Proč jsem nesnědl svého taťku - ROZHOVOR s Jamelem Debbouzem režisérem, scénáristou a představitelem role Edwarda

Jak odstar­to­va­lo celé to dob­ro­druž­ství?

Nejprve jsem byl požá­dán, abych pro­půj­čil svůj hlas pro­jek­tu, kte­rý byl už dob­ře roz­je­tý. Přišel jsem se dvě­ma nebo tře­mi dia­lo­gy, kte­ré byly vtip­né, a udě­lal jsem něko­lik roz­hod­nu­tí, kte­rá pozmě­ni­la děj. Požádali mě, abych pra­co­val na adap­ta­ci scé­ná­ře Evolution Mana od Roy Lewise. Z půd­ní­ho pří­bě­hu jsem toho moc nedo­dr­žel kro­mě postav Edwarda a Vanii, ti zůsta­li bra­t­ry. Zachoval jsem také svět a tón kni­hy, kte­rý se mi moc líbil. No a po hla­so­vé zkouš­ce a sepsá­ní scé­ná­ře se mě koneč­ně zepta­li, jest­li nechci film i reží­ro­vat. Kousek po kous­ku, celý pří­běh byl jako vlna nabí­dek, kte­ré mě pohl­ti­ly. Já jsem nevy­tvo­řil tenhle film – tenhle film for­mo­val mě. Od té doby, co jsem při­šel na jeden den, abych uká­zal své hla­so­vé schop­nos­ti, už uply­nu­lo sedm let. Je to nej­vět­ší pro­jekt mého živo­ta – nikdy jsem nepra­co­val na něčem s tako­vou inten­zi­tou a tou­hou.

Kdy jste popr­vé četl kni­hu Roye Lewise? Před tím­to pro­jek­tem nebo už dří­ve?

Četl jsem ji ve ško­le, byla to povin­ná čet­ba. Ale líbil se mi ten odstup mezi sub­jek­tem a tónem kni­hy, což zna­me­ná, že vy i já jsme v něm jako opi­ce, což dělá pří­běh dostup­něj­ší. Když jsem pra­co­val na adap­ta­ci, roz­ho­dl jsem se, že se nebu­du držet ori­gi­nál­ní­ho díla. Opravdu jsem z toho chtěl vytvo­řit něco mého. Chtěl jsem, aby pří­běh ztě­les­ňo­val to, čím jsem byl a čím jsem se stal.

Jste Edward, kte­rý se naro­dil malič­ký a kte­rý tak i zůstal. Navíc vás pokou­sa­lo zví­ře, což mně­lo za násle­dek han­di­cap na pra­vé ruce – je těž­ké se vžít do posta­vy hned od začát­ku, ke vše­mu, když jako Edward sklí­zí­te posměch za své neú­spě­chy?

Věděli jsme, že při natá­če­ní bude­me pou­ží­vat tech­ni­ku sní­má­ní pohy­bů a že všech­no bude zno­vu rekon­stru­o­vá­no. Nebude mož­né nějak pod­vá­dět, tak­že když jsem psal cha­rak­ter hlav­ní­ho hrdi­ny, musel jsem to být já, tako­vý jaký jsem. Investoval jsem do fil­mu hod­ně z mého já – for­mu i obsah. Příběh nemá dale­ko k tomu, aby se stal meta­fo­rou mého vlast­ní­ho živo­ta.

Pracoval jste také na jazy­ce. Předělal jste lite­rár­ní před­lo­hu do sou­čas­né řeči, ale záro­veň do vaší oso­by a vaše­ho komic­ké­ho sty­lu. Bylo to nezbyt­né?

Byla to logic­ká vol­ba. Protože jsem to já a je to můj způ­sob vyjá­d­ře­ní pohy­bu, myš­le­ní a řeči. Bylo vel­mi důle­ži­té, abych zůstal blíz­ko své­mu při­ro­ze­né­mu vzhle­du – jen tak se nej­lé­pe vyva­ru­ju chyb.

Byla vaše změ­na názvu sou­čás­tí jiné vize celé­ho pří­bě­hu?

