Mezinárodní Bestseller: Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku

O tom, jaké to je být sta­rý a žít v domo­vě důchod­ců, Vám s nad­sáz­kou a pro­střed­nic­tvím sati­ris­tic­kých a iro­nic­kých pozná­mek doce­la věr­ně při­blí­ží dení­ko­vé zápis­ky někdy milé­ho, jin­dy mrzu­té­ho sta­ří­ka Hendrika Groena.

Hendrik Groen je důchod­ce vel­mi požeh­na­né­ho věku. Je mu již 83 a 1/4 roku. Jako vět­ši­na důchod­ců a jeho vrs­tev­ní­ků, i on žije osa­mě­lý v domo­vě pro seni­o­ry v Amsterodamu.

Dům pro seni­o­ry, ve kte­rém momen­tál­ně žije, má vel­mi výstiž­ný název: „Dům zapa­da­jí­cí­ho slun­ce“, jako by jedi­né, co tyto byd­lí­cí a spo­lubyd­lí­cí čeká, bylo jen tiché vyčká­ní na smrt, abso­lut­ní rezig­na­ce a smí­ře­ní se s nevy­hnu­tel­ným kon­cem.

Ovšem Hendrik není jen tak oby­čej­ný a vylo­že­ně typic­ký důchod­ce, je úpl­ně jiný. Tak tro­chu ten svůj „požeh­na­ný“ a leti­tý věk sabo­tu­je. Ač je jeden z nej­star­ších oby­va­tel domo­va důchod­ců, přec to neu­bí­rá na jeho nikdy nekon­čí­cím elá­nu a chu­ti žít a uží­vat si živo­ta. On se pros­tě ješ­tě necí­tí být mrt­vý!!!

Sám o sobě nená­vi­dí sta­ré lidi, hlav­ně ty sta­ré a mrzu­té lidi, kte­ří celý den nedě­la­jí nic jiné­ho, než že řeší svo­je nemo­ci a neu­stá­le si stě­žu­jí na všech­ny těž­kos­ti a pro­blémy spo­je­né se svým stá­řím, a to kaž­dý den až do doby, dokud je nako­nec pře­ci jen nevy­svo­bo­dí smrt.

Hendrik je jiný! Jeho neza­jí­má žád­né popí­je­ní čaje, senil­ní žvatlá­ní nad šál­ky a čajo­vým peči­vem, a hlav­ně nikdy nekon­čí­cí stíž­nos­ti na zdra­vot­ní pro­blémy, a ani osa­mo­ce­ný nechce pěs­to­vat pota­jí nar­ci­sy. Je až s podi­vem, jak moc ho štvou všech­ny ty zájmy, zvy­ky a zlo­zvy­ky jeho vrs­tev­ní­ků a chtě nechtě mu pořád­ně lezou na ner­vy a pří­šer­ně ho vytá­čí.

Není tedy divu, že chce z této kaž­do­den­ní­ho ste­re­o­ty­pu pro­vždy utéct, unik­nout, a ješ­tě si při­tom pořád­ně a doo­prav­dy užít. Dohnat všech­no, co ješ­tě ve svém živo­tě nestih­nul. On pros­tě nechce jen tak sedět jako ostat­ní důchod­ci, krmit holu­bi v par­ku a čekat, až si pro něj při­jde smrt.

Možná i z toho důvo­du se roz­hod­ne, že si začne psát svůj deník, ve kte­rém se vykres­lu­je jeho typic­ky iro­nic­ký a sar­kas­tic­ký pohled na svět kolem něho.

U toho dle dení­ku jsem se pořád­ně zasmá­la od srd­ce, neboť ten­to typ humo­ru veli­ce milu­ji, a toho­to mrzu­té­ho, ale i na dru­hou stra­nu i milé­ho sta­ří­ka zami­lo­va­la, hlav­ně jeho vel­mi tref­né a vtip­né poznám­ky na všech­no a všech­ny lidi. Vždy doko­na­le slo­vy doká­za­la tre­fit to pra­vé mís­to, všech­no nazý­val pra­vý­mi jmé­ny bez jaké­ko­liv pře­tvář­ky nebo příkras, čímž se dost čas­to zaslou­žil o vykouz­le­ní pepr­ných, ale o to úsměv­něj­ších situ­a­cí.

