Raubíř Ralf a internet (Ralph Breaks the Internet) – Recenze – 50%

V ani­mo­va­ném fil­mu stu­dia Disney Raubíř Ralf (2012) se video­her­ní posta­vič­ka hro­motlu­ka Ralfa ska­ma­rá­di­la s hol­čič­kou Vanilopkou, závod­ni­cí z arká­do­vé hry Cukrkáry. V pokra­čo­vá­ní s názvem Raubíř Ralf a inter­net dojde k tomu, že Cukrkáry mají být po zlo­me­ní ovlá­da­cí­ho volan­tu nadob­ro zru­še­ny, pokud se tedy nekou­pí nový volant – a ten se dá sehnat pou­ze na eBayi. Ralf a Vanilopka se tudíž vydá­va­jí do útrob inter­ne­tu…

• pro­fe­si­o­nál­ní tvor­ba webů
• tvor­ba webo­vých strá­nek na míru

Zdroj fotek: falcon.cz

Původní Raubíř Ralf fun­go­val jako pří­jem­ná nad­prů­měr­ná rodin­ná zába­va, dějo­vě nikterak vyna­lé­za­vá, leč poměr­ně nápa­di­tá ve smys­lu vyhle­dá­vač prá­ce s humo­rem gene­ro­va­ným pro­střed­nic­tvím nezměr­né­ho množ­ství odka­zů na sta­ré video­hry, což uspo­ko­ji­lo svou retro-nostalgií i mno­hé odrost­lej­ší (zejmé­na muž­ské) divá­ky a her­ní fanouš­ky. Film Raubíř Ralf a inter­net je ale už jen prů­měr­ná rodin­ná zába­va, pro­to­že se po svém před­chůd­ci prak­tic­ky pou­ze opi­čí (pří­pad­ně i po jiných ani­mo­va­ných fil­mech), nic moc nové­ho nepři­ná­ší a navíc má ješ­tě o něco slab­ší a jed­no­duš­ší děj. Na děti to bude fun­go­vat i tak, avšak dospě­lí (a kupo­di­vu i fanouš­ci video­her) ten­to­krát ostrou­ha­jí o něco víc.

Svět her­ních posta­vi­ček uvnitř sta­ré video­her­ny, kde se to nej­růz­něj­ší­mi obživ­nu­tý­mi refe­ren­ce­mi jen hemží (ale vět­ši­na z nich byla k vidě­ní už v jed­nič­ce), je totiž po půl­ho­di­ně opuš­těn a nahra­zen svě­tem uvnitř inter­ne­tu, kde se pro změ­nu odka­zu­je na slav­né inter­ne­to­vé weby a služ­by. Mimochodem, hned prv­ní věta, kte­rá ve fil­mu na téma inter­ne­tu zazní, je: „Je nový, je jiný, a pro­to se ho musí­me bát.“

Je při­tom poměr­ně bizar­ní, že Disneymu se zřej­mě vět­ši­nou poda­ři­lo nasmlou­vat ofi­ci­ál­ní loga kon­krét­ních firem, ale děj se v nich ode­hrá­vat už nesměl, tak­že ve fil­mu se sice mih­ne logo YouTube, nicmé­ně když hrdi­no­vé chtě­jí nahrát video na nej­vět­ší video-server na svě­tě, tak kvů­li tomu navští­ví fik­tiv­ní fir­mu „BuzzzTube“ (jejíž název zjev­ně vzni­kl kom­bi­na­cí strá­nek YouTube a Buzzfeed. Podobně se tu něko­li­krát obje­ví budo­va s logem Google, leč pokaž­dé když hrdi­no­vé potře­bu­jí něco vyhle­dat, pou­ží­va­jí k tomu výhrad­ně fik­tiv­ní vyhle­dá­vač  prá­ce „KnowsMore“.

Zdaleka nej­lep­ší pasáž z celé­ho fil­mu nastá­vá v oka­mži­ku, kdy se hrdi­no­vé ocit­nou na ofi­ci­ál­ních strán­kách spo­leč­nos­ti Disney, kde jsou kon­fron­to­vá­ni s jiný­mi posta­vič­ka­mi od Disneyho a Pixaru či se svě­tem Marvelu a Star Wars (ale to oprav­du jen hod­ně okra­jo­vě). Nejvtipnější jsou v tom­to ohle­du s vel­kým před­sti­hem disneyov­ské ani­mo­va­né prin­cez­ny, pří­tom­né v kom­plet­ní sesta­vě od Sněhurky po Vaianu, kte­ré si ohrom­ně legrač­ně uta­hu­jí samy ze sebe a z růz­ných prin­cez­nov­ských klišé, ale bohu­žel ve fil­mu strá­ví dohro­ma­dy sotva čty­ři minu­ty, což je žalost­né.

