(zatím nehodnoceno)
Loading...Michael Bay je jedním z mála filmových tvůrců, kteří to umí pořádně (a kolikrát až nezdravě) rozjet. Tam, kde se ostatní spoléhají na rychlostní stupeň číslo dvě či tři, tam už má Bay přeřazeno na pětku, popř. i šestku. Intelektuálními kritiky opovrhovaný režisér kultovní Skály se s ničím nezdržuje, ze startu nasazuje vysoké tempo a z něho slevuje až tehdy, když už se musí vážně končit. Jen málokterý režisér to umí rozparádit natolik, že si divák připadá jak na klikaté horské dráze. Jen minimum tvůrců dokáže dosáhnout toho, aby divák změknul a v určitém okamžiku považoval akční film za umělecké dílo. Nutno však dodat… a nejenom z toho důvodu, aby to nevypadalo, že jsem do Baye udělanej - nenajde se mnoho filmařů, kteří umí tak „nádherně“ posírat konce.
Obávám se, že Bay je ještě tragičtější než „Nový Spielberg“. Někdejší tvůrce Coca-Cola reklam se s tímto problémem potýká už od svých kinematografických počátků. Potvrdili to nejenom druzí Mizerové a jejich zbytečný (i když velkolepý) přídavek v podobě „demolice luxusní vily“, ale také Pearl Harbor a dokonce i tolik opěvovaná Skála s poletujícím Nicolasem Cageem. Bayova neschopnost zakončit dobře rozjetý materiál se bohužel promítla i do jeho posledního snímku.
Ostrov se zpočátku tváří jako klasický vězeňský film. Zdání však klame. Děj snímku se odehrává v poměrně blízké budoucnosti, kdy lidstvo postihla neblíže specifikovaná zkáza v podobě chemické kontaminace. Zbytky zachráněných jedinců jsou soustředěny do dokonale izolovaného a moderně zařízeného objektu uprostřed skalnaté pustiny. V tomto prostředí přežívá i ústřední dvojice filmu v podání Ewana McGregora a krásné Scarlett Johanssonové.
Život ve „vile“ je podmíněn velmi přísnému řádu. Namátkou stojí za zmínku neměnný pracovní harmonogram, neustálý dozor, stejné ošacení, účelně sestavovaný jídelníček a zákaz vzájemného sbližování. Jak je všem „utlačovaným“ vtloukáno do hlavy - vězeňský způsob života má vést k opětovnému obnovení lidské společnosti a k eliminaci tzv. nezdravých článků.
Plán na Nový Život je dokonale strojový a takřka bezchybný. Ne nadarmo se ale tvrdí, že ono vybroušené neexistuje.
McGregorův Lincoln 6-Echo je snad jako jediný ze všech utvrzen v přesvědčení, že zde něco nehraje a že je cosi shnilého v komplexu obrovském. Jeho tušení se změní ve vědění, když při jedné ze svých pracovních vycházek narazí na okřídlený hmyz. Na hmyz, který by přece… podle všeho… neměl v důsledku nákazy existovat. Lincolnovy pochyby se rázem zdvojnásobí, a aby si byl jejich nositel patřičně jistý, rozhodne se podstoupit neohlášený šmíring „horních pater“.
Lincolna čeká bolestivé prozření, když zjistí, že žádná kontaminace nikdy nebyla a že ona budova není líhní nové civilizace, ale jen jakýmsi kurníkem, kde se uskladňují naklonované kopie venkovních lidí a předně pak spotřební zboží s vizitkou „náhradní orgány přesně na vaši míru“…
Co se bude dít dál, je naprosto jasné.
Zdrhačka.
Kdybychom Ostrov posuzovali na základě jednotlivých fází a výsledný dojem zprůměrňovali, dostali bychom veskrze pozitivní hodnocení a číslici pohybující se v řádu „Osmdesát a výše“. I když by se jednalo o zřejmě nejobjektivnější postup, těžko jej mohu schválit a upřednostnit ve finálním zúčtování. Cožpak lze obdivovat film, po jehož skončení máte pocit, že si z vás někdo vystřelil?
Ostrov je přesně takový a naskýtá dvě naprosto odlišné tváře. Ta první – stominutová – je zábavná, umně vystupňovaná a myšlenkově dostačující, kdežto ta druhá – skoro pětkrát tak kratší – pluje v mantinelech dokonalé béčkové produkce.