Ostatně nikdo neče­ká na úpl­nou ote­vře­nost bez jakých­ko­liv ser­ví­tek. Ostatní se pak tak tro­chu cítí zasko­če­ni a pře­kva­pe­ni tím, co vlast­ně ten Hendrik prá­vě vyslo­vil. Tenhle sta­řík se pros­tě oprav­du neza­lek­ne niče­ho a vše vám naser­ví­ru­je bez zla­té­ho pozlát­ka pří­mo pod nos. A je to prá­vě Hendrik, kdo nikdy nezka­zí žád­nou legra­ci, a pokud je potře­ba, umí si udě­lat sran­du i sám ze sebe.

A co  je na tom­to sta­ří­ko­vi zvlášt­ní­ho? Možná to, že z jeho „oso­bi­té­ho“ humo­ru jen těž­ko pozná­te, kdy to mys­lí sku­teč­ně váž­ně, a kdy si pro změ­nu dělá legra­ci a jen tak žer­tu­je.

Hlavním plá­nem, jak pře­žít co nejdéle je, hlav­ně se nepod­dat kaž­do­den­ní­mu ste­re­o­ty­pu, ale to se ne vždyc­ky poda­ří. A jeli­kož na umí­rá­ní je ješ­tě dost času, tak na pro­test zalo­ží se svý­mi přá­te­li „klub REBELŮ STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ“!

Stejně jako kaž­dý klub, i tenhle klub má své vlast­ní poslá­ní, svá nepsa­ná pra­vi­dla, a hlav­ně ome­ze­ný počet svých čle­nů. Tento klub si kla­de za hlav­ní cítil, to, aby si všich­ni čle­no­vé spo­leč­nos­ti uží­va­li napl­no posled­ních dnů své­ho živo­ta, nebá­li se dělat bláz­ni­vé věci, kte­ré si ve své minu­los­ti a ve svém živo­tě ode­pře­li, napl­no si těch posled­ních pár dnů živo­ta uží­vat napl­no, kaž­dič­ké­ho momen­tu, jež jim byl ješ­tě dopřán.

O to pak úsměv­ně­ji vypa­dá, když kasi­no doslo­va pře­pad­ne ban­da sta­ří­ků a vrh­ne se na hazard. Určitě se bude­te smát stej­ně jako já nad jejich jed­no­den­ní­mi výle­ty, výstřel­ky a nápa­dy: Sláva klu­bu se roz­ne­se po celém domo­vě a pro­bu­dí tou­hu všech vrs­tev­ní­ků stát se jeho čle­ny, jeho sou­čás­tí. Bohužel ale ne všech­ny lze při­jmout za čle­ny, a pro­to se na člen­ství v klu­bu vypi­su­je pořad­ník. Ne ale všich­ni spo­lubyd­lí­cí z domo­va se této pocty a člen­ství doži­jí, neboť počet míst je strikt­ně ome­zen a nic se na tom nehod­lá měnit!

Hendrik má tři nej­lep­ší přá­te­le, jež jsou záro­veň i čle­ny klu­bu REBELŮ STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ. Grietje je na sto pro­cent pře­svěd­če­ná, že trpí Alzheirmerovou cho­ro­bou, kte­ré se tolik děsí, hlav­ně toho oka­mži­ku, kdy si už pros­tě na nic nevzpo­me­ne. Možná pro­to svým přá­te­lům pře­dá­vá „taj­né“ instruk­ce, co potom mají dělat, až ten dlou­ho oče­ká­va­ný oka­mžik nasta­ne. Taková její pojist­ka, zad­ní vrát­ka.

