaká byla reak­ce - při­je­tí pub­li­ka?

Ondřej Provazník: Velice vře­lá. Až nás to pře­kva­pi­lo. Diváci i kri­ti­ci se při­nejmen­ším na fes­ti­va­lu shod­li, že ten film za něco sto­jí. Báli jsme se, že způ­sob vyprá­vě­ní bude na pub­li­kum moc poma­lý, ale to se nepo­tvr­di­lo. Většina divá­ků s námi po pro­mí­tá­ní živě deba­to­va­la, bylo vidět, že je film zasá­hl.

Martin Dušek: Ve Varech na fes­ti­va­lu jsem odpo­sle­chl dvě šest­nác­ti­le­té hol­ky, co trha­ly líst­ky na naší pro­jek­ci a zůsta­ly na film. Nadšeně si o Stařících vyprá­vě­ly, stej­ně jako lidé o dvě gene­ra­ce star­ší. To je super!

Jaké máte dal­ší fil­mo­vé plá­ny?

Ondřej Provazník: Mám v hla­vě pár doce­la dob­rých pří­bě­hů. Zrovna teď začí­nám psát scé­nář s názvem Sbormistr. Měl by to být film vel­mi vol­ně inspi­ro­va­ný kau­zou Bambini di Praga. Uvidíme, jak se mi bude dařit.

Martin Dušek: Rád bych nato­čil kome­di­ál­ní seri­ál se špet­kou kom­pli­ko­va­něj­ší psy­cho­lo­gie. Dál pra­cu­ji na svém grón­ském pro­jek­tu a neu­stá­le rejdím v růz­ných vodách a hle­dám pří­běhy a inspi­ra­ci.