Popelka (Cinderella) – Recenze – 60%

Filmem Zloba – Královna čer­né magie se loni stu­dio Disney úspěš­ně poku­si­lo oprášit pohád­ku o Šípkové Růžence a vtisk­nout jí háv moder­ní a vizu­ál­ně našla­pa­né podí­va­né. Nyní se o to samé sna­ží s Popelkou. Zatímco však Zloba byla poně­kud netra­dič­ně a záro­veň ino­va­tiv­ně vyprá­vě­na z pohle­du hlav­ní zápor­né posta­vy a její pře­ve­de­ní do for­má­tu vel­ko­roz­počto­vé holly­wo­od­ské podí­va­né, naslou­cha­jí­cí poža­dav­kům sou­čas­né­ho pub­li­ka, z ní udě­la­lo digi­tál­ní­mi tri­ky přecpa­né fan­ta­sy, Popelka je pohád­kou v tom úpl­ně nej­kla­sič­těj­ším slo­va smys­lu. To se týká i děje a sty­lu vyprá­vě­ní, tudíž pokud jste už někdy pohád­ku o Popelce sly­še­li, tak ten­to nový film vás prav­dě­po­dob­ně z hle­dis­ka pří­bě­hu nijak nepře­kva­pí – zvlášť pokud zná­te ani­mo­va­nou Disneyho ver­zi z roku 1950.

Zdroj fotek: falcon.cz

Oproti pět­a­še­de­sát let staré­mu ani­má­ku je tato Popelka o půl hodi­ny del­ší a nejsou v ní pís­nič­ky. A je hra­ná, leč se spous­tou počí­ta­čo­vých tri­ků (ale naštěs­tí to není tako­vý řva­vý a extra­va­gant­ní CGI fest jako Zloba). A hlav­ní hrdin­ka se jme­nu­je Elka (v ori­gi­ná­le Ella) a pře­zdív­ku Popelka si vyslou­ží až časem. A pak ješ­tě pár drob­nos­tí, ale vcel­ku nic moc nová­tor­ské­ho.

Největší pozi­ti­va fil­mu sou­vi­se­jí s jeho reži­sé­rem, jímž je Kenneth Branagh. V jeho ruko­pi­se je stá­le vel­mi zna­tel­ná hlu­bo­ce zary­tá zku­še­nost s reží­ro­vá­ním Shakespearových her, pro­čež i v Popelce je kla­den důraz na vel­ko­le­pou výpra­vu, kos­týmy, make-up a herec­ké výko­ny (a podob­ně byl na tom i Branaghův Thor). Na to se váže i vizu­ál­ní strán­ka – film září vše­mi barva­mi, digi­tál­ní efek­ty jsou pro­fe­si­o­nál­ní, všech­no je naleš­tě­né a blyš­ti­vé a hroz­ně dob­ře se na to kou­ká. Stejně tak se dob­ře kou­ká na herec­ké obsa­ze­ní. Cate Blanchett jako Popelčina mace­cha, Helena Bonham Carter jako víla kmo­t­řič­ka (nicmé­ně ta je tam oprav­du jen na krát­ký skok), Derek Jacobi jako sta­rý král, Stellan Skarsgård jako jeho rád­ce, Richard Madden z Her o Trůny jako pohled­ný princ, atd.

Nejméně zají­ma­vá je nako­nec prak­tic­ky nezná­má Lily James v titul­ní roli, kte­rá je nedo­sta­teč­ně výrazná a navíc dost podob­ná Elle Fanning, kte­rá hrá­la ve Zlobě Šípkovou Růženku (taky veli­ce nevý­raz­ně) – sko­ro jako kdy­by se u Disneyho pokou­še­li u moder­ních prin­ce­zen o jaký­si uni­fi­ko­va­ný vzhled (snad to naru­ší Emma Watson v při­pra­vo­va­né Krásce a zví­ře­ti, kte­rá by koneč­ně moh­la ten ste­re­o­typ mdlých blon­dýn troš­ku nabou­rat).

Hlavním mot­tem nové Popelky je „odva­ha a las­ka­vost“, nicmé­ně odva­hy hlav­ní hrdin­ka pří­liš nepo­bra­la (nao­pak se poně­kud pasiv­ně a bezpá­teř­ně pod­vo­lu­je i těm nejabsurd­něj­ším poža­dav­kům své mace­chy) a s tou las­ka­vos­tí by to zas nemě­la tak pře­há­nět, takhle totiž v závě­ru sním­ku své nevlast­ní mat­ce a jejím zpo­vy­ka­ným dce­rám jejich kru­tost bez mrk­nu­tí oka jed­no­du­še odpus­tí, tudíž jedi­né zápor­né posta­vy zce­la unik­nou jaké­mu­ko­li tres­tu. Přitom ony dvě ška­re­dé sest­ry jsou mís­ty tak otrav­né, že bys­te jim chtě­li dát pěs­tí, a mace­cha zas chví­le­mi tak zákeř­ná a pod­lá, že bys­te ji chtě­li mučit. Vyváznou ale bez jedi­né­ho zkři­ve­né­ho vlás­ku. Dokonce ani (neškod­ně) nespad­nou do bah­na, aby byly celé­mu krá­lov­ství pro smích.

Jinak ale v pod­sta­tě nelze Popelce nic moc vytý­kat. Její pří­běh je odzkou­še­ný mno­ha gene­ra­ce­mi a film ho obmě­ňu­je jen vel­mi zleh­ka. Přidává napří­klad někte­ré vysvět­lu­jí­cí pasá­že (Proč se princ roz­ho­dl pozvat na krá­lov­ský bál i pros­tý lid? Jak to, že mace­cha Popelku na ple­se nepo­zna­la?) a imple­men­tu­je je do fil­mu doce­la hez­ky, už se ale nevě­nu­je dal­ším nesrov­na­los­tem, kte­ré pak půso­bí zby­teč­ně ruši­vě (Proč skle­ně­né stře­víč­ky po půl­no­ci nezmi­ze­ly i s kočá­rem, loka­ji, koň­mi a šaty, když byly vytvo­ře­ny stej­ným typem kouz­la? Jak to, že si mace­cha ani nikdo jiný nevši­ml roz­bi­té­ho skle­ní­ku?), a i když to k závě­ru začne zavá­nět sna­hou o něco tro­chu nové­ho, tak konec přes­to pro­běh­ne tra­dič­ním způ­so­bem.

Právě ten téměř nulo­vý odklon od tra­dič­ní­ho poje­tí a vyprá­vě­ní toho samé­ho, co už dáv­no zná­me, může způ­so­bit, že se divák bude občas tro­chu nudit. Nicméně i tak má Popelka šan­ci zaujmout jak malé děti (roz­to­mi­lých zví­řá­tek, humo­ru a scén, kde se někdo praští do hla­vy, tu je dost), tak obe­cen­stvo dospí­va­jí­cí i dospě­lé. A na vel­kém plát­ně je to navíc vskut­ku vel­ká podí­va­ná.

P.S. Před Popelkou běží ješ­tě krát­ký Disneyho před­film s názvem Oslava v Ledovém krá­lov­ství, ve kte­rém prin­cez­na Anna sla­ví naro­ze­ni­ny a nachla­ze­ná krá­lov­na Elsa smr­ká sně­hu­lá­ky.

Blog auto­ra: http://www.filmspot.cz

---

---