Jeho nej­lep­ší­ho kama­rá­da ani před­sta­vo­vat nemu­sí­me, ale čas od času si navzá­jem děla­jí kuli­šár­ny a pošťu­chu­jí se jako kočka s myší, ale jeden bez dru­hé­ho si pobyt v domo­vě důchod­ců nedo­ká­že před­sta­vit.

E-Etje, pokud by se s ní sezná­mil a potkal ji o něko­lik desí­tek let dří­ve, v době, kdy byl ješ­tě mlád, urči­tě by se do ní zami­lo­val, plně by ji milo­val a sta­la by se zce­la urči­tě jeho život­ní lás­kou, s kte­rou by mož­ná i mohl žít, a mož­ná by s ní i zestárl. Kdo ví?

Bohužel v tomhle věku ale štěs­tí netr­vá věč­ně, a osud tomu tak chtěl, že mu tuhle pozd­ní lás­ku poz­dě­ji také ode­jmul. Ale o tom až poz­dě­ji.

Hlavní je, že to byla prá­vě ona, ten hlav­ní pod­nět, sti­mul, moti­va­ce, proč z niče­ho nic začal Hendrik dělat všech­ny ty mož­né a nemož­né kous­ky, proč i zalo­žil tak věhlas­ný klub „Staří-ale-ne-mrtví“.

Teprve, když ji spat­řil, tak si uvě­do­mil, že nechce kaž­dý den pro­ží­vat nud­né a šedi­vé dny v domo­vě důchod­ců jako ostat­ní a čekat na svo­jí vlast­ní smrt. Uvědomil si, že tro­cha té anar­chie neuško­dí a vykouz­lí si tak ješ­tě báječ­né a neo­by­čej­né dny, jež si pro­střed­nic­tvím toho­to klu­bu s jed­not­li­vý­mi čle­ny zpes­t­ří a skvě­le uži­jí.

Je důle­ži­té si uvě­do­mit, že stár­nu­tím nic nekon­čí, ale nao­pak i začí­ná. Stáří je plné nových mož­nos­tí a je jen na nás všech, zda je vyu­ži­je­me a bude­me žít napl­no hez­ky den po dni, zda si tře­ba najde­me nové přá­te­lé, nebo i novou lás­ku, ostat­ně i na lás­ku není nikdy poz­dě, ta si věk nevy­bí­rá a vkrá­čí do našich živo­tů vždy neo­hlá­še­ně.

Je to pros­tě čas, kdy lze koneč­ně bez jaký­ko­liv výči­tek pod­ni­kat spous­tu dob­ro­druž­ství, báječ­ných věcí, pozná­vat nové a nepo­zna­né, jít do vše­ho NAPLNO! Nikdy není na nic poz­dě! PRÁVĚ NAOPAK!

Možná mě na tom celém vyprá­vě­ní dost zkla­ma­lo a zasko­či­lo, že deník nemá žád­ný šťast­ný konec ane­bo něja­ké rozum­né rozuz­le­ní děje. Prostě nic! Deník si jen tak ply­ne dál, hez­ky den po dni. Je to pros­tě jen oby­čej­ný deník jed­no­ho „nezná­mé­ho“ sta­ří­ka, kde den po dni ply­ne, stej­ně tak jako v běž­ném živo­tě.

A mož­ná prá­vě toto ubra­lo tak tro­chu na geni­ál­ním díle plné iro­nic­kých a sar­kas­tic­kých pozná­mek, pro­to­že pros­tě ten děj či záplet­ka nároč­né­mu čte­ná­ři chy­bí, jen těž­ko se spo­ko­jí jen s dení­ko­vý­mi zápis­ky.

Zde vše klid­ně ply­ne, asi stej­ně tak jako má být poklid­né i stá­ří, pro­lo­že­né úsměv­ný­mi pří­ho­da­mi z běž­né­ho živo­ta. Ovšem i občas se tyto dení­ko­vé zápis­ky stá­če­jí k popi­su kaž­do­den­ní­ho ste­re­o­ty­pu, pros­tě kaž­dý den není posví­ce­ní, a ne vždyc­ky se zada­ří na něja­kou „sta­ří­kov­skou“ akcič­ku.

