Je velký počet stránek znakem dobré detektivky se zajímavou zápletkou? Nebo se jedná o vatu a příběh by měl jiný spád, kdyby kniha o třetinu stránek zhubla? Přesně tyto otázky jsem si kladla při čtení knihy švédské spisovatelky Camilly Läckberg Čarodějnice. Námět je zajímavý a nepohybuje se v obvyklých mezích, kdy jsou obětí mladé naivní ženy nebo špioni, kteří věděli příliš, ale jak se autorka zhostila jeho zpracování, ve mně vzbuzuje lehké rozpaky.
Čeho si nelze nevšimnout hned při čtení úvodních stránek, je hustá zalidněnost románu připomínající počet obyvatel čínského velkoměsta na kilometr čtvereční. Bohužel nejen počtem, ale i podobností a složitostí jmen. Pro českého čtenáře představuje potíž zapamatovat si najednou řadu švédských jmen a příjmení, takže v první třetině knihy občas budete mít problém s tím, kdo je kdo. Hlavním aktérkám, které byly obviněné z vraždy malé holčičky před třiceti lety, naštěstí autorka dala jména snadno zapamatovatelná.
Když se v malém městě stane další vražda a opět je obětí malá holčička a provedení vraždy víceméně totožné, je nasnadě, že podezřelí (é) se objeví hned. Na vyšetřování se podílí celý tým policistů, který je momentálně ve městě k dispozici plus civilistka – autorka píšící detektivky, která se shodou okolností momentálně věnuje prvnímu případu zavražděné holčičky. A okruh podezřelých se rozšiřuje, zužuje a rozšiřuje… A kniha narůstá do rozměrů u detektivky neočekávaných. Řada postav s případem nijak nesouvisí, a kdyby je autorka do děje nezapojovala, možná by to knize jen prospělo. Stejně tak mi uniká smysl historických vsuvek z čarodějnického procesu, který se konal v 17. století. Čtenář stále čeká na závěrečné propojení, aby se na konci v jednom odstavci dozvěděl, že pachatelé jsou přímými potomky těch zlých, kteří nebohou ženu poslali na hranici. Kniha má dost silný příběh i bez tohoto spojení, které moc nedává smysl. Stejně jako pasáže, kdy jsou do děje v kontextu událostí dnešních dnů, zapojeni uprchlíci a jejich sžívání s místním obyvatelstvem.
Pokud se čtenář prokouše některými hluchými pasážemi, kdy některý člen vyšetřovacího týmu na celé straně laboruje na tím, že jistě něco přehlédl, ale vůbec neví co, dostane se k příběhu, který zaujme a do poslední chvíle není zcela jasné, kdo a kdy vraždil. A kdo si jen myslí, že vraždil a celý život pak neoprávněně nese stigma, které ovlivní i další životy. Čarodějnice je určena pro zdatné čtenáře s pamětí na jména a ty, kterým nevadí, že detektivku nepřečtou na jeden zátah, ale postavy s ním pobudou několik dní.
Na přebalu je uvedeno, že se jedná o detektivku od královny severské krimi, se kterými se v poslední době, zdá se, roztrhl pytel. Pro mě zůstává královnou temných severských detektivních příběhů jen jedna autorka a Camilla Läckberg ji svou Čarodějnicí z trůnu sesadit nedokázala.
Ukázka z knihy:
Helen a Sam. Žili ve své vlastní bublině.
Z domu slyšela Jamesův rozčilený hlas. Věděla, že by si měla dělat starosti. Jedno z tajemství, na kterém si vybudovali společný život, se teď prozradí. Zvedla ruku a chtěla Sama pohladit po tváři. Ale on se odvrátil a Helen ruku zase stáhla. Na vteřinu se jí zdálo, že vidí, jak se na ni z lesa dívá Stella. Nazrzlé vlasy kontrastovaly s bílou pletí. Pak byla pryč.
Helen vzala do ruky mobil. Napadlo ji jediné místo, kam by se mohla uchýlit.
Knihu můžete aktuálně zakoupit se slevou na Albatrosmedia.
