ONDŘEJ SOKOL rodinný přítel Jiří

Jak bys­te popsal vaši posta­vu Jiřího v tri­lo­gii Zahradnictví?

Ten pří­běh se ode­hrá­vá ve vel­mi těž­ké době a Jiří je jed­ním z mužů, kte­ří zůsta­li. Většina ostat­ních byla zatče­na pro něja­kou pro­tistát­ní čin­nost, a ačko­liv se toho také účast­nil, jemu se to vyhnu­lo a on cítí potře­bu posta­rat se o rodi­nu kama­rá­dů, kte­ré Němci odved­li. Během toho se ale fatál­ně sblí­ží se s ženou své­ho nej­lep­ší­ho kama­rá­da.

Když jsou muži hlav­ních hrdi­nek zavře­ní, pohře­šo­va­ní či pro­hlá­še­ni za mrt­vé, tak se prak­tic­ky sta­ne­te hla­vou rodi­ny. Jak se vám tato úlo­ha, kdy jste se oci­tl obklo­pen samý­mi žena­mi, hrá­la?

Snažil jsem se tak nějak doce­ňo­vat dobo­vé okol­nos­ti. Musela to být oprav­du mimo­řád­ná situ­a­ce, kte­rou si ani neu­mí­me před­sta­vit. To, že vám mizí zná­mí ze dne na den a že se ze dne na den může­te dozvě­dět, že jste o ně defi­ni­tiv­ně při­šli. To si oprav­du neu­mí­me dnes před­sta­vit, co to bylo za hrů­zu. A ono je to o tom, že lidi, kte­ří byli zavře­ní, byli v rodi­nách pří­tom­něj­ší, než když tam oprav­du byli, pro­to­že se o nich pořád mlu­vi­lo a neu­stá­le se řeši­lo, co bude a co se může stát. Není to tak, že by se exis­to­va­lo bez nich. Právě nao­pak.

Rodinný pří­tel se ode­hrá­vá ve 40. letech minu­lé­ho sto­le­tí. Jak vám sed­ly mas­ky a kos­týmy?

Myslím si, že ten film je oprav­du výprav­ný v tom pra­vém slo­va smys­lu. I deko­ra­ce jsou neu­vě­ři­tel­né. Na naše pomě­ry jsem dlou­ho nevi­děl tak náklad­né deko­ra­ce. A straš­ně pozi­tiv­ně se to pode­pi­su­je na obra­ze a na tom, jak film vypa­dá. Bartek Cierlica je straš­ně šikov­ný kame­ra­man. Herectví posou­dit nemůžu, pro­to­že jsme se vždyc­ky díva­li jen na kon­t­rol­ní pro­jek­ce těs­ně po natá­če­ní. Ale že ten obraz vypa­dá výji­meč­ně, to bylo vidět už tam.

Hodně času jste nejen na pla­cu trá­vil s Aňou Geislerovou. Jak vám to spo­lu jako fil­mo­vým pla­to­nic­kým part­ne­rům šlo?

Ono to není zas tak pla­to­nic­ké, jak si lidé mys­lí. (smích) Myslím v tom fil­mu. S Aňou se mi hrá­lo výteč­ně. Vždycky jsem ji měl rád jako hereč­ku. Když jsem ale teď osob­ně zjis­til, jak na té roli pra­cu­je a jak k ní při­stu­pu­je, tak má můj obrov­ský obdiv a se vším všu­dy chá­pu její výji­meč­né posta­ve­ní mezi čes­ký­mi hereč­ka­mi.

Můžeme snad pro­zra­dit, že ale ani dal­ší ze sester, Bedřiška, k vám nezů­sta­ne chlad­ná…

Myslím si, že scé­na s Bedřiškou je vlast­ně tako­vý důsle­dek vše­ho, co se sta­ne po tom, kdy se údaj­ně mrt­vý Jindřich vra­cí domů.

Před kame­rou jste se taky potkal se spous­tou herec­kých kole­gů a kama­rá­dů, mělo to něja­ký vliv na to, jest­li tuhle roli vez­me­te?

