Rozhovor s Pavlem Liškou

Jak se Vám natá­če­lo s panem reži­sé­rem Chlumským?
S Jiřím jsem se setkal popr­vé prá­vě tady na Špuntech. Spolupracovalo se mi s ním vel­mi poťouchle, a to v nej­lep­ším slo­va smys­lu. Přece jen jsme toči­li kome­dii. Herec, kte­rý jej nezná dob­ře, nepo­střeh­ne, kdy s vámi vtip­ku­je a kdy už reží­ru­je. Ve všem jsem jej posle­chl, tedy pokud budu dob­rý, chvá­la pat­ří pře­de­vším Jiřímu.  Na dru­hou stra­nu, musím říct, že pokud budu plyt­ký, nevtip­ný až neza­jí­ma­vý, v tom­to pří­pa­dě za to nebu­du úpl­ně moci.

Jezdíte rád na vodu?
Na vodu už něja­ký ten rok nejez­dím, ono je to totiž  pro mě zdra­vé. Měli jsme v Brně tako­vou par­tu kama­rá­dů, oko­lo HaDivadla - her­ci, dok­to­ři a archi­tek­ti, bylo to krát­ce po stu­diu na JAMU. To jsme jez­dí­va­li téměř kaž­dý rok. Vlastně dneska nechá­pu, jak jsem to mohl ten­krát vydr­žet. Byla to voda... se vším všu­dy.

     A jak jste to zvlá­da­li s toli­ka dět­mi na pla­ce?
Natáčení s dětma je vyda­ná ener­gie navíc, to je jas­ný. Ale má to i svo­je výho­dy. Děcka doká­žou zapo­me­nout, že natá­čí a pros­tě jen tak jsou, hra­jou si, jsou vlast­ně úpl­ně při­ro­ze­ný. No a my dospě­lí tak máme lať­ku hod­ně vyso­ko, abychom se jim dorov­na­li. A my jsme měli ty děc­ka hod­ně šikov­ný, což je straš­ně důle­ži­tý, pro­to­že ten film je o nich. A navíc byly všech­ny krás­ný, krás­ný bytos­ti, a to v tom fil­mu taky musí být cítit., to se taky počí­tá.

Jaká je Vaše oblí­be­ná rodin­ná kome­die?
Na hrom­ni­ce o den více. No ale tady by se nabí­ze­lo říct i S tebou mě baví svět. On ten náš film by vlast­ně mohl být tako­vý hold této čes­ké kome­dii sto­le­tí, jen v let­ním hávu. Jeden tako­vý základ­ní motiv totiž mají obě kome­die spo­leč­ný. Ale samo­zřej­mě je to úpl­ně jiný film a my se nechce­me, a ani nemů­že­me, porov­ná­vat s touhle úžas­nou kome­dií. To bychom si moh­li taky pěk­ně roz­bít hubu. Ono totiž,  jak vidí­me posled­ní léta čes­ké kine­ma­to­gra­fie, nato­čit dobrou kome­dii není žád­ná sran­da. Ale já za sebe můžu říct, že ten prv­ní důle­ži­tý krok, scé­nář, se Marcelu Bystroňovi pove­dl. Tak jen dou­fám, že jsme to my nijak nepo­ka­zi­li nebo teda Jiří.