RECENZE: A Series Of Unfortunate Events

   Řadu nešťast­ných pří­hod si mož­ná pama­tu­je­te jako film v titul­ní roli s Jimem Carrym. Letos při­šel se svou seri­á­lo­vou ver­zí Netflix a titul­ní role hra­bě­te Olafa se namís­to Carryho ujal Neil Patrick Harris (Barney Stinson ze seri­á­lu Jak jsem poznal Vaši mat­ku). Film se mi ve své době cel­kem líbil a Harris mi při­šel jako Olaf výbor­ná vol­ba. Bohužel výsle­dek není tako­vý, jak bych si před­sta­vo­val a jak jsem si přes počá­teč­ní nad­še­ní čekal. Seriálová Řada se tak sta­la důka­zem, že ne všech­na ori­gi­nál­ní net­fli­xov­ská pro­duk­ce musí být nut­ně kva­lit­ní podí­va­nou.

   Pro ty co nezna­jí film ani kniž­ní před­lo­hu, tak Řada nešťast­ných pří­hod se točí kolem tří sirot­ků Baudelairových, kte­rým hned v úvod­ní epi­zo­dě při tra­gic­kém neštěs­tí zemřou oba rodi­če a jeli­kož jsou všich­ni tři nezle­ti­lí (nejmlad­ší Sunny je dokon­ce ješ­tě bato­le), oci­ta­jí se v poruč­nic­tví své­ho nej­bliž­ší­ho pří­buz­né­ho, a tím se zdá být prá­vě arci­lotr hra­bě Olaf. Toho však zají­má pou­ze to, jak zís­kat bohat­ství, kte­ré Baudelairovi mají po rodi­čích zdě­dit a neští­tí se oprav­du niče­ho, aby dosá­hl své­ho cíle. Vězte ale, že se jed­ná o čer­nou kome­dii s dosti oso­bi­tým smys­lem pro humor, kte­rý však nemu­sí sed­nout úpl­ně kaž­dé­mu.

   Jak jsem psal výše, nej­pr­ve u mě pano­va­lo poměr­ně vel­ké nad­še­ní. Zvolená obra­zo­vá (hod­ně diva­del­ní) for­ma mi sed­la, mla­dí Baudelairovi mají sym­pa­tic­ké obsa­ze­ní, Harris byl jako Olaf správ­ně trh­lý a dokon­ce i muzi­ká­lo­vé vsuv­ky mi nepři­šly špat­né. Příběh je roz­dě­len do osmi epi­zod, z nichž na sebe vždy dvě pří­mo nava­zu­jí a mají sou­vis­lý děj a tady je to znát pře­de­vším na kva­li­tě, pro­to­že ta šla s kaž­dým dvojdí­lem dolů. Prvních šest epi­zod je tedy více­mé­ně rema­ke již vidě­né­ho ve fil­mu, kte­rý na 108 minu­tách zvlá­dl sviž­ně a zábav­ně podat to, co seri­ál za sko­ro troj­ná­so­bek času a v posled­ních dvou dílech nám (pou­ze fil­mům zna­lým - ne kniž­ním) před­sta­ve­no nové dob­ro­druž­ství.

   První dvojdíl se mi líbil oprav­du hod­ně, všech­no šla­pa­lo, dal­ší dvojdíl byl ješ­tě hod­ně dob­rý, tře­tí prů­měr a posled­ní už pod­prů­měr­ný. A důvod? Na vině bude pře­de­vším pro­mr­ha­ný poten­ci­ál (pře­de­vším Olaf je v někte­rých epi­zo­dách vidět hod­ně málo), repe­ti­tiv­ní záplet­ky a humor, kte­rý v prv­ních dvou dílech fun­gu­je, ale v prů­bě­hu už je hod­ně znát vel­ké tla­če­ní na pilu a v posled­ních dvou dílech je to celé už víc otrav­né, než zábav­né. Navíc napros­to nesmy­sl­ná a zby­teč­ná lin­ka s Cobie Smulders a Willem Arnettem? To jsem váž­ně nepo­bral.

   Za sebe Vám dopo­ru­ču­ji si Řadu nešťast­ných pří­hod pus­tit a v momen­tě, kdy Vás pře­sta­ne bavit, tak se klid­ně pře­staň­te dívat, pro­to­že kva­li­ta se naho­ru roz­hod­ně nehr­ne. Velké pře­kva­pe­ní pro mě potom bylo i ozná­me­ní dru­hé řady, tak­že za rok se s Baudleirovými i Olafem zno­vu setká­me. Já už u toho ale s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí nebu­du. Myslím, že je hod­ně kva­lit­ní pro­duk­ce na to, aby se člo­věk zaha­zo­val s těmi slab­ší­mi kous­ky.

50%