Polštář. Hvězdný debut americké autorky?

Trochu pří­běh po 11. září 2011 z New Yorku, tro­chu z oby­čej­né­ho živo­ta, tro­chu z boha­tých vrs­tev, tro­chu z těch chudých – asi tak, jak jen doká­že život odvát dál od rod­né jab­lo­ně jablíč­ka čtyř sou­ro­zen­ců Plumbových. Když pochá­zí­te z boha­té­ho hníz­da, ješ­tě nezna­me­ná, že v bavln­ce bude­te celý dal­ší život. Někoho to seme­le prá­vě tak, jak to vět­ši­nou bývá… a jiní zase budou žít napros­to pros­té živo­ty s všed­ní­mi finanč­ní­mi sta­rost­mi. A pak do hry vejde finanč­ní pol­štář ze svě­ře­nec­ké­ho fon­du. Každý ze sou­ro­zen­ců ho má nač pou­žít, kdo by neměl, všich­ni už nača­li, nebo se blí­ží ke střed­ní­mu věku, děti na vyso­ké, potře­ba vyře­šit minu­lé vzta­hy, když tu jeden z nich hned v prv­ní kapi­to­le udě­lá tako­vý prů­švih – ze kte­ré­ho ho může vyse­kat jen celá část­ka.

Skvělý námět!

A tak chví­le­mi bude­te sedět u kula­té­ho sto­lu s mat­kou, kte­rá s peně­zi nalo­ži­la po svém, a bude­te mož­ná ve svém nit­ru sou­dit ji, ale také chá­pat ty, kdož sedí na dru­hé stra­ně. V drti­vé vět­ši­ně se však do této kni­hy může­te pono­řit s plným nad­še­ním, pro­to­že obsa­hu­je přes­ně to, co správ­ný, čti­vý román má mít – švih, do hloub­ky pro­pra­co­va­né posta­vy, kte­ré jsou tak spe­ci­fic­ké, že nehro­zí, že se vám budou v prů­bě­hu čte­ní plést. Přechody mezi jed­not­li­vý­mi posta­va­mi i jejich vlast­ní vzpo­mín­ky do minu­los­ti jsou oži­vu­jí­cím fak­to­rem, jež vás nutí kni­hu za kaž­dou cenu dočíst.

Možná ale ne pro­to, abys­te se dozvě­dě­li, jak to všech­no dopad­ne, ale z tou­hy s těmi lid­mi zůstat co nejdéle. Snad na kaž­dém z nich je něco, s čím se může­te zto­tož­nit. Všichni jsou z jed­né rodi­ny, ale svým způ­so­bem kaž­dý žije úpl­ně jiným sty­lem živo­ta – snad i to je důvod, proč se nestý­ka­jí a proč v této podiv­ně napnu­té době spo­ju­jí svo­je síly s ostý­cha­vos­tí, kte­rá je vlast­ní jen něko­li­ka­le­té neko­mu­ni­ka­ci.

Popis reá­lií je tím Polštářem!

Miluju to, co kni­hu dělá kni­hou, to, co dělá pří­běh heb­kým a vláč­ným a dob­ře stra­vi­tel­ným. Popisy reá­lií. Domů, pro­stře­dí, lidí, atmo­sfé­ry v míst­nos­ti nebo poča­sí. Drobné zmín­ky o tom, že prší a za okny je slo­ta. Vyjeté kole­je ve sně­hu… Hořící krb a měk­ké svět­lo. Tady toho vše­ho je prá­vě tako­vá dáv­ka, abys­te vždy kni­hu zaví­ra­li s úsmě­vem a poci­tem, že o to víc se do pří­bě­hu chce­te vrá­tit, jen co si odběh­ne­te napří­klad uva­řit kávu nebo čaj. Je to ten měk­ký pol­štá­řek pod čte­ná­řo­vu duši natě­še­nou na pří­běh, kte­rý mis­tr­ně spo­ju­je něko­lik dějo­vých linií, ale neod­bí­há a heb­ce je potom stá­čí ke kon­ci do jed­né, snad vel­mi konej­ši­vé, dojem­né a vel­mi dob­ře uvě­ři­tel­né.
Ne, neče­kej­te limo­ná­do­vé hap­pyen­dy, ale tako­vé hap­pyen­dy, jaké dělá sám život.

Velmi čas­to se mož­ná zasta­ví­te, abys­te si u sem tam vyslo­ve­né moud­ré věty reka­pi­tu­lo­va­li i svůj vlast­ní život.

Ukázka:

Přistoupil blíž. „Říkala jsi žád­ný sex. Tohle pra­vi­dlo samo­zřej­mě respek­tu­ju.“ Upřeně se na ni zahle­děl. Věděl, že jde o čis­tě těles­nou tou­hu (neměl to už dva­náct týd­nů, pro­to­že těch pár epi­zo­dek s asi­s­tent­kou v posi­lov­ně léčeb­ny se neda­lo počí­tat), ale záro­veň si vyba­vo­val, jak tuhle část kdy­si zbož­ňo­val, to pro­ni­ká­ní přes její naje­že­ný zevněj­šek, pod nímž se násled­ně ote­vře­la jako roz­loup­nu­tá ústři­ce. Už téměř zapo­mněl, jaké uspo­ko­je­ní mu doká­zal při­nést pohled na to, jak její zatvr­ze­lost nepa­tr­ně povo­li­la a ona kra­tič­ce zala­pa­la po dechu. Jaký úžas­ný pocit mu doká­za­lo při­nést vítěz­ství. Hasič ať se jde bod­nout…

… Tak proč tady není když byl tak úžas­ný?“

„Nejspíš pro­to, že ho man­žel­ka ješ­tě nevy­ho­di­la z bytu.“

„Jistě,“ při­ký­vl Leo. Tohle si zaslou­žil.

O autor­ce:

Cynthia D´Aprix Sweeneyová je ame­ric­ká novi­nář­ka a scé­nárist­ka.  Kritikou i čte­ná­ři nad­še­ně při­ja­tý román Polštář je její prvo­ti­na. Žije s man­že­lem a dět­mi v Los Angeles.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2017, www.argo.cz

---