Čtverec – směšnost a irelevance moderní korektnosti

Pokud máte rádi kome­die, kte­ré si uta­hu­jí z pozér­ství, Filmfanatic vám před­sta­ví jeden z moder­ních sva­tých grá­lů. Čtverec švéd­ské­ho reži­sé­ra Rubena Östlunda, jehož tvor­bu roz­hod­ně dopo­ru­ču­ji, totiž vel­mi tref­ně kri­ti­zu­je hra­ni­ce moder­ní­ho umě­ní a vlast­ně i celé západ­ní spo­leč­nos­ti.

Cristian vede pres­tiž­ní švéd­ské muze­um, kte­ré zrov­na při­pra­vu­je odváž­nou výsta­vu moder­ní­ho kon­cep­tu­ál­ní­ho umě­ní. Čtverec uvnitř kte­ré­ho pla­tí pra­vi­dlo napros­té rov­nos­ti a tole­ran­ce. Společně s kole­gy a reklam­ní­mi spe­ci­a­lis­ty hle­da­jí v muzeu stra­te­gii, jak výsta­vu zvi­di­tel­nit a při­táh­nout k ní pozor­nost ve svě­tě medi­ál­ní­ho šumu, kde na upou­tá­ní pozor­nos­ti máte sku­teč­ně je něko­lik málo vte­řin.

KRÁDEŽ JAKO UMĚNÍ
Kromě toho Cristian zaži­je bizar­ní epi­zo­du, během kte­ré je okra­den o peně­žen­ku a mobil­ní tele­fon. Na zákla­dě sle­do­vá­ní polo­hy své­ho tele­fo­nu a pod­ně­tů od jed­no­ho z agil­ních pod­ří­ze­ných, se roz­hod­ne zís­kat ukra­de­né věci zpět. Jenže netra­dič­ní meto­da spus­tí koloběh udá­los­tí, jež mohou mít dopad i na samot­nou výsta­vu.

PROPICHOVÁNÍ BUBLIN
Čtverec je na prv­ní pohled pře­de­vším son­dou do záku­li­sí fun­go­vá­ní moder­ních gale­rií a zkou­má­ní hra­ni­ce toho, co je ješ­tě umě­ní a co už pou­há impro­vi­za­ce. Jenže při vší­ma­věj­ším zkou­má­ní zjis­tí­te, že si bere na paškál nejen uměl­ce, ale celou západ­ní spo­leč­nost, kte­rá žije uvnitř bub­li­ny, nebo chcete-li čtver­ce. Představuje pou­ze malou výseč, kte­rá se ve srov­ná­ní s okol­ním pro­sto­rem jeví zce­la nepod­stat­ná a se svý­mi umě­le nasta­ve­ný­mi pra­vi­dly až směš­ná. Bolestivě tref­né.

Kritika však nepři­chá­zí nijak prvo­plá­no­vě a roz­hod­ně není plo­chá. Navíc je mís­ty až bru­tál­ně zábav­ná. Do jis­té míry doká­že­me Cristianovi i dal­ším figu­rám rozu­mět a mít pocho­pe­ní pro jejich koná­ní. Sledovat jak se sna­ží nacpat do ška­tu­lek sou­čas­né korekt­nos­ti a při­tom mít plná ústa tře­ba svo­bo­dy pro­je­vu je ale jed­no­du­še k popuká­ní. Aktuálně není v Evropě tvůr­ce, kte­rý by doká­zal točit tref­něj­ší sati­ru, než Ruben Östlund. A ten soun­d­track!

---