Muži v říji

S filmem Muži v říji jsem se dlouho míjel. Chtěl jsem na něj totiž jít na základě několika dobrých referencí do kina a prováhal jsem první dva týdny promítání. Od té doby jsem se dlouho snažil, ale film jako kdyby o Prahu a její okolí ne a ne zavadit. Po nějaké době jsem rezignoval s tím, že se tedy podívám někdy v budoucnu na DVD. No a to se mi o tomto víkendu konečně připletlo do cesty.

Hned začátek, kdy běží úvodní titulky do pokojné scény rozhovoru starosty (Pavel Zedníček) a ministra zemědělství (Jiří Lábus), dává tušit, že nepůjde o žádnou troškovskou řachandu. Mouřínov je vesnice, kde by lišky jistě dávaly dobrou noc, kdyby se nebály. I silnice tu končí a dál pokračuje jen prašná polní cesta. „Když silnice nebude do pěti roků, rezignuju,“ straší starosta. Naštěstí se v Mouřínově chystá velkolepé mistrovství Evropy ve vábení jelenů, na které má kromě ministra dorazit samotný předseda české vlády. Kdy jindy už by se mělo podařit vhodným způsobem zalobovat, aby nová silnice dostala zelenou a Mouřínov se stal konečně obcí na úrovni doby?

 

Podívejte se na hodnocení Muži v říji na Kinoboxu.

Divák se postupně propadá do více či méně uvěřitelných vztahů na venkově, vztahů, které mají do idylických daleko, pokud se nedíváme jen na jejich povrch, ale nakoukneme i maličko pod jejich viditelnou ochrannou slupku. Je tady Franta (Jaroslav Plesl), český přeborník ve vábení jelenů, který snad může dosáhnout i na evropský titul, ale to by nesměl být rozhádaný se starostou, který ho nechce nechat veřejně provozovat jeho kolotoč. Je tu koktavá Eva (Eva Vrbková), která si není jistá, jestli Franta je pro ni ten pravý, ale celkem jasně tuší, že dobrosrdečný ale trochu neuměle chlapácký René (Martin Trnavský) asi ten pravý nebude. Je tu místní podnikatel (Jaromír Hanzlík), který je schopen sehnat se slevou prakticky cokoli, ať už jde o travesti show, Ilonu Csákovou („… buď bude Csáková za čtyřicet tisíc nebo Bučovjanka za čtyři“), nebo zeminu s lidskými ostatky, ale méně veselý tón mu dodává jeho manželka s psychickými problémy (v několika drobných scénách skvělá Marta Vančurová). Je tu hospodský Weiss (Jaromír Dulava) – perfekcionistický naivní umělec, je tu i bývalý evropský šampión ve vábení jelenů (Martin Huba), který se zná v Evropě snad z každým z „vábnické“ branže. No a samozřejmě, hlavním hybatelem se snaží být sám pan starosta: „Dělám to pro lidi,“ vyznává se. „To my všichni!“ přitakává mu ministr.

Zcela zvláštní kapitolou je návštěva premiéra. Sebestředný a okázale skromný nadutec ve výborném podání Igora Bareše je kondenzovanou podobou politika, jak ho vidí běžný občan. Z dostatečného odstupu mu s hospodskou odvahou nadává, v bezprostředním osobním kontaktu ho po nevolnickém způsobu velebí a nestačí se mu klanět. Ale premiér by byl ani ne poloviční, kdyby nebylo jeho obsáhlé suity ochránců, kývalů a podržtašků. Ať už se zrovna nalévá slivovicí nebo si ulevuje v kukuřičném poli, odjížděje po polní nezpevněné cestě, kde ani chytrá navigace nedokáže poradit správný směr.

Byl jsem trošku na vahách, co si o filmu myslet. Ve spoustě situací je film báječně věrný (osobně mi do místního panoptika moc neladila jen postava místního blázna Dana (Petr Váša). Ať už je konání postav sebevíce obskurní (samotná disciplína vábení jelenů má své dadaistické kouzlo, kolotoč na dvorku jako Franta taky jistě nemá každý a určitě zdaleka ne každého zachrání před kolizí s rozjetým vlakem dvojice travestitů jako Reného), v daném kontextu je kupodivu zcela uvěřitelné a malá moravská venkovská díra se tak stává místem vskutku neomezených možností. Pokud jde o příběh, je naznačeno mnohem víc, než je nakonec skutečně využito, těch příslovečných pušek na scéně, které nakonec nevystřelí, je docela dost. Je to proto, aby mozaika dávala lepší a logičtější obraz, nebo bylo krácení do konečné podoby filmu rozsáhlejší než bylo nezbytné? A není to nakonec paradoxně trochu na závadu? Třeba by zrovna filmu víc slušel sevřenější tvar.

Některé detaily jsou kouzelné ve své bezelstnosti: Valník parohů na stylovou výzdobu, parožím vyzdobený automobil s tlampačem, série fotografií všech českých prezidentů ve zdejší hospodě. Asijská moderátorka hlavní soutěže vybízející diváky k tomu, aby uctili vlajku a hymnu Evropské unie („To je evropská hymna, tak kdybyste mohli…“, načež lidé trochu překvapeně a neochotně vstávají). Zvláštní společnost mužů, kteří se vůči sobě vzájemně vymezují a občas si nešikovně hrají na alfa samce. Svérázná je i scéna závěrečného společného troubení soutěžících i hostů („…ještě si společně zařičíme…“). No a lidský rozměr vnáší do závěru filmu krátký vstup dvou slepců, kteří čerstvě dekorovanému mistru Evropy ve vábení jelenů děkují za to, že svým hlasem načetl řadu knížek, které si nevidomí mohou pouštět. Jako by až v tento okamžik se to skutečně důležité oddělilo od chlapeckých her a markýrovaných nikdy nekončících soubojů.

Neubránil jsem se možná ne zcela korektním paralelám ke slavnému Formanovu filmu Hoří, má panenko, který je ale ve srovnání s Muži v říji mnohem nekompromisnější a mnohem drsněji odhalující zákruty malé české duše. V tomto srovnání jsou Muži v říji krotcí a celkem laskaví, hrdinové jsou vlastně jakoby všichni vedeni dobrými úmysly, které ovšem o sebe narážejí a občas se do sebe jejich parohy docela neurvale zaklesnou a pak je obtížné je od sebe opět oddělit. Divák se nezasměje často nahlas, ale po většinu času se aspoň pousmívá, což jistě není málo.

Možná o nás Muži v říji vypovídají víc, než většina jiných filmů. Možná tento film bude za mnoho let vynikajícím hraným dokumentem o zvláštní době, které naši potomci už naštěstí nebudou rozumět. Film mě jako celek neurazil, v mnoha místech mě potěšil, ale přesto jsem od něj čekal o něco víc a asi by se do něj i víc bývalo bylo vešlo. Přesto ho rád doporučím všem, kteří se dokážou s laskavým nadhledem podívat na cizí i vlastní slabosti a kteří si rádi vychutnají tuto zvláštní „estetiku přirozené trapnosti“. V hlíně všednosti se občas zalesknou nenápadné perly.