„Nemusíte s tím sou­hla­sit, není to vel­ký pro­blém.“ To je v pod­sta­tě to, co říká Edward. On se totiž roz­ho­dl, že sníst otce je bar­bar­ské a zůstal sám, tak jako já v živo­tě. Mají dnes obháj­ci evo­lu­ce vždy prav­du v kon­fron­ta­ci s jiný­mi? Ne vždy. Podívejme se napří­klad na ato­mo­vou ener­gii a bom­bu, inter­net a jeho exce­sy. To, co jsem chtěl skr­ze Edwarda říci, je že, ať se sta­ne coko­liv, musí­me se sna­žit o to být civi­li­zo­va­ní. Respekt, zdvo­ři­lost, poro­zu­mě­ní jsou jako sva­ly, kte­ré se musí posi­lo­vat. Všichni bychom měli varo­vat jeden dru­hé­ho před pře­kro­če­ním mezí. Měli bychom se všich­ni roz­hod­nout jakým smě­rem se ubí­rat. Opice v mém pří­bě­hu se semk­ly až po zni­če­ní jejich stro­mu, kte­rý byl jejich domo­vem. Musíme sku­teč­ně čekat, až to dojde tak dale­ko?

Edward před­sta­vu­je evo­lu­ci, toho kdo při­ve­de dru­hy k dal­ší eta­pě svou vzpří­me­nou chůzí a ovlád­nu­tím ohně.

Byl zatra­cen sku­pi­nou a musel se s tím vyrov­nat. Navzdory tomu obje­ví oheň, přá­tel­ství, lás­ku – vše náho­dou, ale ne tak doce­la. Edward je opti­mis­ta, kte­rý obje­ví také hud­bu a nadě­ji. To, co ho žene kupře­du, je ener­gie huma­ni­ty. Nemá před­sud­ky, niko­ho nesou­dí – je pozi­tiv­ní v kaž­dé situ­a­ci, pro­to­že je pře­svěd­čen, že lidé vždy najdou řeše­ní díky dob­ro­tě.

A když tvr­dí: „On nás uho­dil, pro­to­že nás nezná,“ nezmi­ňu­je tím vlast­ně pro­blémy sou­čas­nos­ti, jako jsou igno­ran­ce a vylou­če­ní ze spo­leč­nos­ti?

Nechci to zleh­čo­vat, ale ano, chtěl jsem mlu­vit o chu­din­ských čtvr­tích, kde se lidé mohou cítit vylou­če­ní, na okra­ji spo­leč­nos­ti. Ale pat­ří sem také všech­na ta škol­ní hřiš­tě, kde se najed­nou ocit­ne­te na okra­ji kvů­li tomu, jak jste oble­če­ní, jaký máte nos, vla­sy, bar­vu ple­ti nebo kvů­li způ­so­bu vyja­d­řo­vá­ní. Pro tako­vé děti a mla­dist­vé, mys­lím, jsou dvě mož­nos­ti, jak rea­go­vat. Buď jsou frustro­va­ní a sna­ží se kul­ti­vo­vat nená­vist ostat­ních a celý sys­tém, nebo, ač to bude znít div­ně, trans­for­mu­jí svou frustra­ci a pře­mě­ní­te ji v zába­vu. V mém pří­pa­dě byl stud hna­cím moto­rem a měl jsem štěs­tí, že byl brzy nahra­zen lás­kou.

Inovátoři ver­sus kon­zer­va­tiv­ci. Je to věč­né para­dig­ma? Jaké bylo posel­ství, kte­ré jste chtěl lidem zane­chat?

Vždy aktu­ál­ní para­dig­ma! Už od úsvi­tu dějin. Někteří lidé žijí v minu­los­ti, někte­ří zase v budouc­nos­ti. Ne mno­ho z nás žije sou­čas­nos­tí. Je stá­le těž­ší a těž­ší si oprav­du sed­nout a udě­lat si o tom všem jas­ný úsu­dek s chlad­nou hla­vou. Dualita akce-reakce byla vždy hna­cím moto­rem lid­stva. Jdeme pořád dále za hra­ni­ce vstříc destruk­ci a pak dojde k zno­vuzro­ze­ní z pope­la – to je pod­sta­ta člo­vě­ka. To je také o čem náš pří­běh je, ale já jsem z gene­ra­ce, kte­rá nechce pře­tr­hat všech­ny vaz­by. Jsem si jis­tý, že doká­že­me opak, budo­vat a zkrášlo­vat. Smích, las­ka­vost a dob­ro­ta jsou pro mě tři nej­vět­ší ctnos­ti naše­ho dru­hu.

Pokrok pomá­há Simianům zlep­šit jejich živo­ty, ale zase je rych­le a pev­ně sva­zu­je s jejich majet­kem. Sotva zača­li, při­šla i závist a výluč­nost.

