Kdo je Eda Slonka?
Je to synek mlady, ale šikovny. Je během příběhu převelen ke skupince havířů na osmé sloji, aby jim šéfoval. Kumpán, který nezkazí žádnou srandu, ale na konci mu do smíchu moc není. Ví, co je riziko a zával. Já se s tou postavou propojil skrze svého otce, který celý život dělal v Ostravě na šachtě. Patřil k tzv. šlechtě. Borcům z VOKD, kteří pracovali na čelbě a razili hlavní štoly asi na třinácti šachtách. Rady a historky mého otce Jardy pro mě byly nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Některé věci jsme se scenáristy a s Davidem na poslední chvíli i zakomponovali do filmu. Navíc měla moje postava z části reálný předobraz skutečného havíře, jehož příběhem mě kluci inspirovali.
Co Vás na té roli lákalo nejvíce?
Hlavně to prostředí a téma se mi zdálo super. Něco nezvyklého a potkat se s Davidem Ondříčkem bylo moc fajn. Skrze rodinu to bylo i moje téma a doufal jsem, že jako Ostravák budu moci film ovlivnit k lepšímu.
Jak se Vám spolupracovalo s režisérem Davidem Ondříčkem?
Práce s Davidem byla moc fajn. Je otevřený novým impulsům a práce je dostředivá. Takže jsme šli pořád hlouběji. Navíc to není žádný idiot a dokáže perfektně pracovat s lidmi. Jeho první proslov před první klapkou si pamatuju dodnes a myslím, že velmi pozitivně ovlivnil celé natáčení. Celý filmový štáb byl skvělý a pro všechny to byla obrovská zkušenost. Navíc bych řekl, že máme s Davidem podobný vkus. Během natáčení mně taky často vysvětloval, co mám anebo nemám na kameru dělat, což je pro mě jako pro herce moc důležité a často se to jinak nedozvím. Třeba rada, že se nemám bát hrát z profilu – že je někdy protivné, jak se herci neustále nastavují kameře.
Absolvoval jste nějakou speciální přípravu na natáčení?
Krom pár večerů s mým tátou u něčeho ostřejšího ne. O to víc po hlavě jsme do toho šli. Před natáčením jsme měli pár bezpečnostních školení.
Jaké to bylo, natáčet v opravdovém dole?
Je to zvláštní. Žádné klaustrofobické stavy se nedostavovaly. Ale ten respekt z masy nad vámi – to je něco – víte, že během vteřiny může být po všem. Je to podobný pocit, jako když se někdo v moři bojí velké hloubky pod sebou. Část filmu jsme natáčeli v kaolinových dolech v Rakovníku. Bylo tam na rozdíl od Dukly chladno a vlhko. A my často v nátělnících. Osvětlení většinou spočívalo v čelních lampách helem. Na konci dne jsme v únavě, která z poblikávajících světel přicházela, často ztráceli pozornost a v dole může být každé šlápnutí vedle osudové. Dodnes se divím, že se nikomu nic nestalo.
Co bylo na natáčení vůbec nejtěžší?
Nejtěžší na tom bylo asi přijmout fakt, že ráno sfáráte do tmy a večer se už stmívá, takže si toho slunce v létě moc neužijete. To bylo občas trochu deprimující.
Co Vám ze světa horníků přišlo nejpřekvapivější?
Překvapilo mě, že havíři většinou nechodili nikam na záchod, takže se nakládalo do boční štoly, do vozíku apod. Ten pocit, když po třech kilometrech dojdete dole na lokaci a chytne vás to a víte, že štáb na vás nemůže tak dlouho čekat, je divný. Bez cigaret, bez papíru – prostě na partyzány. Někteří herci se to snažili před fáráním rozběhat, aby je to dole nepřekvapilo. Dokonce jsem vypsal během natáčení odměnu pět piv za odvahu jít na záchod dole. Asi nejvíc piv jsem zaplatil Markovi Taclíkovi.
Proč by se měli lidé na Duklu 61 podívat?
Myslím, že David chtěl natočit film o lidech. O dolech v nás. O malých i velkých hrdinstvích. Někde jsme estetiku ubírali a jinde zase trochu přidali. A hlavně je to film o té tragédii. Něco, co by mělo existovat a o čem bychom měli vědět. Aby se lidi na havíře zase podívali jiným světlem než jako na lopaty. Za tu dřinu a ztrátu zdraví si to zaslouží. Byli a jsou to hrdinové všedního dne.
Věděl jste o tomto důlním neštěstí, než jste začal pracovat na projektu?
To je právě ono. Nevěděl. A jsem proto rád, že vznikl. Jeden den jsme se štábem natáčeli na místním hřbitově. Bylo až mrazivé, kolik pohřbených havířů tam bylo. A nebyla to záležitost jedné havárie. Byl tam třeba pomník, ze kterého bylo jasné, že matka přišla v rozmezí devíti let o tři syny a manžela – to je strašné. Dokonce i někteří havíři, kteří s námi na tom filmu dělali, tam nechali své příbuzné.
Proč se podle Vás jedná teprve o první filmové zpracování tohoto tématu?
To nevím. Možná je to pro filmaře neatraktivní prostředí. Navíc na Dukle je metan, takže elektrotechnika tam není kvůli bezpečnosti možná. Navíc točit filmy o lidském neštěstí je neatraktivní a těžké – i když to myslíte dobře, může se to obrátit proti vám. Nevíte, kdy komu šáhnete na bolavé místo. Kdy se s vámi budou lidi hádat, že to bylo jinak, protože je to pro ně osobní. Ale mám pocit, že když se ve filmu objeví nějaké nepřesnosti či detaily, které budou pro někoho osudové, nebudu se zlobit, protože vím, že se všichni snažili udělat s pokorou maximum.
Jaké měl podle Vás tehdy horník postavení ve společnosti?
Asi to bylo dvojlomné, záleželo na konkrétních lidech. Lidé je respektovali, ale zároveň se jim posmívali. Byli to silní chlapi, kteří dělali těžkou práci, a trochu se jich i báli. Vydělávali na tu dobu velké peníze, ale pak utíkali přes plot před manželkami, které v den výplaty hlídkovaly u brány. A ty prachy byli schopni propít za noc. V den výplat se vyloupla ostravská galerka a každý měl nějakou fintu, jak z „hlupeho haviřa“ prachy dostat, dokonce i ty manželky. Ale víte, jak to je. Ta největší chlapiska bývají největší srdcaři. Já svého tátu miluju a hlavně to, jak se mu rozzářily oči, když na tu dobu vzpomínal.
Části seriálu: Dukla 61
- David Ondříček: Chtěl jsem, aby ten film byl co nejopravdovější
- Matěj Podzimek - Otrlost havířů není nic ve srovnání s tvrdostí žen, které na ně doma čekají
- Jakub Režný - Snažil jsem se co nejvěrněji držet skutečného průběhu tragédie
- Martha Issová - Dukla 61 je příběhem lidí, kteří skutečně žili a zemřeli kvůli lidskému selhání
- Oskar Hes - Petr je lehkomyslný klučina s velkým srdcem
- Jiří Langmajer - Práce horníka vždy byla a bude velmi tvrdá a poctivá
- Robert Mikluš - Dukla 61 je film o dolech v nás
- Martin Myšička - Horníci si dnes rozhodně zaslouží více respektu a péče
Nejnovější komentáře