Saulův syn (2015, Saul Fia)

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Saulův syn je do jis­té míry mož­ná tím, co by šlo nazvat jako film roku. Je to film znač­ně roz­po­ru­pl­ný, film, na kte­rý budou (a už jsou) dost roz­po­ru­pl­né reak­ce, film, kte­rý vás dosta­ne a nene­chá v kli­du...

Přiznám se, že už dlou­ho jsem v bio­gra­fu neza­žil tak inten­ziv­ní pocit zne­chu­ce­ní, odpo­ru a tro­chu i stra­chu. Kdosi Saulova syna ozna­čil za „umě­lec­ký horor“, tref­né ozna­če­ní. Maďarský reži­sér Laszlo Nemes kaž­do­pád­ně nato­čil pozo­ru­hod­ný kou­sek.

Předpokládám, že asi kaž­dý ví, kdo to byli lidé ze Sonderkommanda. O jejich živo­tě už dří­ve vzni­kl film Šedá zóna, kte­rý jsem bohu­žel nevi­děl (i když si nejsem zce­la jist, zda výraz „bohu­žel“ je úpl­ně namís­tě). Členové Sonderkommanda jsou věz­ni, vět­ši­nou Židé, kte­ří obsta­rá­va­jí tu nejhnus­něj­ší prá­ci osvě­tim­ské továr­ny na smrt, sta­ra­jí se o ply­no­vé komo­ry, kte­ré „pomá­ha­jí napl­nit“, vyklí­ze­jí je, dez­in­fi­ku­jí, kusy uvnitř (ano, tak mrt­vým ve fil­mu sku­teč­ně říka­jí) pálí v pecích a popel násled­ně roz­pra­šu­jí do neda­le­ké­ho jeze­ra (řeky?) tak dlou­ho, dokud se sami nesta­nou nápl­ní komor (popř. vra­žed­ných jam) a jejich mís­to neza­ujmou kusy čer­stvé. Koloběh živo­ta v Osvětimi.

Nemes při­stou­pil k téma­tu vel­mi syro­vě a bez­pro­střed­ně, což ješ­tě umoc­ňu­je už tak dost drs­nou atmo­sfé­ru. Ve fil­mu není (vyjma závě­reč­ných titul­ků) žád­ná hud­ba Divákům tu reži­sér nabíd­ne zvlášt­ní poměr fil­mo­vých stran, kte­rý tro­chu při­po­mí­ná obra­zov­ku star­ší tele­vi­ze (je to 4:3? Nevím...). Důležitou roli zde hra­je ostře­ní, po vět­ši­nu fil­mu se totiž dívá­me do tvá­ře hlav­ní­ho hrdi­ny (nebo na jeho záda), kde tvář a blíz­ké oko­lí jsou ost­ré, kdež­to vzdá­le­něj­ší oko­lí rozostře­né, což pod­le mého názo­ru cel­kem sluš­ně demon­stru­je otu­pě­lost hlav­ní­ho hrdi­ny Saula Auslandera vůči hrůzám oko­lo. Mrtví mu při­jdou už jen jako nevý­razná deko­ra­ce pro­stře­dí, jako obra­zy na chod­bách... Díky tomu je divák ušet­řen těch nej­ví­ce drá­sa­jí­cích pohle­dů, o to vět­ší muka však čeka­jí při zvu­ko­vé čás­ti fil­mu. Práce se zvu­kem je zde na jed­nič­ku s vyzna­me­ná­ním, cel­ko­vý pocit stís­ně­nos­ti je dán totiž prá­vě ozvu­če­ním, kte­ré se sestá­vá z děsi­vé­ho buše­ní na vra­ta ply­no­vých komor a neu­stá­lých pokři­ků v něm­či­ně, pol­šti­ně, maďar­šti­ně.

Osvětim je ve fil­mu Saulův syn před­sta­ve­na jako do nejmen­ší­ho detai­lu skvě­le fun­gu­jí­cí továr­na na smrt. Sledujeme různá sou­ko­lí toho­to vra­žed­né­ho stro­je a „odlid­ště­ní“ zůčast­ně­ných. V pekle si oprav­du nejde zacho­vat zdra­vý rozum.

Podívejte se na hod­no­ce­ní Saulův syn na Kinoboxu.