Zdá se, že jsme vel­mi zběh­lí v niče­ní štěs­tí. S těží se spo­ko­jí­me s tím, co máme a neřek­ne­me si: „Tak a je to, teď jsem v poho­dě.“ Donutil jsem se zasta­vit, roz­hléd­nout se a říct si, že život je krás­ný, mám stře­chu nad hla­vou, rodi­nu, kte­rou uži­vím, aniž bych něko­mu něco závi­děl. Ale když chy­bí tenhle nezbyt­ný prin­cip, nelze pěs­to­vat ušlech­ti­lé myš­len­ky. To je lid­ské. Je to celé jen o tom, nezá­vi­dět tomu dru­hé­mu, jen pro­to­že něco má. Často je to také strach, kte­rý nás nutí pře­mýš­let nebo jed­nat špat­ně. Jakmile si pus­tí­te strach k tělu, sta­ne se z vás blbec. Je jako voda, pro­sa­ku­je všu­de oko­lo. Strach může zni­čit svět. Čarodějnice ve fil­mu sym­bo­li­zu­je ten­to strach, kte­ré­mu jsme zapro­dá­ni kaž­dý den, a kte­rý nás sta­ví jeden pro­ti dru­hé­mu. Je to ten samý strach, kte­rý brz­dí opi­ce v sesko­ku ze stro­mů a živo­tu ve svo­bo­dě. Edward se sta­ne tím, kým je, pro­to­že

se roz­hod­ne, že se už nebu­de niče­ho bát. Když uči­ní­te tako­vé roz­hod­nu­tí, hádej­te, co se sta­ne? Obklopí vás nedo­byt­né brně­ní tak jako IRON MANA. Říká se tomu také sebe­vě­do­mí.

Poté, co byl vyhoš­těn z kla­nu, ujme se ho osa­mě­lý a svým způ­so­bem jed­no­du­chý opi­čák jmé­nem Ian. Kdo je tato posta­va?

Nemá dale­ko k autis­mu a mlu­ví jako „cho­bot­ni­ce“. Ian je Edwardův pří­tel od dět­ství, kte­rý žije sám a cítí se být vyhoš­těn sku­pi­nou, pro­to­že neu­mí mlu­vit jako ostat­ní. Je to vel­ký, milý a bílý opi­čák, jenž si pro zába­vu občas dělá bub­li­ny, nebo si poví­dá s Fifty Fifty - svým pta­čím pří­te­lem. Ian byl náho­dou u toho, když se Edward naro­dil. Ujal se ho, chrá­nil a nikdy ho neod­su­zo­val – sta­li se z nich přá­te­lé na život a na smrt.

Tihle dva – Edward a Ian jsou oba vyhnan­ci, pro­to­že jsou han­di­ca­po­va­ní, ale vyjde naje­vo, že jeden z nich je geni­ál­ní vyná­lez­ce a dru­hý je vizi­o­nář. Myslíte si, že odliš­nost je v pod­sta­tě pro svět pokro­ko­vá?

Edward a Ian nema­jí jinou mož­nost, než se spo­leh­nout jeden na dru­hé­ho, pro­to­že zby­tek svě­ta o ně nesto­jí. To je můj osob­ní pocit. To co mám na obou posta­vách rád je, že mi při­po­mí­na­jí mé rodi­če – zaži­li spous­tu špat­né­ho, ale nejsou naštva­ní, nema­jí v sobě zlost. To mi má mat­ka vždyc­ky říka­la. Jsem si abso­lut­ně jis­tý, že jen opti­mis­té jsou svou silou a nakaž­li­vou ener­gií zod­po­věd­ni za lid­ské záslu­hy. Všichni se vás sna­ží pře­svěd­čit, že pesi­mis­ta je inte­li­gent­ní. Špatně! To je jen ges­to. Dokonce pod­vod! Je to víra v budouc­nost, kte­rá je hyb­ným moto­rem. Edward a Ian se jen chtě­jí začle­nit do spo­leč­nos­ti, ale když jsou vyhná­ni, tak si vytvo­ří svou vlast­ní a celý svět se pak chce při­po­jit k nim. Uvědomujete si, jak moc ovliv­ňu­jí nepri­vi­le­go­va­né vrst­vy ve Francii styl, sport, hud­bu, film a lite­ra­tu­ru?! Jak je mož­né, že tito lidé mohou být stá­le vyčle­ňo­vá­ni v jejich vlast­ní zemi? Je to stej­né jako s Edwardem a Ianem – a to je záha­da.

Proč jste se roz­ho­dl reží­ro­vat film způ­so­bem sní­má­ní sku­teč­né­ho pohy­bu, což je v Evropě vůbec popr­vé?

