Terminator Salvation - 60 %

Hned na začát­ku bych tu rád ujas­nil, že Terminator Salvation je v jádru poměr­ně dob­rý a pře­de­vším pro fanouš­ky mili­ta­ry žán­ru roz­hod­ně zábav­ný film, kte­rý navíc doka­zu­je, že střet old scho­ol legen­dy s kli­pař­ský­mi pro­s­to­cvi­ky nemu­sí zpra­vi­dla dopad­nout jako úpl­ná kata­stro­fa. A přes­to­že čím hlou­bě­ji se do něj pono­ří­me, tím víc to postup­ně bolí, pře­de­vším jako celek má Terminátor ten správ­ný směr a sluš­nou hlav­ní záplet­ku, kte­rá je v jis­tém smys­lu i veli­ce zají­ma­vým odra­zem původ­ní tri­lo­gie.

Snímek si totiž chytře zaklá­dá na posta­vě nác­ti­le­té­ho Kylea Reese,  kte­ré­ho je tře­ba ochrá­nit před svě­tu vlád­nou­cí­mi stro­ji, aby mohl být poz­dě­ji vyslán do roku 1984 a stát se otcem vůd­ce lid­ské­ho hnu­tí odpo­ru Johna Connora, čímž nará­ží­me na poin­tu před­chá­ze­jí­cích fil­mů, ve kte­rých je zase návštěv­ní­ky z budouc­nos­ti chrá­něn sám Connor. Podobná pro­po­je­ní pak může­me cítit i u posta­vy Marcuse Wrighta, kte­rý zjiš­ťu­je, že on sám je Terminátor a opět tak reflek­tu­je úlo­hu ple­cho­vých ces­to­va­te­lů v čase z původ­ní tri­lo­gie... Když se však zavr­tá­te pod hlav­ní synop­si, nara­zí­te na prv­ní Ale. Zjistíte totiž, že kva­li­ta samot­né­ho scé­ná­ře tu lítá jako na hor­ské drá­ze. Nerad opa­ku­ji už toli­krát omí­la­ná fak­ta, ale že se na fil­mu podí­le­li jak geni­ál­ní Jonathan Nolan, tak tře­ba něko­lik tvůr­ců výpla­cho­vé Catwoman, je oprav­du hod­ně znát.

A tak, zatím­co napří­klad „šoku­jí­cí“ finá­le nové­ho Terminátora je jakousi uho­ze­nou smě­si­cí dru­hé­ho a tře­tí­ho Matrixu, v prv­ní polo­vi­ně je sní­mek sám o sobě veli­ce zají­ma­vým pře­hle­dem neotře­lé­ho a poměr­ně rafi­no­va­né­ho sty­lu vyprá­vě­ní. Příběh se tu lad­ně posou­vá pro­střed­nic­tvím něko­li­ka postav, jejichž ces­ty se něko­li­krát (tře­ba i nevě­dom­ky) navzá­jem pro­tí­na­jí a zase roz­chá­ze­jí. Zajímavý je ale i samot­ný způ­sob posou­vá­ní děje, kte­rý je spí­še než dia­lo­gy určo­ván výbor­ný­mi akč­ní­mi scé­na­mi, jež se ply­nu­le pře­lí­va­jí jed­na do dru­hé. Když se ale ve zdán­li­vé půl­ce fil­mu začnou hlav­ní hrdi­no­vé už při­pra­vo­vat na finál­ní bit­ku, plnou vahou na vás doleh­ne pro­blém snad ješ­tě věší, než je vrt­ka­vý scé­nář: Terminator Salvation se stří­hal. A hod­ně.

Nevím, jest­li snad Worthington a Schwarzenegger drže­li McGho v kra­va­tě, zatím­co Cameron sví­ra­jíc nůž­ky stál u cív­ky se zlo­věst­ným smí­chem, ale celý film je na prv­ní pohled oprav­du děra­vý jako Robert Patrick ve Dni Zúčtování. Marcus Wright se setká­vá s Kylem Reesem a malou Star (pomrk­nu­tí na Newt z Vetřelců) a vůbec se neta­jí s tím, že roz­va­li­ny Los Angeles a dvou­me­t­ro­vé ple­chov­ky s rota­čá­ky jsou pro něj doce­la novin­kou. Kyleovi na tom však evi­dent­ně nepři­jde nic div­né­ho, na nic se ho neptá a v násle­du­jí­cí minu­tě se všich­ni tři (respek­ti­ve dva, Star je naštěs­tí němá) začnou oslo­vo­vat křest­ní­mi jmé­ny, přes­to­že jedi­ný, kdo se zatím před­sta­vil, byl prá­vě Kyle.