Věděl jsem, že tam budu hrát nej­lep­ší­ho pří­te­le Martina Fingera. A že tam bude hrát Aňa. To mi sta­či­lo, pro­to­že jsem věděl, že vět­ši­nu natá­če­ní máme spo­lu. A taky že to bude reží­ro­vat Honza Hřebejk. To byly věci, kvů­li kte­rým bych to vzal, i kdy­by ty ostat­ní role hrá­li her­ci z Keni, kte­ré neznám. Ale ono by bylo blbý, kdy­by her­ci z Keni hrá­li gesta­pá­ky, pro­to­že by to nevy­pa­da­lo dob­ře, ty keň­ské obli­če­je v gesta­pác­kých uni­for­mách. (smích) Ale i se zby­lým obsa­ze­ním jsem byl straš­ně spo­ko­je­ný.

Ve fil­mu hra­je i spous­ta dět­ských her­ců…

Děti byly oprav­du skvě­lé a hrá­ly výji­meč­ně dob­ře. Na natá­če­ní jsme strá­vi­li spous­tu času spo­leč­ně, tak­že jsme se všich­ni sblí­ži­li.

A jaký byl Honza Hřebejk reži­sér?

Skvělý. On je oprav­du výteč­ný reži­sér. Honza k tomu má čas­to pří­stup, kte­rý vás na začát­ku mož­ná pře­kva­pí nebo se vám zdá řeše­ní té situ­a­ce v jeho poje­tí vel­mi nezvyk­lé, a najed­nou zjis­tí­te, že to fakt fun­gu­je. A je dob­ře, že se pořád sna­ží vytvá­řet věci, kte­ré sice nejsou oká­za­lé, ale jsou jiné a nové.

Předpokládám tedy, že nabíd­ka jít do pro­jek­tu s duem Hřebejk-Jarchovský pro vás byla potě­še­ním…

Honza Hřebejk mi to vlast­ně nabí­dl už hroz­ně dáv­no, když se byl podí­vat na jed­nom mém před­sta­ve­ní v Činoherním klu­bu. Myslím, že to ten­krát bylo ješ­tě ve sta­diu zro­du, a on se dokon­ce roz­ho­do­val, jak to bude. Co bude hrát Martin Finger a co budu hrát já. Jiří a Jindřich jsou totiž nej­lep­ší přá­te­lé a i Martin je můj nej­lep­ší pří­tel, a tak jsem vůbec nepře­mýš­lel o tom, kdo bude kdo. Kdyby to byl herec, kte­ré­ho nesná­ším, tak bych o tom mož­ná pře­mýš­lel, ale takhle mi to bylo úpl­ně jed­no.

Když jste si pak pře­če­tl hoto­vý scé­nář, jak na vás zapů­so­bil?

Scénář je krás­ný. Moc se mi líbil.

Při psa­ní scé­ná­ře čer­pal Petr Jarchovský z his­to­rie vlast­ní rodi­ny. Cítil jste zod­po­věd­nost při ztvár­ně­ní posta­vy, kte­rá má reál­ný předob­raz?

Scénář byl krás­ný a Petr k tomu při­stu­po­val zod­po­věd­ně, když to psal. Honza k tomu, mys­lím, potom vel­mi správ­ně při­stu­po­val bez pie­ty. Což je potře­ba a je to to nej­lep­ší. Když je tam záro­veň vel­ká poko­ra a taky je u toho někdo, kdo se nebo­jí do toho tro­chu šáh­nout. Film má totiž svo­je vlast­ní pra­vi­dla a potře­bu­je svo­je záko­ny.

Jak bys­te Zahradnictví popsal? Na co se mohou divá­ci těšit?

Myslím si, že se mohou těšit na tři skvě­lé čes­ké fil­my. A ješ­tě tím, jak se tri­lo­gie Zahradnictví tak tro­chu pojí k Pelíškům, tak se vzta­hu­je nejen k his­to­rii České repub­li­ky, ale urči­tým způ­so­bem to odka­zu­je i na naši fil­mo­vou his­to­rii. Je to tako­vá dvo­ji­tá dáv­ka vel­mi slib­ných věcí.

---