Pokud si ale odmys­lí­te všech­ny ty odka­zy (kte­ré jsou zábav­né mnoh­dy jen díky tomu, že je doká­že­te iden­ti­fi­ko­vat, ne že by byly něčím sku­teč­ně legrač­ní – prin­cez­ny v tom­to před­sta­vu­jí světlou výjim­ku), tak kupo­di­vu nezbý­vá pří­liš mno­ho dal­ší­ho humo­ru, kte­rý by obstál sám o sobě. Příběh to ničím nespa­sí – jde v něm vylo­že­ně pou­ze o to, že Ralf a Vanilopka chtě­jí kou­pit ovla­dač (ale nevě­dí, že aby si moh­li něco kou­pit, potře­bu­jí k tomu pení­ze) a poku­sí se na jeho zapla­ce­ní vydě­lat natá­če­ním videí, během čehož se Vanilopka zami­lu­je do pro­maka­né počí­ta­čo­vé závod­ní hry a roz­hod­ne se v ní zůstat, což otes­tu­je sílu její­ho a Ralfova vzá­jem­né­ho přá­tel­ství.

Dobře, ve sku­teč­nos­ti se toho sta­ne o něco víc, ale tu výše zmí­ně­nou dějo­vou kost­ru to ničím neo­bo­ha­tí. Celkově se toho kaž­do­pád­ně ode­hra­je pře­kva­pi­vě málo (přes­to má film sko­ro dvě hodi­ny), a to, co se v něm děje, je hroz­ně málo nápa­di­té a nedo­sta­teč­ně vyu­ži­té (pro­stře­dí inter­ne­tu ský­tá neko­neč­ný počet mož­nos­tí, přes­to v něm hrdi­no­vé zaví­ta­jí asi jen na sedm nebo osm loka­cí). Na té pasá­ži s natá­če­ním videí je navíc hroz­ně roz­či­lu­jí­cí, že mís­to toho, aby Ralf a Vanilopka při­šli s něja­kým novým ori­gi­nál­ním nápa­dem na video, tak se roz­hod­nou jen kopí­ro­vat nej­po­pu­lár­něj­ší tren­dy – což je vylo­že­ně zabi­ják tvůr­čí kre­a­ti­vi­ty a je s podi­vem, že ani­mač­ní stu­dio Disneyho kalib­ru něco tako­vé­ho pod­po­ru­je.

Navíc je mož­né, že svět uvnitř inter­ne­tu (ztvár­ně­ný poměr­ně vyna­lé­za­vě) je záměr­ně zamýš­len jako soci­ál­ní sati­ra živo­ta na síti, neb cel­kem zda­ři­le reflek­tu­je cho­vá­ní těch uži­va­te­lů, kte­ří se snad­no necha­jí nalá­kat ke kli­ká­ní na kaž­dou blbost a nej­ví­ce je zpra­vi­dla poba­ví ty nej­pri­mi­tiv­něj­ší pito­mos­ti, při­čemž jde ale o sati­ru veli­ce měl­kou a málo kri­tic­kou (i sebe­víc dement­ní video film pro­hla­šu­je za ohrom­nou legra­ci a tře­ba Instagram sty­li­zu­je do podo­by umě­lec­ké gale­rie), tak­že ve výsled­ku sko­ro není poznat, že by mělo jít o sati­ru. Nezbývá než dou­fat, že teď nepři­bu­de na YouTube víc dětí, kte­ré se budou natá­čet při jede­ní páli­vých papri­ček v domně­ní, že tím vydě­la­jí balík peněz.

Raubíř Ralf a inter­net je úpl­ně stan­dard­ní rodin­ný ani­mák a zce­la prů­měr­né pokra­čo­vá­ní, jež vyu­ži­lo sil­né strán­ky své­ho před­chůd­ce a ako­rát je zopa­ko­va­lo, pří­pad­ně vari­o­va­lo, jen s mini­mem při­da­né hod­no­ty navíc. Chvílemi se to dokon­ce blí­ží ješ­tě pod­stat­ně méně pove­de­né­mu Emoji ve fil­mu, ako­rát s tím roz­dí­lem, že Disney si pře­ci jen dal mno­hem víc zále­žet na tom, aby byl fikč­ní svět uvnitř inter­ne­tu soudrž­něj­ší, dával vět­ší smy­sl a řídil se něja­ký­mi pra­vi­dly. Zároveň je Raubíř Ralf a inter­net i úspěš­něj­ší v dáv­ko­vá­ní humo­ru a emo­cí, na nápa­di­tost prv­ní­ho Raubíře Ralfa nicmé­ně nemá. Avšak něja­ký krát­ký fil­me­ček věno­va­ný výhrad­ně Disneyho prin­ceznám, děla­jí­cím si legra­ci z vlast­ních ste­re­o­ty­pů, by roz­hod­ně na ško­du nebyl.

P.S. Závěrečné titul­ky ský­ta­jí ješ­tě dvě scé­ny navíc.