RECENZE – Den, kdy se to stalo

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Autorka: Nuala Ellwood

Překlad: Michael Havlen

Nakladatelství: Domino

Rok vydá­ní v ČR: 2019

Počet stran: 303

ISBN: 978-80-7498-310-8

Maggie se pro­bu­dí z kóma­tu, ve kte­rém byla uvěz­ně­na deset týd­nů. Vůbec nechá­pe, kde se ocit­la, co se sta­lo. Když se dozví, že leží v nemoc­ni­ci a její dce­ra je mrt­vá, při­čemž nej­spíš na tom má ona podíl viny, nemů­že tomu uvě­řit a hrou­tí se. Navíc se dozví­dá dal­ší pří­šer­né věci. Její muž zmi­zel, dům, ve kte­rém žili, nebyl vlast­ně doo­prav­dy jejich, ale nájem­ní, což Maggie vůbec netu­ši­la. Po pro­puš­tě­ní z nemoc­ni­ce nejen, že trpí noč­ní­mi můra­mi a amné­zií, tudíž si nemů­že vzpo­me­nout, proč její dce­ra sje­la zamknu­tá v autě do řeky a uto­pi­la se, ale nemá téměř žád­né pení­ze a už vůbec stře­chu nad hla­vou, oble­če­ní, nic. Je jí při­dě­le­na pečo­va­tel­ka, pro­to­že její zdra­vot­ní stav stá­le není úpl­ně dob­rý, a na urči­tou dobu pokoj v jed­nom pen­zi­o­nu. Maggie si umí­ní, že si musí vzpo­me­nout, co se ten den sta­lo, proč její malá Elspeth muse­la zemřít. A proč zmi­zel její muž.

Od autor­ky jsem čet­la již její prvo­ti­nu, tudíž jsem na dal­ší kni­hu byla hod­ně zvě­da­vá. A roz­hod­ně nejsem zkla­ma­ná, nao­pak. Tento psy­cho­lo­gic­ký román či psy­cho thriller chcete-li, mě zau­jal oka­mži­tě od prv­ní strán­ky pro­lo­gu. Postupem času mož­ná děj ubral na inten­zi­tě, ale i tak byl nesmír­ně zají­ma­vý a urči­tě jsem se nenu­di­la ani na oka­mžik. Kapitoly jsou ako­rát tak krát­ké, abys­te měli chuť začí­nat stá­le novou. Střídají se kapi­to­ly vyprá­vě­né samot­nou Maggie v prv­ní oso­bě s kapi­to­la­mi psa­né for­mou dopi­sů jed­né malé hol­čič­ky, kte­rá se oct­ne v jakém­si asi dět­ském domo­vě a nešťast­ná píše do seši­tu dopi­sy své mat­ce. Uklidňuje se tím.

Čtení jsem si moc uži­la. Námět sice není úpl­ně ori­gi­nál­ní, jako tomu bylo u autor­či­ny prvo­ti­ny, ovšem to mi ani v nejmen­ším neva­di­lo. Autorka totiž píše vel­mi čti­vě a pou­ta­vě. Navíc ten konec. Absolutně neče­ka­né rozuz­le­ní, nad kte­rým vám spad­ne čelist.

Britská autor­ka Nuala Ellwood vyrůs­ta­la v rodi­ně uzná­va­ných novi­ná­řů. Na začát­ku pro­fes­ní dráhy se věno­va­la zpě­vu a psa­ní pís­ňo­vých tex­tů, ale poz­dě­ji se roz­hod­la pro spi­so­va­tel­ství.

Rodinné pro­stře­dí význam­ně ovliv­ni­lo námět její prvo­ti­ny Co zby­lo z mojí sest­ry. Nualin otec i celá řada jeho přá­tel půso­bi­li jako váleč­ní repor­té­ři a prá­vě jejich vyprá­vě­ní bylo pro autor­ku pri­már­ní inspi­ra­cí pro vytvo­ře­ní hrdin­ky, kte­rá se po návra­tu z váleč­né­ho pek­la potý­ká s post­trau­ma­tic­kou stre­so­vou poru­chou.

K „nespo­leh­li­vým vypra­vě­čům“, kte­ří jsou v sou­čas­né thrille­ro­vé tvor­bě tolik popu­lár­ní (prv­ní byla hrdin­ka romá­nu Zmizelá od Gillian Flynn) tak díky Nuale Ellwood při­bý­vá bra­vur­ně psy­cho­lo­gic­ky vykres­le­ná hrdin­ka, u níž čte­nář pochy­bu­je, jest­li sku­teč­ně vidí, sly­ší a pro­ží­vá to, o čem nám vyprá­ví.

Co zby­lo z mojí sest­ry je thriller bra­vur­ně napsa­ný, mra­zi­vý, s mís­ty až horo­ro­vý­mi prv­ky. Zcela jis­tě není náho­dou, že deník Guardian ozna­čil Nualu Ellwood za jed­nu z nej­na­děj­něj­ších tvá­ří brit­ské lite­ra­tu­ry.

Za poskyt­nu­tí recenz­ní­ho výtis­ku vel­mi děku­ji nakla­da­tel­ství Domino. Odkaz na zakou­pe­ní kni­hy najde­te zde.