Photo © Česká televize / Radek Miča

České psy­cho­lo­gic­ké dra­ma s názvem Máma reži­sé­ra Jiřího Stracha pat­ří ved­le sním­ků Otec či Sbormistr do série nároč­něj­ších titu­lů fil­mo­vé­ho roku 2025. Film byl uve­den ke zhléd­nu­tí v pro­gra­mu České tele­vi­ze 14. pro­sin­ce 2025. Získal hned něko­lik nomi­na­cí na výroč­ní cenu Český lev – za nej­lep­ší mas­ky (Lenka Nosková), nej­lep­ší hereč­ku (Elizaveta Maximová) a nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli (Sophia Šporclová).

Co praví anotace:

„Dramatický pří­běh mat­ky a dce­ry ode­hrá­va­jí­cí se na kon­ci 80. let 20. sto­le­tí. Film je pří­bě­hem mla­dé mat­ky Lilian, kte­ré osud nepři­pra­vil zrov­na jed­no­du­chý život. Je men­tál­ně zao­sta­lá, navíc v puber­tě pro­ži­la trau­ma­tic­ké napa­de­ní. Z poměr­ně idy­lic­ké­ho sou­ži­tí s paní Holasovou, kte­rá se sta­rá o Lilian i její malou dcer­ku Malvínu, vytrh­ne tří­ge­ne­rač­ní trio žen smrt té nej­star­ší. Život Lilian a Malvíny se tak doslo­va z hodi­ny na hodi­nu oto­čí o 180 stup­ňů. Dramatem se pro­lí­na­jí dvě časo­vé rovi­ny, kte­ré divák sle­du­je oči­ma malé i puber­tál­ní Malvíny. Cesta do bez­pe­čí, kte­rou pro­ží­vá malá Malvína, je rámo­vá­na roman­tic­ký­mi pří­běhy o Indiánech a bez­peč­ných úkry­tech v horách. Cesta star­ší Malvíny vede k pocho­pe­ní, co se kdy­si vlast­ně sta­lo a jak se s tím doká­zat smí­řit. A k poro­zu­mě­ní tomu, že člo­věk nikdy není na svě­tě úpl­ně sám.“

O čem snímek vypráví?

Duo Jiří Strach – Marek Epstein opět vytvo­ři­li gene­rač­ní dra­ma, v němž se v těs­ném, emo­ci­o­nál­ně vypja­tém pro­sto­ru potká­va­jí tři žen­ské figu­ry: babič­ka, mat­ka a dce­ra. Tvůrci zde cit­li­vě ote­ví­ra­jí téma psy­chic­ké­ho one­moc­ně­ní hlav­ní hrdin­ky a sna­ží se pra­co­vat s téma­tem posti­že­ní s dosta­teč­nou mírou ohle­du­pl­nos­ti, empa­tie a poro­zu­mě­ní, niko­li s odsou­ze­ním.

Plusy a mínusy:

Scenárista Marek Epstein odve­dl vel­mi dobrou prá­ci – jeho scé­nář, kte­rý údaj­ně del­ší dobu ležel zaprá­še­ný v šuplí­ku, se koneč­ně dočkal rea­li­za­ce poté, co se dostal do rukou pro­du­cent­ce Jiřině Budíkové. Výsledkem je kom­pakt­ní, dra­ma­tur­gic­ky sevře­ný celek s jas­ným tem­pem a spá­dem, bez výraz­něj­ších hlu­chých míst – více­mé­ně nemám žád­né výhra­dy. Děj ply­ne při­ro­ze­ně a funkč­ně, aniž by sklouzá­val k nad­by­teč­né popis­nos­ti či melod­ra­ma­tič­nos­ti. Patetická hud­ba (Jan Kučera) na mě půso­bí malič­ko smut­ně, melan­cho­lic­ky a mís­ty až depre­siv­ně.