Samotná audi­ok­ni­ha pou­ka­zu­je na to, jak to asi tak cho­dí v jed­not­li­vých domo­vech pro seni­o­ry. S jaký­mi lec­kdy nesmy­sl­ný­mi záka­zy, pří­ka­zy a naří­ze­ní­mi se musí potý­kat její jed­not­li­ví oby­va­te­lé; o to více to pak ve vyprá­vě­ní umoc­ňu­je jejich poci­ty opuš­tě­nos­ti, osa­mě­los­ti, bez­moc­nos­ti a zby­teč­nos­ti.

Dost čas­to jsou tyto sta­ří­ci pro­ti své vůli svý­mi vlast­ní­mi dět­mi odtrh­nu­ti z dění rodi­ny, ze svých domo­vů, od svých nej­bliž­ších přá­tel, a pone­chá­ny v domo­vech pro seni­o­ry, aby se zde o ně posta­ra­li a necha­li je v tichos­ti a ale­spoň v tro­chu důstoj­něj­ších pod­mín­kách dožít již své dáv­no pro­ži­té živo­ty.

Z vyprá­vě­ní na nás poslu­cha­če dost čas­to dýchá zou­fal­ství a bez­na­děj, že jed­nou mož­ná i my takhle dopad­ne­me, ocit­ne­me se sami v domo­vě důchod­ců, kde bude­me jen vyčká­vat na svo­jí smrt.

Na jed­nu stra­nu je vše úsměv­ně podá­no, ale když se nad tím vším hlou­bě­ji zamys­lí­me, je to až děsi­vá sku­teč­nost, co nás jed­nou může také potkat. Autor vel­mi rea­lis­tic­ky vykres­lil, jak to asi v tako­vých domo­vech fun­gu­je, a čemu jsou samot­ní oby­va­te­lé vše­mu vysta­ve­ni, o nesmy­sl­nos­ti jed­not­li­vých naří­ze­ních, pra­vi­del a záka­zů, jež pošla­pá­va­jí posled­ní zbyt­ky lid­skosti a důstoj­nos­ti samot­ných oby­va­tel sta­ro­bin­ce.

Je až s podi­vem, že sta­ří­ci vůbec nepro­tes­tu­jí a rezig­no­va­ně poslou­cha­jí jako malé děti, což je dost zará­že­jí­cí a smut­né....

Hlas Hendriku Groenovi pro­půj­čil Jiří Žák, kte­rý si vás zís­ká svým pod­ma­ni­vým a cha­risma­tic­kým hla­sem, jež si s tex­tem jed­not­li­vých dení­ko­vých zápis­ků výbor­ně pohrál. Snadno tak vycí­tí­te jed­not­li­vé nála­dy Hendrika, zda je smí­řen se svým osu­dem a momen­tál­ně na vše rezig­no­val, nebo se nao­pak na něco těší a je plný nad­še­ní, opti­mis­mu a elá­nu, jin­dy kdy má nao­pak nála­du do něko­ho a něče­ho rýpat.

Tyhle zápis­ky a ten­to šar­mant­ní sta­řík Hendrik si zce­la urči­tě zís­ka­jí Vaše srd­ce. A až jed­nou zestár­nu, a mé děti mě odlo­ží jako nepo­třeb­nou věc do domo­va důchod­ců, budu hned prv­ní v pořad­ní­ku do klu­bu „STAŘÍ-ALE-NE-MRTVÍ“.

Tajný deník Hendrika Groena 83 1/4 roku

Nezkrácená audi­ok­ni­ha ve for­má­tu MP3

Celková dél­ka: 11 hodin 23 minut 13 sekund

Čte: Jiří Žák

Zvuk, mix a mas­te­ring: Studio Harryton

Hudba: Tomáš Harant

Vydalo Nakladatelství XYZ ve spo­leč­nos­ti Albatros Media, a.s. v roce 2017

---