Rozhovor s Jiřím Bartoškou k filmu Líbáš jako ďábel

Ve fil­mu Líbáš jako ďábel posí­lá Marie Poledňáková kvar­te­to hrdi­nů z fil­mu Líbáš jako Bůh do nových situ­a­cí. Jaký je nej­vět­ší roz­díl v obou fil­mech?

Líbáš jako Bůh byla roman­tic­ká kome­die, dru­hý díl je akč­něj­ší a kla­de vět­ší důraz na kome­di­ál­ní situ­a­ce. Páry z prv­ní­ho fil­mu jsou minu­los­tí, ale oba býva­lí part­ne­ři se sna­ží do živo­ta svých „ex“ vrá­tit. Přece jen vzta­hy, kte­ré exis­tu­jí tak dlou­ho, nelze jen tak ukon­čit…

Marie Poledňáková pro  film  vymys­le­la řadu doslo­va akč­ních situ­a­cí, jak jste se nimi vyrov­ná­val?

Již u prv­ní­ho fil­mu jsem paní reži­sér­ku upo­zor­nil, že já jsem „rovi­no­vý“ herec, tak­že se sna­ži­la mé posta­vě  podob­né  scé­ny odpus­tit a u toho­to fil­mu to pla­ti­lo podob­ně. V obou fil­mech je spi­so­va­tel Karel spíš tako­vým iro­nic­kým glosá­to­rem situ­a­cí, do nichž se všich­ni dostá­va­jí  a tato polo­ha mi vyho­vo­va­la. Opravdu nejsem akč­ní hrdi­na.

V Maroku jste strá­vi­li něko­lik týd­nů. Jak se vám tam líbi­lo a co vás tře­ba na Maroku zau­ja­lo, pře­kva­pi­lo?

Natáčení v Maroku bylo nároč­né pře­de­vším pro­to, že jsme měli hod­ně noč­ních sek­ven­cí, tak­že jsme část poby­tu žili v obrá­ce­ném reži­mu – když jsme se vra­ce­li do hote­lu, ostat­ní hos­té zrov­na odchá­ze­li na sní­da­ni.  Ale díky tomu, že  začá­tek té maroc­ké čás­ti jsem měl tro­chu vol­něj­ší , měl jsem mož­nost si pro­hléd­nout i Marrakéš, zdej­ší vyhlá­še­né tržiš­tě a sta­ré měs­to. Hlavní náměs­tí se kaž­dý večer mění v obrov­skou jídel­nu pod  širým nebem, kde se podá­va­jí míst­ní spe­ci­a­li­ty a to je sku­teč­ně záži­tek.  Je to zvlášt­ní setká­ní s jiný­mi svě­tem, než na jaký jsme  zvyklí.

Ve štá­bu pra­co­va­la řada míst­ních lidí, jak to fun­go­va­la spo­lu­prá­ce?

V Maroku točí poměr­ně čas­to ame­ric­ké pro­duk­ce, tak­že zdej­ší štá­by mají  hod­ně zku­še­nos­tí a jsou na spo­lu­prá­ci  s cizin­ci zvyklí. Samozřejmě, roz­dí­ly v evrop­ské a arab­ské men­ta­li­tě zůsta­nou. Největším  pro­blé­mem asi bylo zvyk­nout si zdej­ší cate­ring, je něco jiné­ho marockou kuchy­ni ochut­nat jako zvlášt­nost a nebo ji mít něko­li­krát  den­ně. Ale naštěs­tí i v Marrakéši najde­te řetěz­ce zná­mých super­mar­ke­tů, tak­že nám pro­duk­ce nako­nec doká­za­la obsta­rat i chle­ba s paš­ti­kou.

Hlavní hrdi­no­vé fil­mu se dosta­nou do situ­a­cí, kte­ré běž­ný turis­ta nená­vi­dí – ztrá­ta peněz, pasů, kufrů. Vy sám jste hod­ně a dale­ko  ces­to­val – potka­la vás někdy také podob­ná situ­a­ce?

Naštěstí mě podob­ná situ­a­ce zatím nepo­tka­la a dou­fám, že také nepo­tká.