Bylo to roz­hod­nu­tí Jérôma Seydouxe a upřím­ně řeče­no prá­vě on je tím jedi­ným, kdo to mohl doká­zat. Abychom se moh­li pus­tit do tako­vé­ho pro­jek­tu, chtě­lo to kuráž, vizi, čas a pení­ze. Pak jsme také dou­fa­li, že se bude­me moct měřit úrov­ní s Američany. Francie má něko­lik sil­ných zdro­jů v této oblas­ti. Například Marc Miance, kte­rý zalo­žil spo­leč­nost Let’So Ya – je to génius. Američané mu nabíd­li loď, aby při­plul a stal se čís­lem pět na jed­nom z jejich pro­jek­tů. My jsme mu nabíd­li jen „náprs­tek“, aby se stal čís­lem jed­na na našem pro­jek­tu. A on si vybral nás! Natáčeli jsme v Indii ve stu­diu, kte­ré pra­co­va­lo pro FOX na fil­mu PÍ A JEHO ŽIVOT. Když jsem tam při­jel, oci­tl jsem se v čekár­ně s Johnem Lasseterem (PŘÍBĚH HRAČEK, AUTA 2). Dovedete si to před­sta­vit?!

Co se vám líbi­lo po tech­nic­ké strán­ce?

Snímání pohy­bu je neu­vě­ři­tel­ným pro­střed­ní­kem mezi sku­teč­nou živou akcí a obra­zov­kou. Právě tato tech­ni­ka mi dala spous­tu důvo­dů, proč se zapo­jit do pro­jek­tu. Na začát­ku jsme nato­či­li na zkouš­ku asi pět minut. Ukázal jsem to mému malé­mu syno­vi a sle­do­val, jak jeho oči pře­ska­ku­jí z počí­ta­če na mě a ode mě zpět na počí­tač. Viděl jsem, že pře­mýš­lel o tom, že na obra­zov­ce je opi­čák, kte­rý vypa­dá jako jeho táta. V tom je to kouz­lo. Vdechuje ani­mo­va­ným posta­vám sku­teč­ný život.

Kde se film točil?

V Sains (Seine Saint-Denis, na před­měs­tí Paříže), přes dva měsí­ce na jed­nom mís­tě, kte­ré má 10 000 čtve­reč­ních stop, vyba­ve­ném sedm­de­sá­ti kame­ra­mi s rota­cí 360 stup­ňů se čty­ři­ce­ti počí­ta­či a sko­ro orga­nic­kým hard dis­kem s neu­vě­ři­tel­nou kapa­ci­tou. Čas od času jsme ho muse­li nechat odpo­či­nout, než jsme zača­li zno­vu natá­čet.

A jaké jsou pod­le vás výho­dy sní­má­ní pohy­bu?

Možnost natá­čet pat­náct minut v kuse bez pře­ru­še­ní – což vysvět­lu­je potí­že hard dis­ku – a žád­ná změ­na svět­la, žád­né sta­ros­ti o make-up nebo úpra­vu vla­sů. Je to neu­vě­ři­tel­ně osvo­bo­zu­jí­cí, pro­to­že jedi­né ome­ze­ní je jen výkon sám.

Bylo těž­ké pře­svěd­čit her­ce, aby se do pro­jek­tu zapo­ji­li?

Je fakt těž­ké nalézt her­ce, kte­ří umí hrát, tan­čit a zpí­vat záro­veň. Ale když jim začne­te vysvět­lo­vat, že ješ­tě strá­ví deset hodin den­ně na kole­nou nebo na všech čtyřech, obje­ví se náh­le ozvě­na v míst­nos­ti. Tak jsme vyšli na uli­ci a hle­da­li taneč­ní­ky, spe­ci­ál­ně ty z R. sty­le dan­ce group a kaska­dé­ry. Cyril Casmez, kte­rý reží­ro­val sku­pi­nu the Singe Debout (Standing Monkey) s námi pra­co­val osm měsí­ců na pohy­bech opic. A pak jsme měli pár her­ců, kte­ří spo­lu­prá­ci pode­psa­li. Arié byl úžas­ný – vydr­žel fakt hod­ně. Patrice Thibaud, člen diva­dla Jérôma Deschampse je neu­vě­ři­tel­ně talen­to­va­ný mim. Hrál role Sergeje a Vladimira. Ale neza­po­meň­me na Christiana Herqa z Comédie Française, Dorothée Pousséo, kte­rý má neu­vě­ři­tel­ný hlas, Youssef Hajdi, kte­rý hrál Marcela, prv­ní­ho z hloupých lid­ských idi­o­tů.

Postavy Sergeje a Vladimira v podá­ní Patrice Thibauda vypa­da­jí a zní jako Louis de Funès. Co dělá v tom­to pří­bě­hu? Je to něja­ký způ­sob jak jej úctít a před­sta­vit mlad­ším divá­kům?

