První člověk (First Man) – Recenze – 70%

Příběh Neila Armstronga, prv­ní­ho muže, jenž vkro­čil na povrch Měsíce, nato­čil osca­ro­vý reži­sér Damien Chazelle (Whiplash, La La Land) pod­le živo­to­pis­né kniž­ní před­lo­hy Jamese R. Hansena a scé­ná­ře Joshe Singera (Spotlight, Akta Pentagon: Skrytá vál­ka) jako svůj prv­ní nehu­deb­ní sní­mek. Ten divá­ky sezna­mu­je se zhuš­tě­nou ces­tou Armstronga napříč vesmír­ným pro­gra­mem od počát­ků jeho kari­é­ry až po his­to­ric­ký oka­mžik roku 1969, s Armstrongovým rodin­ným záze­mím, vnitř­ní­mi stra­chy a trau­ma­ty i s přá­tel­skou atmo­sfé­rou, kte­rá teh­dy pano­va­la mezi pilo­ty NASA.

Nejlepší jsou na fil­mu První člo­věknapí­na­vé a dra­ma­tic­ké scé­ny ode­hrá­va­jí­cí se pří­mo v růz­ných letou­nech a vesmír­ných modu­lech, při nichž lze fyzic­ky cítit nepří­jem­nou klaus­tro­fo­bii, ner­vo­zi­tu a nejis­to­tu, a kte­ré jsou dopro­vá­ze­ny úžas­nou změ­tí kovo­vých zvu­ků, skří­po­tu a huče­ní. Majestátnost a neko­neč­nost vesmí­ru je zna­tel­ná jen skr­ze malý prů­zor, ast­ro­nau­ti nesmě­jí chy­bo­vat, pro­to­že by je to moh­lo stát život, a muse­jí se umět vypo­řá­dat s množ­stvím nepřed­ví­da­tel­ných kom­pli­ka­cí, jež během jejich cest mohou nastat. V tomhle ohle­du má První člo­věk znač­ně půso­bi­vou atmo­sfé­ru, kte­rá dá vzpo­me­nout na Gravitaci (kon­stant­ní pocit nebez­pe­čí z vesmír­né prázd­no­ty) nebo Rivaly(ast­ro­nau­ti děla­jí nebez­peč­nou prá­ci, při níž můžou snad­no umřít, na což je kla­den mimo­řád­ný důraz). Po špič­ko­vé tech­nic­ké strán­ce zas film audio-vizuálně při­po­mí­ná Interstellar.

Samozřejmě všich­ni divá­ci vědí pře­dem, že sní­mek musí vyvr­cho­lit při­stá­ním na Měsíci, to ale fil­mu pří­liš neu­bí­rá – sou­stře­dí se totiž spíš na posta­vu hlav­ní­ho hrdi­ny a jeho bez­pro­střed­ní pra­cov­ní i sou­kro­mé oko­lí a k letu na Měsíc se dopra­cu­je pozvol­na gra­du­jí­cí ces­tou, jejíž prů­běh je vysta­věn sro­zu­mi­tel­ně a pozo­ru­hod­ně, a v níž oče­ká­va­né finá­le tvo­ří při­ro­ze­ně emo­ci­o­nál­ní teč­ku. Tvůrci se při­tom sna­ži­li vyva­ro­vat vět­ši­ně klišé, do nichž by jinak moh­li snad­no zabřed­nout, ale obe­šli spo­lu s nimi i řadu prv­ků, kte­ré by se jim do krá­mu spíš hodi­ly – zce­la chy­bí napří­klad zábě­ry na lidi nale­pe­né u tele­viz­ních obra­zo­vek, tak­že tro­ji­ci ast­ro­nau­tů blí­ží­cích se k Měsíci fan­dí namís­to jejich rodin prak­tic­ky jen veli­cí stře­dis­ko NASA, a to ješ­tě jen vel­mi vlaž­ně. Stejně tak film vyne­chá­vá všech­ny úspěš­né návra­ty na Zem, výcvik ast­ro­nau­tů je ome­zen na mini­mum a lety do vesmí­ru jsou zkrá­ce­ny tak extrém­ně, že to sko­ro vypa­dá, jako­by sesta­va Armstrong-Aldrin-Collins dole­tě­la na Měsíc v řádu něko­li­ka minut, při­čemž ve sku­teč­nos­ti to zabra­lo něko­lik dnů.

Postava Armstronga je pak vykres­le­na coby milu­jí­cí otec, jehož city však čás­teč­ně zemře­ly spo­lu s jeho nemoc­nou dce­rou, a záro­veň jako napros­tý pro­fe­si­o­nál, kte­rý doká­že zacho­vat roz­va­hu a chlad­nou hla­vu i pod nátla­kem a ve stre­so­vých situ­a­cích, což se sice hodí ve vesmí­ru, ale je to tro­chu kon­tra­pro­duk­tiv­ní v pasá­žích s rodi­nou a přá­te­li, kdy Armstrongův nau­če­ný výraz abso­lut­ní­ho kli­du a nave­nek potla­čo­va­ných emo­cí půso­bí pří­liš chlad­ným a psy­cho­pa­tic­ky zlo­věst­ným dojmem. Nelehké role se zhos­til Ryan Gosling, kte­rý po vět­ši­nu fil­mu dělá prak­tic­ky jen psí oči a melan­cho­lic­ké obli­če­je zna­čí­cí vnitř­ní strach a utr­pe­ní, kte­ré se v sobě hlav­ní hrdi­na roz­ho­dl potla­čo­vat, leč dělá to skvě­le. Protipólem ke zdán­li­vě vyrov­na­né­mu a sto­ic­ké­mu Armstrongovi je jeho věč­ně vyner­vo­va­ná žena v podá­ní Claire Foy, kte­rá je nej­lep­ší na těch mís­tech, kde jí bylo dopřá­no zvy­šo­vat hlas.

První člo­věk je nako­nec sice hroz­ně dob­ře nato­če­ným, ale veskr­ze jed­no­du­chým patri­o­tis­tic­kým pří­bě­hem s banál­ní­mi sdě­le­ní­mi, že ast­ro­nau­ti měli nároč­nou prá­ci, že jejich man­žel­ky doma zmí­ra­ly stra­chy, a že finan­co­vat z veřej­ných pro­střed­ků ris­kant­ní a náklad­né pro­jek­ty kvů­li důka­zu, že jste nej­lep­ší země svě­ta, je v pořád­ku, dokud ty pro­jek­ty mají pat­řič­né výsled­ky. Snímek tri­um­fu­je ve scé­nách ode­hrá­va­jí­cích se mimo zem­ský povrch, dopro­vá­ze­ných zda­ři­le imple­men­to­va­ný­mi dobo­vý­mi zábě­ry dodá­va­jí­cí­mi teh­dej­ší poli­tic­ký kon­text, o to méně zají­ma­vě však ve srov­ná­ní s nimi půso­bí pasá­že z oka­mži­ků, jenž Armstrong trá­vil s rodi­nou a přá­te­li, a kte­ré málo­kdy vyni­ka­jí jak z hle­dis­ka herec­ké­ho, tak z hle­dis­ka dia­lo­gů.