Meky – Recenze – 50%

Film Meky vzni­kl tak, že reži­sér Štěpán Šafránek hle­dal vhod­ný soun­d­track pro svůj doku­men­tár­ní sní­mek z roku 2018 King Skate a obje­vil při­tom pís­nič­ky Miroslava „Mekyho“ Žbirky, s nímž poslé­ze navá­zal užší spo­lu­prá­ci s cílem nato­čit doku­ment i o něm a o jeho hudeb­ní kari­é­ře. Ve fil­mu se pak nově poří­ze­né zábě­ry s Mekym na kon­cer­tech a v sou­kro­mí smí­cha­ly se spous­tou archiv­ních mate­ri­á­lů, kte­ré pojed­ná­va­jí o Žbirkově vze­stu­pu na čes­ko­slo­ven­ské hudeb­ní scé­ně, o osu­do­vých oka­mži­cích jeho živo­ta i o jeho lás­ce k hud­bě.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Zejména po dyna­mic­kém nástu­pu v úvo­du sním­ku a díky rych­lé­mu stři­hu se fil­mu Meky daří prv­ních pár desí­tek minut tvá­řit, jako­že půjde o hbi­tou a infor­ma­ce­mi nadi­tou hudeb­ní koláž, kte­rá posta­vu Mira Žbirky pro­pe­re od A do Z, podob­ně jako se to dělo u zahra­nič­ních doku­men­tů typu Marley, Whitney nebo Amy. Opak je nicmé­ně prav­dou – tem­po sice Meky zvlád­ne udr­žet až do kon­ce, leč z infor­ma­tiv­ní­ho hle­dis­ka půso­bí vel­mi chudě a dokon­ce se mu ani za celou dobu nepo­da­ří na své­ho hlav­ní­ho pro­ta­go­nis­tu pořád­ně napo­jit. Což je dáno nejen tím, že Miro Žbirka (vel­mi sym­pa­tic­ký a cha­risma­tic­ký) zjev­ně nebyl ocho­ten se doku­men­ta­ris­tům pří­liš otevřít (oprav­du neče­kej­te něja­kou hlu­bo­kou uměl­co­vu zpo­věď), ale i poně­kud roz­ptý­le­ným pří­stu­pem, s nímž tvůr­ci svůj sní­mek lepi­li dohro­ma­dy. 

Dokument Meky totiž půso­bí, jako by vzni­kal bez jaké­ho­ko­li dra­ma­tur­gic­ké­ho plá­nu. Přeskakuje se v něm od téma­tu na téma, sko­ro žád­né se při­tom nepro­be­re pořád­ně a výsle­dek kvů­li tomu vyzní­vá poně­kud bez­rad­ně. Náhodně vybra­né dopro­vod­né zábě­ry (střih na vojá­ky v lese při zmín­ce o oku­pa­ci, pasáž s pře­bí­rá­ním Zlatého sla­ví­ka uvo­ze­ná zábě­rem na páva a holu­bi­ci, hned při třech pří­le­ži­tos­tech pou­ži­tý ten samý záběr mla­dé ženy v plav­kách…) jsou pak dokon­ce až na hra­ni­ci zou­fa­los­ti. Ačkoli údaj­ně bylo k dis­po­zi­ci zhru­ba sto hodin mate­ri­á­lů a tudíž teo­re­tic­ky mělo být z čeho vybí­rat, tak cel­ko­vý dojem je ten, že Štepán Šafránek toho přes­to neměl dost na to, aby fil­mu doká­zal dát uce­le­nou for­mu a vypích­nout v něm to nej­zá­sad­něj­ší v Mekyho živo­tě v dosta­teč­né míře.

Ve fil­mu jsou tudíž zmi­ňo­vá­ny pře­de­vším banál­ní zákla­dy, tře­ba v jakých kape­lách Meky hrál a jaké slo­žil pís­ně. Kromě toho se sním­ku daří nená­pad­ně pod­chy­tit důvo­dy jeho úspě­chu roz­krý­vá­ním toho, že díky své brit­ské mat­ce uměl skvě­le ang­lic­ky, že na roz­díl od jiných čes­ko­slo­ven­ských hudeb­ních hvězd nejen­že sklá­dal ve své době dost pokro­ko­vou hud­bu, ale psal si i vlast­ní tex­ty, a že mohl snad­ně­ji sle­do­vat hudeb­ní vývoj na zápa­dě díky tomu, že v Bratislavě bylo mož­né nala­dit v rádiu rakous­ké vysí­lá­ní. Avšak dal­ší klí­čo­vé pasá­že, jako např. nakous­nu­tý vztah Mekyho s jeho dce­rou či roze­pře s býva­lým kole­gou Lacou Lučeničem, pří­pad­ně tra­gic­ké oka­mži­ky v podo­bě bra­t­ro­va úmr­tí nebo neho­dy Mariky Gombitové, jsou bohu­žel pokaž­dé mimo­řád­ně zestruč­ně­ny a utnu­ty ihned v zárod­ku. Marika Gombitová ve fil­mu dokon­ce vůbec nevy­stu­pu­je, přes­to­že s ní Miro Žbirka dodnes udr­žu­je pro­fes­ní i přá­tel­ský kon­takt.

Obecný pro­blém fil­mo­vých živo­to­pis­ných medai­lon­ků je obvykle ten, že sta­ví své­ho hlav­ní­ho pro­ta­go­nis­tu výhrad­ně jen do pozi­tiv­ní­ho svět­la, zasy­pá­va­jí jej ze všech stran chvá­lou a obdi­vem a sna­ží se být co nejmé­ně kon­flikt­ní a kri­tic­ké. I tak ale může jít ale­spoň o vel­mi solid­ní a divác­ky vře­lou reka­pi­tu­la­ci, jakou byl např. loni uve­de­ný film o Jiřím Suchém s podti­tu­lem Lehce s živo­tem se prát. Snímek Meky na tuto metu však nemů­že dosáh­nout už jen pro­to, jak těka­vě pra­cu­je s infor­ma­ce­mi a opo­mí­jí při­tom i leckte­rá dost pod­stat­ná fak­ta, což z něj činí zále­ži­tost urče­nou téměř výhrad­ně jen pro Mekyho fanouš­ky, kte­ří si v ní při­po­me­nou jeho hudeb­ní dráhu, a nebu­de jim vadit, že se nedo­zvě­dí nic moc nové­ho.

---