Načítám počet zobrazení...
Dostalo se mi onehdy neveřejné výtky, že se ve svých zřídkavých článcích o filmech zaměřuji na moc intelektuální kousky, takže si na své nepřijdou „normální“ čtenáři, kteří samozřejmě chodí do kina na mainstream a ne do žádných artových kin. Nemůžu říct, že bych po té přátelské výtce šel do sebe, nicméně šel jsem tentokrát do kina na opravdový mainstreamový film, tak se hned snažím přispěchat s textem, který by konečně otevřel stránky mého blogu i oněm tzv.normálním čtenářům a divákům. Ostatně co bych neudělal (čistě mainstreamově) pro zvýšení návštěvnosti, že? 🙂
Film známé režisérky Alice Nellis Perfect days (s podtitulem I ženy mají své dny) si, myslím, nehraje na kdovíjaké umění. Je to slušně natočená a dobře srozumitelná romantická komedie určená rozhodně pro hodně široké publikum. Hlavní téma filmu je totiž velmi dobře srozumitelné skoro každému: Úspěšná žena, která dala přednost kariéře před rodinou, intenzivně zatouží ve svých 44 letech po dítěti. Kdo nezná ze svého okolí někoho takového? Potíž je v tom, že i když je kadeřnice Erika (Ivana Chýlková) atraktivní a samostatná žena s vlastní a poněkud obskurní kadeřnickou televizní show, nápadníků, kteří by zároveň chtěli být otci jejího vytouženého potomka, se jaksi nedostává. A tak dny běží a Erika zjišťuje, že potenciálních otců je velmi, ale opravdu velmi omezený počet.
Přichází snad v úvahu bývalý (tedy pardon, vlastně i současný, protože ještě nebyl čas najít oddací list, aby se s Erikou mohl rozvést) manžel Viktor (Bob Klepl)? Nebo homosexuální kamarád Richard (Ondřej Sokol). Nebo se najde nějaký nový schopný „dárce“? Ano, snad by se našel: Dlouhá léta tajený syn nejlepší kamarádky Alice (Zuzana Bydžovská, která mimochodem hrála roli Eriky dlouhé roky na divadle) v podání Vojty Kotka. Mladý zajíček v objetí emocionálně nevyrovnané čtyřicátnice?
Nebudu případným zájemcům prozrazovat zákruty děje, ostatně pokud namícháte uvedené postavy, přihodíte v názorech ne zcela konzistentní Eriččinu matku (Zuzana Krónerová) a místy dost otravné „celebritní“ velkoměstské prostředí, jsou celkem snadno odhadnutelné. Výsledkem docela nápadité směsi postav je místy celkem zábavná konverzační komedie, do které jen zpovzdálí zavanou náznaky, že všechno není taková řachanda, jak se snaží tvůrci divákům namluvit. Tím míň, když bychom opustili kulisy moderního „vystajlovaného“ bytu, kterému dominují nepraktická bílá křesla a chladný prostor (nevím proč, párkrát se mi vybavily dávné chladné a napůl šílené popartové interiéry z filmu S.Kubricka Mechanický pomeranč), a pokusili bychom se příběh vsadit do standardnějšího prostředí. Ale to by pak zase vítr obyčejnosti odfoukl onu romantiku, na kterou se bezesporu chytí spousta diváků.
Myslím si, že tento konverzační film (divadelní charakter předlohy je hodně patrný) je paradoxně nejsilnější v místech, kdy je film skutečně filmem a nad slovem dominuje obraz. Těch míst beze slov - ať už s podtónem trapnosti nebo náhlého vědomí vážnějších souvislostí - je pohříchu jen pár, ale tyhle občasné „spodní proudy“ mě ubezpečují, že Alice Nellis je pořád výborná filmařka, i když jinak by asi Perfect days dokázal natočit kdekdo. Jen by snad takový náhradník tolik nezvýraznil onen hodně silný ženský tón, který se line celým filmem. Když se divák neuspokojí jen povětšinou rozverným dějem, může si výrazněji uvědomit pár otázek k popisovaným tématům: Všichni toužíme mít u sebe lidi, se kterými nám bude dobře. Ať už viditelně nebo ve skrytu - toužíme i po dětech, i když to třeba dlouho a pod různými záminkami dovedně skrýváme. Všichni jsme něčí děti, neseme něčí otisk a ten otisk chceme poslat dál. Jen všechno to, co s tím souvisí, není až tak jednoduché a bezproblémové, jak bychom si nejspíš přáli.
Film Perfect days není žádné veledílo, které vstoupí do dějin českého filmu. Je to slušně zvládnutá etuda, která - když nad ní nebudeme moc přemýšlet a nebudeme na ni klást velké nároky - nás může místy rozesmát a místy zasmušit podle toho, jak blízko máme k problémům defilujícím na plátně. Najdeme v něm i lidské sobectví, i „oběť“ a rozdávání, najdeme v něm lež a přetvářku, stejně jako okamžiky upřímnosti, najdeme v něm načančanou kulisu i záblesky skutečnosti. Najdeme v něm zajímavé herecké okamžiky (v tomto víceméně ženském filmu se mi paradoxně víc líbily výkony herců než hereček, hlavně Ondřeje Sokola a místy i Vojty Kotka (snad to ode mne není nějaké gendrové nadržování!). Těšil jsem se na ženské herecké výkony a byl jsem z nich nakonec trochu rozpačitý, věřím, že jen proto, že především Ivanu Chýlkovou jsem už viděl v daleko lepších opusech.
Co mě na filmu štvalo, byl děsný a okatý product placement. Nebudu uvádět všechny značky, kterých jsem byl nucen si v průběhu filmu všimnout, a rozšiřovat o nich povědomí dál. Je mi jasné, že sehnat peníze na film není jednoduché a product placement je celkem slušnou možností. Ale štve mě, když z příběhu příliš čouhá, což byl podle mne bohužel případ Perfect days.
Kdybych měl hodnotit procenty, jak je to teď na různých místech zvykem, dal bych 50%. Což rozhodně neznamená, že bych film nemohl doporučit jako oddychovku, kterou je možné bez velkých výčitek pustit do druhého dne z hlavy.
Podívejte se na hodnocení Perfect Days - I ženy mají své dny na Kinoboxu.