Louis de Funès pod­le mě nemu­sí být při­po­me­nut ani mlad­ším gene­ra­cím, pro­to­že ho zbož­ňu­jí. Je to pocta fil­mu Pošetilost moc­ných (LA FOLIE DES GRANDEURS), kte­rý je jed­ním z mých vůbec nej­ob­lí­be­něj­ších. Jak rád bych tam teh­dy byl a účast­nil se natá­če­ní fil­mu. Ano je to pocta, pro­to­že Louis de Funès pro mě zna­me­nal hod­ně a zno­vu opa­ku­ju, tenhle film je čás­teč­ně mým pří­bě­hem. Díky mis­tro­vi de Funèsovi jsem divo­čej­ší. Ovlivnil mě a stá­le mě ovliv­ňu­je. IRCAM pro ten­to film vyvi­nul spe­ci­ál­ní soft­ware, tak­že je mož­né zno­vu­o­ži­vit z archi­vů tolik foné­mů, kolik chce­me, abychom moh­li repro­du­ko­vat jeho hlas. Mamutí úkol pro mamu­tí posta­vu kome­di­ál­ní­ho žán­ru.

V obsa­ze­ní fil­mu je také jeden novi­nář. Co vás při­mě­lo obsa­dit Mélissu Theuriau, vaši ženu, do role Lucy?

Nebyl to záměr. Ve fázi psa­ní scé­ná­ře jsem se od Melissy hod­ně inspi­ro­val. Ona čet­la a já jsem mohl vnést její žen­ský pohled na věc do scé­ná­ře. Ona mě tla­či­la až za limit, nuti­la mě vykře­sat v sobě, jak se říká, žen­skou strán­ku. Někdy jsme pros­tě zača­li hrát urči­té scé­ny a kou­sek po kous­ku, při tom slov­ním ping-pongu, jsem si uvě­do­mil, že je mým vel­kým pro­ti­hrá­čem, že mi vra­cí míč a někdy dokon­ce sme­ču­je. Stručně řeče­no, byla v ní ukry­tá hereč­ka a já jsem ji jen pro­bu­dil. Zeptal jsem se jí, jest­li by se nechtě­la zúčast­nit kon­kur­zu. Produkce mě ihned po jeho skon­če­ní zavo­la­la a řek­la, „Máme naši Lucy.“ Její způ­sob ucho­pe­ní role byl pozo­ru­hod­ný. Je okouz­lu­jí­cí a divo­ká, je jako krás­ka a zví­ře v jed­nom. Je to tím jejím hla­sem s ply­nu­lým bra­zil­ským pří­zvu­kem. Konečně jsem si uvě­do­mil, že ona vždyc­ky chtě­la být hereč­kou.

A vy – komik, herec, pro­du­cent – jak jste se zhos­til své prv­ní zku­še­nos­ti jako reži­sér?

Dostal jsem se do toho per­fekt­ně, jako bych byl obo­jí – kouč a herec. Režírování ostat­ních her­ců, sdí­le­ní mých názo­rů, poci­tů, roz­ho­do­vá­ní, bylo to, jako bych to dělal celý svůj život.

Výběr hud­by také při­po­mí­ná vás. Kdo dohlí­žel nad výbě­rem pís­ní?

Nina Simone, Barry White, Aretha Franklin, Stevie Wonder… Soul – sou­lo­vá hud­ba, uni­ver­zál­ní hud­ba – mě vždyc­ky při­mě­la snít. Vždycky při ní jih­nu, samo­zřej­mě pro­to­že kla­de lás­ku do stře­du vše­ho. Soul při­ná­ší dob­ré vib­ra­ce a důle­ži­té hod­no­ty. Myslím, že pasu­je per­fekt­ně na přá­tel­ství mezi Lucy a Edwardem. Nezapomeňme Shrillex, Merlot a DJ Kore, kte­rý napsal abso­lut­ně nej­ší­le­něj­ší kus pro scé­nu v jes­ky­ni.

A na závěr: Edward se mohl stát krá­lem Simianů, ale roz­ho­dl se, že se jím nako­nec nesta­ne. Proč?

On nikdy nebyl krá­lem a ani jím nikdy nechtěl být. Dokonce nikdy o ničem tako­vém nepře­mýš­lel. Moc ho nelá­ká. Jediné, co chce, je být sou­čás­tí rodi­ny. Pro něho má hod­no­tu lid­ská vře­lost a ener­gie. Je plný otáz­ky, „Co může­me pro svět udě­lat všich­ni spo­leč­ně?“ Doufám, že dnes stá­le více lidí pře­mýš­lí stej­ně – ten­to film je celý v pod­sta­tě o RODINĚ.