MICHIE, David. Dalajlamova kočka

Dalajláma má Kočku. Dalajláma má mlu­ví­cí koč­ku. To by nebyl prv­ní na svě­tě, mlu­ví­cích koček už tady bylo víc, ale toto je navíc Kočka lite­rár­ním a pozo­ro­va­cím talen­tem obda­ře­ná, „bóh­di­kočka“, Sněžná lvi­ce, nebo také jen JSK (Jeho Svatost Kočka). Jmen by bylo k dis­po­zi­ci ješ­tě více, ale na přá­ní autor­ky samot­né nebu­dou tak­to zve­řej­ňo­vá­na.

Zachráněná zví­řa­ta umí být vděč­ná. Jakoby měla schop­nost oce­nit stá­va­jí­cí stav a zce­la neza­po­me­nout na ten původ­ní, neu­tě­še­ný. Zvířata jsou uči­te­li a žáky záro­veň a mezi tyto bohem obda­ře­né pat­ří beze­spo­ru i zmí­ně­ná Jeska. Leží si na para­pe­tu okna v prv­ním pat­ře dalaj­lá­mo­va obyd­lí, vět­ši­nu času pro­spí (pšš­š­šš, to se nesmí říkat nahlas, to by se ura­zi­la, pro­to­že ona zde vystu­pu­je jako pozor­ná, v pří­tom­nos­ti ukot­ve­ná koči­čí bytost), ale když je vzhů­ru, peč­li­vě si do mozko­vých závi­tů zapi­su­je, co vidí a sly­ší. Pozoruje dalaj­lá­mu píší­cí­ho kni­hu a pro­to­že ho milu­je a ctí, chtě­la by tvo­řit něco podob­né­ho. Rozhodne se napsat svůj pří­běh, pře­dat moud­rost Jeho Svatosti tak, jak pro­šla její koči­čí pod­sta­tou. Vždyť ona má k němu nej­blí­že, ona mu sedí na klí­ně, pře­de a jed­ním očkem se dívá, jak píše všech­na ta pís­men­ka, slo­va a věty, kte­ré umí utě­šit.

Příběh začí­ná v uli­cích Nového Dillí, kde dalaj­lá­ma kou­pí ubo­hé, špi­na­vé a kul­ha­jí­cí kotě od dvou malých chlap­ců. A od toho oka­mži­ku se život pod­stat­ně pro­mě­ní. Kočka ros­te jako z vody, zvě­da­vě naku­ku­je do poko­jů palá­ce, kte­rý se stal jejím domo­vem. A jak ply­ne čas, vydá­vá se i na del­ší a del­ší výpra­vy. A pře­de­vším pře­mýš­lí… tedy ne, na pře­mýš­le­ní si udě­lá čas poz­dě­ji, ona pře­de­vším žere a žere, až dojde do stá­dia, kdy nevy­sko­čí na para­pet a kdy se musí nedob­ro­vol­ně od pře­mí­ry jíd­la odpou­tat. JSK má vel­ké štěs­tí, že se může doslo­va kou­pat v pří­tom­nos­ti sva­té­ho muže a vní­mat, že je všech­no v pořád­ku. Ta myš­len­ka hře­je víc než vlně­né­ho rou­cho, ze kte­ré­ho je její pelí­šek.

Láska a sou­cit pro­chá­ze­jí zdmi palá­ce a ten, kdo umí vní­mat, je během oka­mži­ku ucí­tí a odne­se si je sebou. A přes­to jich nikdy neu­bu­de. Naopak, sdí­le­ním ros­tou a sílí. Všechny bytos­ti mají dvě přá­ní, být šťast­né a vyhnout se utr­pe­ní, opa­ku­je muž v čer­ve­ném rou­chu trpě­li­vě těm, co mají uši ke sly­še­ní. A mno­hé z nich žijí ve věze­ních, kte­rá si sama kolem sebe vybu­du­jí. A kočka pozor­ně naslou­chá a ptá se pořád doko­la stej­ně jako pří­cho­zí, co má tedy dělat a při­tom všem pta­ní se mimo­děk mění. Potom při­jdou chví­le, kdy zase všech­no vědě­ní odlo­ží, vzdá­vá se, kle­sá a zase vstá­vá a začí­ná zno­vu, pro­to­že jak říká její Mistr, důle­ži­té je, se nevzdá­vat a pokra­čo­vat.

Kočka píše a píše, dráp­ky šus­tí po papí­ře, potom lad­ně sesko­čí z para­pe­tu (díky die­tě opět vypa­dá jako kočka a ne jako kou­le) a jde se pro­jít ven. A když se vrá­tí, neú­nav­ně pokra­ču­je v psa­ní pří­bě­hu, kte­rý nikdy neskon­čí. Příběhu, kte­rý nau­čí, že boles­ti­vé a nechtě­né obsa­hy, co nás navště­vu­jí, nás mohou navždy pozna­me­nat, nebo nás mohou v dob­rém měnit. Za vět­ši­nu těch smut­ných věcí, co se nám sta­nou, oprav­du nemů­že­me, naše svo­bo­da tkví v tom, jak se k nim posta­ví­me. Moudré bytos­ti tohle vědí už odne­pa­mě­ti…

MICHIE, David. Dalajlamova kočka. Překlad Petra Maříková Vlčková. Praha: Synergie Publishing SE, 2015.

---