Hlavní hrdinkou australského dramatu celovečerně debutující režisérky Shannon Murphy je šestnáctiletá Milla (Eliza Scanlen), která má rakovinu. Její rodiče – otec psychiatr (Ben Mendelsohn) a matka bývalá hudebnice (Essie Davis) – se s nešťastnou situací vyrovnávají tím, že se utápějí buď sami v sobě, nebo v medikamentech. Milla, jenž se ocitá na prahu mezi dětstvím (má ještě poslední mléčný zub) a dospělostí, však nalezne vlastní řešení, a sice v navázání romantického vztahu s třiadvacetiletým Mosesem (Toby Wallace), který žije na ulici, vypadá zanedbaně, patrně bere nějaké drogy a nedá se mu důvěřovat. Její rodiče z toho nadšení nejsou, ale jelikož Mille zamilovanost zřejmě pomáhá, tak před nekonvenčním problematickým mladíkem, který s jejich dcerou možná chodí jen proto, že bydlí v domě plném léků, přivírají oči…
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Film Než skončí léto vznikl podle divadelní hry, jejíž text adaptovala do podoby filmového scénáře přímo její autorka, australská dramatička a herečka Rita Kalnejais. Ta odvedla dobrou práci nejen v tom, že divadelní původ na snímku není vůbec znát, ale že i jednotlivé postavy, jejich dialogy a vzájemné vztahy, odvíjející se od struktury dvougeneračního vyprávění, střídajícího dvě odlišné perspektivy, jsou vesměs kvalitně napsané. Obecně pak snímek vypráví jak o první lásce hlavní hrdinky a o jejím dospívání poznamenaném nemocí, tak o jejích milujících rodičích, žijících v krajně vyhořelém manželství a opatrně koketujících buď s dávným partnerem, učitelem hudby (v případě matky), či se zcela novou známostí, těhotnou svobodnou sousedkou z protějšího domu (v případě otce).
Svým tématem tak film Než skončí létopřipomíná řadu amerických dojemných romantických dramat, v nichž se střetávají motivy rakoviny a lásky dvou mladých hrdinů (od Dlouhé cesty po Hvězdy nám nepřály). Svým zpracováním, typickým pro nezávislou filmovou tvorbu, se však snímek stává spíš festivalovou a lehce artovou obdobou téhož, s menším množstvím humoru a realističtějším zobrazováním toho, jak se žije dospívajícímu člověku se smrtelnou nemocí. Obvyklý mustr podobných filmů je přitom ve snímku Než skončí léto spíše jen naplňován, než aby byl inovativně posouván někam dál, a to včetně využívání leckterých klišé, jež jsou s tímto typem dramat spojována.
Za víceméně konvenční lze považovat i režii jinak bezesporu talentované a schopné Shannon Murphy. Na debutantku působí jako režisérka velmi sebejistě a soustředěně (jen občas stráví na nějakém záběru více než nezbytné množství času, zjevně okouzlena jeho poetičností) a vyniká především ve vedení herců. Ti pak předvádějí velmi prožité a autenticky působící výkony a dokáží tak svým postavám vtisknout osobnostní rysy natolik výrazné, že tím mnohdy zakryjí nedostatky spočívající v jiných aspektech realizace (třeba málo viditelné známky toho, že by se na Mille její nemoc či léčba nějak projevovaly, nebo psychologická nesoudržnost postavy Mosese, jehož charakterové vlastnosti se často mění ze scény na scénu).
Vyloženě rozporuplným vypravěčským rozhodnutím se ovšem stává nepříliš sympatický záměr nedotahovat některé vedlejší vztahové linie do konce a vynechávat v nich určité zásadní pasáže, které jsou tím pádem divákovi zcela zamlčeny (k čemuž slouží i dělení příběhu do kapitol, jež jsou od sebe mnohdy odděleny blíže nespecifikovanými časovými úseky). Tím nejsou nutně myšleny jen záhadné nejasnosti v minulosti vztahu Milliných rodičů, plíživě odkrývané v nepatrných náznacích, ale hlavně nově vznikající vztahové vazby, u nichž bohužel probíhají ty nejzásadnější proměny mimo obraz. Jak se v průběhu filmu vyvíjela např. linie otce a sousedky nebo Mosesův vztah s jeho rodinou, si tak může divák po skončení závěrečných titulků jen nepodloženě domýšlet.
Sympaticky naopak působí snaha netlačit na pilu s cílem vydolovat z diváků dojetí za každou cenu, nápaditě pracovat s motivacemi postav, usměrňovat tón filmu používáním klasické vážné hudby a interpretovat užívání léků a lehkých drog kvůli zdravotním a psychickým problémům i jako potenciálně negativní věc. Snímek Než přijde léto je rozhodně vyzrálým filmem z hlediska obsahu a zvolených témat, avšak při jejich tlumočení divákům naráží na spoustu vypravěčských lapsů, kvůli nimž jeho děj vyznívá příliš klopotně a komplikuje tím možnost se do jeho postav a jednotlivých situací pořádně emocionálně zaangažovat. Emocionálním vrcholem filmu se tudíž nezvykle stává nikoli vypjaté finále, ale až následný závěrečný epilog.
