Insidious (2010)

Když vaše duše opus­tí těles­nou schrán­ku, není nikdy jis­té, že se mís­to ní nevrá­tí něco z jiné­ho „svě­ta“…

James Wan doká­zal i přes malý roz­po­čet nato­čit doce­la sluš­ný film. Já bývám vět­ši­nou dost nároč­ný, ale tohle mi pros­tě sed­lo. Ze začát­ku jsem si sice říkal, že půjde zas o dal­ší kopii již něko­li­krát vidě­né­ho, ale tenhle nada­ný reži­sér opět pře­kva­pil. Dokázal z mini­ma vytě­žit maxi­mum a to pře­de­vším po strán­ce atmo­sfé­ry. Samozřejmě nebu­du tvr­dit, že se u toho lidi pose­rou stra­chy, ale leh­ký mra­zi­vý závan na zátyl­ku, to už je jiná. Čím víc utí­ka­la časo­mí­ra, tím víc jsem se do toho zažral. Navíc se mi líbil i výběr her­ců. Wanův oblí­be­nec Patrick Wilson před­ve­dl opět veli­ce uspo­ko­ji­vý výkon a Rose Byrne jakbys­met. Začínám je mít poma­lu ale jis­tě rád a po očku vyhle­dá­vám kaž­dý film, ve kte­rém se obje­ví. Insidious je po všech strán­kách dob­ře vyvá­že­ným dílem – chví­le­mi to hra­je na city, potom nastou­pí leka­cí scé­ny, napě­tí pěk­ně houst­ne a přes­to se tu dá nara­zit i na něko­lik zápo­rů. Všechno je to však rov­no­měr­ně vyvá­že­né a tak jsem se dočkal sluš­né muzi­ky za málo peněz.

Dokud jsem nepro­ni­kl do záplet­ky tro­chu hlou­pě­ji, tak jsem měl oba­vy, aby zas nešlo o dal­ší film typu Paranormal Activity. Protože těch jsem už váž­ně posled­ní dobou viděl dost. Wan se však téměř pokaž­dé sna­ží jít vlast­ní ces­tou a přes­to­že zde nejde (zas až tak moc o ori­gi­na­li­tu), pokus se jít na to maza­ně „jiným způ­so­bem“. Proč hned vyta­ho­vat všech­ny trum­fy, když mno­hem zábav­něj­ší je udr­žo­vat divá­ky v napě­tí, jakým smě­rem se film vlast­ně posu­ne. Půjde snad jen o dal­ší kla­sic­ké vymý­tá­ní? Nebo jen oby­čej­nou ducha­ři­nu? No já mys­lím, že si s tím tvůr­ci vyhrá­li až dost (teda co jim dovo­lil počet dola­rů) a vět­ši­na lidí nebu­de zkla­má­na. 

Je ovšem taky prav­da, že mne tro­chu zará­ží onen nápad dal­ších dvou pokra­čo­vá­ní. Mám váž­né oba­vy, aby neza­ča­la jejich kva­li­ta upa­dat smě­rem dolů. Ve vět­ši­ně podob­ných pří­pa­dů jsou totiž oče­ká­vá­ní mnoh­dy vět­ší, než­li reži­sé­ro­vy schop­nos­ti to uko­čí­ro­vat zno­vu zají­ma­vou for­mou. Já však Wanovy věřím a už se těším na dvoj­ku. Jen by se moh­lo víc děje ode­hrá­vat v oné „dimen­zi“, než­li bará­ku. No nech­me se pře­kva­pit. Jen ško­da, že ten závěr byl tro­chu před­ví­da­tel­ný. Jinak ovšem nad­prů­měr­ná podí­va­ná. 

Hodnocení:
80%

---