A od znač­né­ho zkra­co­vá­ní se toho pak odví­jí dale­ko víc, než jen výsled­ně ani ne dvou­ho­di­no­vá sto­páž. K ved­lej­ším posta­vám se film sta­ví tak, jako­by už nám je někdy před­sta­vo­val a my si to pros­tě nepa­ma­to­va­li. A to se netý­ká jen rape­ra Commona, model­ky Moon Bloodgood (kte­ří se oba na plát­ně kupo­di­vu drží doce­la sluš­ně), béč­ko­vé­ho vete­rá­na Michaela Ironsidea nebo Bryce Dallas Howard, jejíž posta­va je s Connorem ve fil­mu těhot­ná, čemuž nebyl mimo­cho­dem věno­ván jedi­ný pří­mý záběr, ale bohu­žel i zdán­li­vě hlav­ní­ho hrdi­ny, Baleova Johna Connora.

Takže když už hlav­ní hyba­tel celé ter­mi­ná­to­ří myto­lo­gie koneč­ně dosta­ne tvář, kte­rá se k němu per­fekt­ně hodí, je jeho role opět uvr­že­na do poza­dí, čímž vzni­ká jeden poměr­ně nepěk­ný efekt: na roz­díl od před­cho­zích fil­mů je zde John Connor totiž doko­na­lou sou­čás­tí svě­ta, se kte­rým nyní sám vědo­mě mani­pu­lu­je. Divák se tak nemů­že zto­tož­nit s ním, nýbrž s dez­o­ri­en­to­va­ným Marcusem, kte­rý toho na začát­ku fil­mu neví o moc víc, než prá­vě my (Sam Worthington je navíc váž­ně parád­ní a někte­rý­mi gri­ma­sa­mi mi straš­ně při­po­mí­ná Stephena Moyera z True Blood).

Brada vám pak ale nespad­ne ani z vizu­á­lií samot­né­ho pro­stře­dí posta­po­ka­lyp­tic­ké budouc­nos­ti. Přestože spous­tou odka­zů na původ­ní fil­my McG doka­zu­je, že to s námi mys­lí upřím­ně, jeho svět nefun­gu­je, jak by měl, a to nejen kvů­li tomu, že mod­ré fil­try ten­to­krát zůsta­ly u Lena Wisemana a že ter­mi­ná­to­ří noha tu lid­skou leb­ku roz­máčk­ne jenom jed­nou. Tenhle bra­tra­nec Šíleného Maxe je sice sviž­ný a úder­ný a Boeingy z dru­hé svě­to­vé v něm půso­bí nad­mí­ru roz­to­mi­le, ale když se začne pře­třá­sat Cyberdyne a Arnold usku­teč­ní svůj dva­ce­tivte­ři­no­vý a jed­no­úče­lo­vý „Koukněte, že na to máme!“ výstup, do kolen to niko­ho nedo­sta­ne.

A mož­ná pro to všech­no film sází hlav­ně na obstoj­né akč­ní scé­ny, kte­ré evi­dent­ně žád­né vět­ší ose­ká­vá­ní nepod­stou­pi­ly. To však s sebou při­ná­ší i jis­tá nega­ti­va. Například scé­na útě­ku z cen­t­rá­ly Odboje, kte­rá je akcí naby­tá nato­lik, že se jí na roz­díl od ostat­ních zřej­mě nikdo neod­vá­žil dotknout, je při své dél­ce v porov­ná­ní s jiný­mi pasá­že­mi až neú­měr­ně... zby­teč­ná.

Zpětně bych tak rád pře­hod­no­til svůj postoj napří­klad k narych­lo pře­psa­né­mu hap­pyen­du nebo Elfmanově od kla­sic­kých melo­dií napros­to odci­ze­né­mu soun­d­trac­ku, kte­ré se k výsled­né­mu loo­ku „nové­ho Terminátora“ hodí nako­nec per­fekt­ně. Pokud se na DVD dosta­ne ver­ze fil­mu s původ­ním kon­cem, bez dal­ší ale­spoň půl­ho­din­ky při­da­né­ho mate­ri­á­lu to stej­ně nebu­de mít váhu. Tenhle come­back se pros­tě zrov­na nevy­ve­dl a jest­li si ho chce­te užít, zapo­meň­te na chví­li, že jste fanouš­ci Cameronovy kla­si­ky.

---

Photo © Sony Pictures Entertainment (SPE)

---

---