RECENZE: Designated Survivor

   Designated Survivor měl cel­kem pro­ble­ma­tic­ký prů­běh prv­ní série a po vystří­dá­ní něko­li­ka showrun­ne­rů nako­nec skon­čil na Netflixu, kerý se ho ujal. Z původ­ních 13 epi­zod se sta­la plno­hod­not­ná řada o jed­n­a­dva­ce­ti dílech s aktu­ál­ním ofi­ci­ál­ním ozná­me­ním, že dru­hé řady se dočká­me letos na pod­zim. Uvidíme co nás příští napod­zim čeká, kaž­do­pád­ně prv­ní řada nám nabíd­la vel­mi pove­de­ný mix poli­tic­ké­ho dra­ma­tu a špi­o­náž­ní­ho thrille­ru.

   Seriál nám na začát­ku před­sta­ví minis­t­ra pro míst­ní roz­voj Thomase Kirkmana (Kiefer Sutherland), kte­rý byl určen jako tzv. Určený pře­ži­vší (odtud název seri­á­lu) a během zase­dá­ní vlá­dy v  Kapitolu se nachá­zí v uta­je­ném úkry­tu a v pří­pa­dě, že by byl spáchán tero­ris­tic­ký útok a celá vlá­da USA zahy­nu­la se urče­ný pře­ži­vší stá­vá pre­zi­den­tem.

   Hned v úvod­ní epi­zo­dě samo­zřej­mě k tako­vé­mu úto­ku dojde a Kirkman se pre­zi­den­tem sku­teč­ně sta­ne. Prezidentem, kte­rý nebyl zvo­len a na pre­zi­dent­ství nikdy neměl ambi­ce. Samozřejmě celý pří­běh není pou­ze o Kirkmanovi. Máme tu agent­ku FBI Hannah Wellsovou, kte­rá se sna­ží roz­plést slo­ži­tou síť spik­nu­tí, kte­rá zaha­lu­je tero­ris­tic­ký útok, čle­ny pre­zi­den­to­va štá­bu, kte­ří jsou pře­kva­pi­vě mla­dí, ale všich­ni z nich mají mini­mál­ně jed­nou za řadu svůj high­li­ght, kde uká­ží, že jsou to oprav­du lidé na svém mís­tě (tady bych urč­tě vypíchl Kala „Kumara“ Penna jako tis­ko­vé­ho mluv­čí­ho, kte­rý ve sku­teč­nos­ti strá­vil něko­lik let jako porad­ce v Bílém domě). Za zmín­ku urči­tě sto­jí i hereč­ka Virginia Mardsen, jako mluv­čí repub­li­ká­nů Kimble Hookstraten a Natascha McElhone, kte­rou si bude­te prav­dě­po­dob­ně pama­to­vat jako man­žel­ku Hanka Moodyho z Californication.

   Postavy jsou výbor­ně zahra­né a mají tako­vý vývoj, že i když Vám na začát­ku nebu­de někdo úpl­ně sym­pa­tic­ký, tak ke kon­ci série na tyto křiv­dy ze začát­ku zapo­me­ne­te (za mě Aaron Shore). Herecky se tu nebu­de kou­kat po něja­kých cenách a ambi­ce po Zlatých gló­bech nesjou asi ani pro seri­ál jako tako­vý a roz­hod­ně se nejed­ná o bez­chyb­nou zále­ži­tost. Na dru­hou stra­nu až na pár dílů (dva až tři díly) v prv­ní polo­vi­ně řady se v kaž­dém díle ode­hra­je něja­ký zvrat a posta­vy se cho­va­jí vcel­ku uvě­ři­tel­ně. To je hlav­ně znát na samot­ném Kirkmanovi, kte­rý se z dob­rác­ké­ho ňou­my musí pře­trans­for­mo­vat na pre­zi­den­ta, kte­rý musí činit ta nej­těž­ší roz­hod­nu­tí.

   Pochvalu zaslou­ží i pohué nazna­če­ní osob­ní rodin­né lin­ky, kde je vše bokem během pár dílů vyře­še­no a nemá to na poli­tic­ký vývoj nijak zásad­ní vliv. Tady to tvůr­cům moh­lo snad­no „ujet“, naštěs­tí se ale pri­már­ně věnu­jí poli­ti­ka­ře­ní s Kirkmanem a akci a špi­o­ná­ži s Wellsovou a obě tyto dějo­vé lin­ky jsou oprav­du hod­ně napí­na­vé.

   Kromě Kiefra Sutherlanda je zde oprav­du hod­ně styč­ných bodů se seri­á­lem 24 hodin a to pře­de­vším v té „spik­le­nec­ké“ rovi­ně, kde roli Jacka Bauera pře­bra­la zvlášt­ní agent­ka Wellsová, kdy sám se Jack Bauer usíd­lil v ovál­né pra­cov­ně. To už samo­zřej­mě ber­te s nad­sáz­kou, pro­to­že Jack Bauer a Tom Kirkman jsou dva roz­díl­né cha­rak­te­ry. Já však tyto podob­nos­ti musím jen oce­nit a hod­no­ce­ní deva­de­sát­kou po prv­ní řadě jis­tě zpát­ky nevez­mu. Bavil jsem u toho moc, na dru­hou řadu se těším (i když jis­té roz­pa­ky tu jsou, pro­to­že si nejsem jist, jest­li se pove­de roze­hrát tak dob­rá hra jako v řadě prv­ní) a jedi­né, co bych vyt­kl je občas­ná pře­mí­ra pato­su, kte­rá byla prav­dě­po­dob­ně nut­ným zlem, ale pro příš­tě by ji chtě­lo malin­ko lépe kočí­ro­vat.

90%