Pozoruhodně věro­hod­ný je herec­ký výkon Elizavety Maximové v roli hlav­ní posta­vy Lily (Lilian), kte­rá se do posta­vy pono­ři­la s obdi­vu­hod­nou mírou nasa­ze­ní. Kvůli roli při­bra­la přes 8 kilo­gra­mů a půl roku půso­bi­la jako dob­ro­vol­ni­ce v psy­chi­at­ric­ké léčeb­ně v Kroměříži, kde se film rov­něž natá­čel. Její výkon půso­bí auten­tic­ky, kře­hce a záro­veň vnitř­ně ukot­ve­ně, bez herec­kých manýr či pře­hrá­vá­ní. Neméně pře­svěd­či­vý a zda­ři­lý herec­ký výkon poda­la dět­ská hereč­ka Valentýna Bečková v roli dce­ry Malvíny, kte­rá doká­že s při­ro­ze­nos­tí a jem­nos­tí unést emoč­ně nároč­nou polo­hu posta­vy a stát se plno­hod­not­nou sou­čás­tí herec­ké­ho ansám­blu. Zdravotnický per­so­nál (Veronika Freimanová) je zpo­čát­ku vykres­len jako typic­ky chlad­ný a odta­ži­tý, ale postup­ně se pro­mě­ňu­je v pří­liš lid­ské a pří­vě­ti­vé posta­vy, půso­bí­cí až nere­a­lis­tic­ky.

Natáčelo se v Brně a blíz­kém oko­lí, na zám­ku v Račicích, v Ivančicích nebo v are­á­lu Psychiatrické léčeb­ny Kroměříž. Z fil­mař­ské­ho hle­dis­ka lze dílo pova­žo­vat za sil­né a kva­lit­ní, vysta­vě­né pře­de­vším na psy­cho­lo­gií postav, niko­li na efekt­ních obra­zech.

Pro koho je snímek vhodný?

Snímek oce­ní pře­de­vším divá­ci, kte­ří vyhle­dá­va­jí nároč­něj­ší, komor­ně ladě­ná dra­ma­ta, zalo­že­ná na psy­cho­lo­gii postav a na peč­li­vě vysta­vě­ných mezi­lid­ských vzta­zích. Na své si při­jdou také pří­z­niv­ci cit­li­vě poja­tých rodin­ných pří­bě­hů, jež se nevy­hý­ba­jí obtíž­ným téma­tům, jako je psy­chic­ké one­moc­ně­ní, trau­ma či gene­rač­ní zátěž. Film bude blíz­ký rov­něž divá­kům, kte­ří dlou­ho­do­bě sle­du­jí tvor­bu Jiřího Stracha a sce­náris­ty Marka Epsteina a oce­ňu­jí jejich důraz na herec­ké výko­ny, sro­zu­mi­tel­nou dra­ma­tur­gii a lid­ský roz­měr vyprá­vě­ní.

Verdikt:

Film vyprá­ví pří­běh tří gene­ra­cí žen v sevře­ní osu­du. Drama fun­gu­je jako for­mál­ně soudrž­né, řeme­sl­ně pre­ciz­ně zvlád­nu­té dílo, kte­ré si svou sílu bere pře­de­vším z cit­li­vé­ho vykres­le­ní psy­cho­lo­gie postav. Drama neo­pe­ru­je efekt­ně, ale hlu­bo­ce – a prá­vě v tom spo­čí­vá jeho kva­li­ta. V sou­čas­né době se sní­mek na data­bá­zi ČSFD drží kolem 72 %, ale tři nomi­na­ce na výroč­ní ceny Českého lva – za mas­ky a herec­ké výko­ny – potvr­zu­jí jeho kva­li­ty. Dle mého názo­ru by si mohl odnést něja­kou tu vytou­že­nou soš­ku – zejmé­na pro Elizavetu Maximovou za nej­lep­ší hereč­ku.

Osobnost Jiřího Stracha

Jiří Strach (nar. 29. září 1973 v Praze) je jeden z nej­zná­měj­ších čes­kých reži­sé­rů, pro­slu­lý svým las­ka­vým pří­stu­pem. Vystudoval hra­nou režii na FAMU (1999). Už během stu­dií nato­čil pro Českou tele­vi­zi svůj prv­ní celo­ve­čer­ní film „Svědectví“, kte­rý pak pou­žil jako absol­vent­ský sní­mek.

Než se věno­val režii, zkou­šel herec­tví a divá­ci si ho mohou pama­to­vat napří­klad z pohád­ky Lotrando a Zubejda. Brzy však zjis­til, že herec­tví není jeho sil­ná strán­ka, a přestou­pil za kame­ru. Rozhodnutí posí­le­né setká­ním s reži­sé­rem Zdeňkem Sirovým.

Největší úspěch mu při­nes­la vánoč­ní dvo­ji­ce fil­mů Anděl Páně (2005) a Anděl Páně 2 (2016), kte­ré pat­ří k divác­ky nej­na­vště­vo­va­něj­ším čes­kým fil­mům.