Pesthauch der Menschlichkeit (2018)

Po del­ší době jsem oku­sil dal­ší extrém­ní fil­ma­ři­nu jen pro ty nej­o­tr­lej­ší a nej­zvrá­ce­něj­ší duše od zná­mé­ho reži­sé­ra Mariána Dory. Kdo už s ním někdy měl něja­kou zku­še­nost, tak ví, co oče­ká­vat.

Tentokrát však úpl­ně spo­ko­je­ný nejsem. Dorův vrchol byl ztvár­něn v Carcinomě, což je doteď jeden z nej­vět­ších humá­čů vůbec, ale záro­veň byl ori­gi­nál­ní, šoko­val for­mou i obsa­hem, ale tohle mě bohu­žel pří­liš nevza­lo.

Je to o třech posta­vách, lili­put, něja­ký děda a mla­dá dív­ka, kte­ří si vyra­zí na výlet do pří­ro­dy k jeze­ru a celé to začí­ná nevin­ně. Všichni jsou tak tro­chu men­tál­ně div­ní, pojí­da­jí růz­né čer­vy a malé zví­řa­ta a tohle celé trvá téměř 40 minut, což mě upřím­ně moc neba­vi­lo. V dru­hé půli se film pře­houp­ne v sex­plo­i­tati­on, kde lili­put začne být nadr­že­ný a začne fyzic­ky, psy­chic­ky i sexu­ál­ně mla­dou dív­ku obtě­žo­vat a děda při­hlí­ží i napo­má­há. Moc se zde nemlu­ví, hra­je zde šíle­ně otrav­ná hud­ba, kte­rá se neu­stá­le opa­ku­je a spíš než gore se Dora sou­stře­dí na výka­ly a to já nemu­sím rov­něž. Na něja­ký hut­něj­ší rape zde nedo­jde a jedi­né, co vylo­že­ně sto­jí za zmín­ku je finál­ní „Inkarnace“ tedy zná­sil­ně­ní vět­ví, což je nej­spíš nej­ší­le­něj­ší scé­na celé­ho fil­mu. Docela zvrá­ce­né a zne­po­ko­ji­vé mi při­šly mlá­ďa­ta rúz­ných zví­řat napích­lé na vět­vích, kte­ré zde v prů­bě­hu fil­mu pro­bles­ko­va­ly.

Dora je zvrá­ce­ný umě­lec, kte­rý má jen vel­mi malý okruh fanouš­ků a na jeho fil­my nor­mál­ní zdra­vý jedi­nec nevy­dr­ží kou­kat. Rozhodně těž­ko strá­vi­tel­ný film, ale do vku­su se mi svým poje­tím moc netre­fil.

Příběh 1/5, Akce 2/5, Humor 0/5, Násilí 3/5, Zábavnost 2/5 Hudba 1/5, Vizuál 2/5, Atmosféra 3/5, Napětí 1/5, Emoce 2/5, Herci 1/5. 5/10.

---