Bay to prostě zase zpackal a jako by se snad zalekl možnosti zašněrovat snímek ve stylu prvního Matrixu. Místo toho zvítězily klasické zámořské ingredience: pohádkový finiš, mírně přetáhnutá stopáž a tuna provařených klišé, kde se naivitou nešetří a kde má každý logický kiks velikost XXL.
Předchozí odstavec by mohl leckoho přimět k neprávoplatným pochybám o celkové kvalitě. On totiž Ostrov není vůbec špatný film, a odmyslíme-li si jeho posledních dvacet minut, zůstane nám pouze to hezké a povedené (což se ale zpětně dost těžko vnímá). Bayova akční sci-fi se překvapivě vymyká standardnímu uprchlíkovskému schématu a rozhodně nepředstavuje jen další, nepatrně odlišnou variaci na téma „Jsem honěn a přitom by měli honit toho bezrukého“. Bay se pokouší vymanit z pomyslné škatulky filmového pyrotechnika, čemuž podřizuje i styl svého vyprávění. První polovina snímku důkladně popírá všechno z toho, co bylo napsáno v úvodním odstavci. Jindy výbušný režisér se drží na konstantně nízké rychlosti a s nepatrně přišlápnutým pedálem vyčkává na ten správný moment.
A onen okamžik nastává až po dobrých šedesáti minutách. Do té doby sledujeme cokoliv, jen ne typický výplod Michaela Baye. Žádné exploze, žádná střelba – jen slova a střízlivý režijní styl. První polovina snímku překvapuje svou umírněností. Bay se v ní zaměřuje na postupně vygradovaný příběh, na jeho filozofický podtext a na celkovou vizuálně-estetickou stránku (všimněte si zajímavé práce se světlem a hojně používaných žlutých filtrů). Nebývale velký prostor je věnován i samotným postavám.
Uspokojivý dojem pokračuje i po „změně stran“. Jakmile se hrdinové odváží k útěku, probouzí se starý známý Bay a s ním přichází na řadu i klasický doping (zběsilý střih, šílená kamera, vysoké tempo…). Úprk z klonovací líhně je sice ještě takový nemastný neslaný a dost možná až podezřele poklidný, ale jakmile se děj filmu přesune do vysoké městské zástavby, nastávají pro „popcorňáky“ učiněné orgie.
K tomuto účelu slouží úchvatná patnáctiminutová honička, která se odehrává nejprve na silničním asfaltu a posléze na létajících tryskových skútrech. Svižně natočená „jazda“ je vrcholnou pasáží celého filmu. Bay se s ničím nemazlí a podobně jako v druhých Mizerech, i zde dokazuje, že má dálniční honičky v malíčku. Hrdinové unikají na kamiónu a z jeho přívěsu odpadávají těžké kovové kulatiny. Auta pronásledovatelů jsou likvidována nejdrsnějším možným způsobem. Bay krájí, drtí a rozmělňuje – po plátně se míhají střepy, kusy plechů, pneumatiky a patřičný prostor dostává i olympijská choreografie Aleše Valenty. Akce neustává ani v okamžiku uvolnění poslední kulatiny a vyhladovělý Bay přeřazuje na šestku. Honička ve vzdušném dopravním prostoru je sice méně destruktivní (alespoň v porovnání s předchozími událostmi), ale zato o mnoho lépe zakončená. Průlet proskleným věžákem ukojí i toho nejnáročnějšího příznivce efektních demolicí.
Po následném bungee-jumpingu se děj filmu opět zpomalí, aby mohly být vysvětleny poslední příběhové záležitosti. V této fázi je snímek ještě stále zábavný a zajímavý.
Pak ale dojde na redukci počtu Ewanů McGregorů a po ní se to celé zvrtne. Poslední dvacetiminutovka je plejádou největších logických nesmyslů a ztělesněním křečovité snahy „dohnat to za každou cenu do absolutně šťastného konce“. Pomyslným hovínkem na dortu je zřejmě nepochopitelně „tvárná“ postava Djimona Hounsoua a scéna s propašovanou pistolí na operační sál.
A to je obrovská škoda… Nebýt závěrečného zkratu, přisoudil bych snímku minimálně osmdesát procent. Ostrov měl velké ambice na to, aby se stal i něčím víc než jen pouhým letním blockbusterem na ždímání peněz (viz Já, robot). To se ale nestalo a nepochopitelný závěr všechno pohřbil. A nejde ani tak o to, že film skončil tak, jak skončil, ale předně mám na mysli to, jak toho bylo docíleno.
Inu…
…věčná škoda a zbytečná slova.
Recenze sepsána: 29. 10. 2005
Nejnovější komentáře