The Last of Us - Long Long Time (E03)

Photo © HBO

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

V Billově (Nick Offerman) tábo­ře se obje­ví cizi­nec Frank (Murray Bartlett) a z obou pře­ži­vších se sta­nou nesou­ro­dí part­ne­ři. Joel (Pedro Pascal) a Ellie (Bella Ramsey) se vydá­va­jí poprosit ten­to pár o pomoc...

Craig Mazin je bůh! Po třech epi­zo­dách seri­á­lo­vé­ho Last of Us se Mazin vychva­lu­je snad­ně­ji a snad­ně­ji, jeho sce­náris­tic­ký úděl totiž nadá­le při­ná­ší výteč­né ovo­ce, kdy nadá­le zvlá­dá výteč­ně adap­to­vat video­her­ní kle­not, při­tom vylo­že­ně netkví na základ­ní struk­tu­ře. Pro homo­fo­by bude tře­tí epi­zo­da nesne­si­tel­ným peklem, pro jiné zase nej­spíš zby­teč­né zabi­tí času vět­ši­nou epi­zo­dy, Mazin ovšem zvlá­dl na post-apo svě­tě vysta­vět v rám­ci jedi­né pou­hé epi­zo­dy nesku­teč­ně sil­nou roman­ci.

V režii Petera Hoara vzni­ká půso­bi­vý záži­tek, kte­rý opět na svět Last of Us vrhá zce­la jiný pohled, opět se mu daří roz­ši­řo­vat myto­lo­gii. Pasáž s Billem není v seri­á­lo­vé podo­bě roz­hod­ně podob­ná jako vej­ce vej­ci, pro všech­ny znal­ce původ­ní hry půjde nej­spíš o šok. Bill je sice pořád tak tro­chu soci­ál­ní pří­pad, kdy Nick Offerman zdán­li­vě zapa­dá do role kra­pet ira­ci­o­nál­ní­ho muže, Offerman zná­mý pře­de­vším kome­di­ál­ní­mi výko­ny ovšem doká­že pře­kva­pit nesku­teč­ně sil­ným výko­nem, kdy se k tomuhle kon­spi­rač­ní­mu schi­zofre­ni­ko­vi bude vztah vel­mi snad­no. Klíčovým vítěz­stvím je i funkč­ní che­mie s Murray Bartlettem. Frank se v původ­ní hře prak­tic­ky neob­je­vu­je, v pří­pa­dě seri­á­lo­vé ver­ze ovšem může jejich vztah zdár­ně vynik­nout. A jed­no oko nezů­sta­ne suché.

Start epi­zo­dy sice doká­že navo­dit nos­tal­gic­ké vzpo­mín­ky na hra­ní původ­ní hry, kdy se to daří i skr­ze růz­né deko­ra­ce, pát­rá­ní, kdy je mož­né, že odkud­ko­liv vypad­ne něja­ký člo­věk posed­nu­tý hou­bou, dochá­zí k dal­ším skvě­lým inter­ak­cím mezi Joelem a Ellie. Jejich che­mie je výraz­něj­ší a výraz­něj­ší, pře­de­vším je zají­ma­vé sle­do­vat dia­lo­go­vé kon­fron­ta­ce, kdy své zna­los­ti pomě­řu­jí člo­věk žijí­cí před glo­bál­ní pan­de­mií s dív­kou, kte­rá jiný svět nezná. Trosky leta­del jsou najed­nou ekvi­va­len­tem dino­sau­řích kos­ter, oby­čej­né auto půso­bí jako dra­ho­cen­ná relikvie. V dis­ku­zí nad tím, jak za glo­bál­ní pan­de­mii může vlá­da poté není těž­ké obje­vit jis­té pomrk­nu­tí na pří­stup vlá­dy Donalda Trumpa, kte­rý nejdří­ve ozna­čo­val COVID-19 pova­žo­val za mýtus, skr­ze účast Billa poté dojde i k úva­hám nad tím, zda cosi nemá 11. 9. 2001 spo­je­né prá­vě s aktu­ál­ní pan­de­mií. Mazinovi a spol. se tak opět daří zasa­zo­vat svět Last of Us do sku­teč­né­ho svě­ta.

Samotná tře­tí epi­zo­da pře­de­vším sku­teč­ně zvlád­ne vrh­nout nový pohled na pan­de­mii. Takzvaný konec svě­ta, kdy je ovšem mož­né si v něm nalézt i pozi­ti­va. Nový smy­sl živo­ta, sna­ha o to zůstat noha­ma na zemi. Třetí epi­zo­da Last of Us díky tomu fun­gu­je i přes mini­mum akce, pro­to­že se dá s posta­va­mi sou­cí­tit. Snaží se jen myš­len­ko­vě vrá­tit do obdo­bí COVID-19, kdy nic zdán­li­vě nemě­lo smy­sl, svět kolem se téměř zasta­vil. Člověk musel začít nalé­zat nový pro­gram, aby nedo­šlo k men­tál­ní­mu zbor­ce­ní, o to těž­ší je poté fakt, že může dojít k nevy­hnu­tel­né­mu roz­lou­če­ní s novým smys­lem živo­ta. Mnoho lidí ve sty­lu „nejsem homo­fob, ale...“ jed­no­du­še neod­pus­tí seri­á­lu, že se prak­tic­ky celá jed­na epi­zo­da točí kolem gay páru, u tře­tí epi­zo­dy Last of Us ovšem není klí­čo­vé, že je ústřed­ní pár homose­xu­ál­ní. Jde o moti­vy, kte­ré jsou skr­ze ten­to vztah před­sta­ve­né. I pro­to je kra­pet pokry­tec­ké ozna­čo­vat tře­tí epi­zo­du za filler, Mazin jen nachá­zí v tom­to svě­tě nos­né moti­vy, kdy skr­ze kon­zul­ta­ci s tvůr­ci původ­ní hry nalé­zá klíč k tomu, jak jed­not­li­vá téma­ta více vykres­lit. Konkrétní Bill je tak v jis­tých momen­tech pořád poměr­ně zábav­ná figur­ka, v souč­tu ovšem pře­de­vším vyzní­vá mno­hem tragič­tě­ji.

Last of Us jde snad­ně­ji a snad­ně­ji ozna­čo­vat za snad nej­lep­ší mož­nou poten­ci­o­nál­ní video­her­ní adap­ta­ci původ­ní hry a to i přes fakt, že se tu 100% neko­pe za maxi­mál­ní věr­nost. Ze samot­né­ho kon­cep­tu se ovšem těží vět­ší nálož zla­ta, není při­tom nut­né sázet pou­ze na skvě­le zvo­le­né­ho Maxe Richtera a jeho On the Nature of Daylight. Příběh her­ní­ho Last of Us fun­gu­je na prin­ci­pu her­ní­ho média, seri­á­lo­vá ver­ze ovšem nao­pak více vyu­ží­vá mož­nos­ti fil­mo­vé­ho média. A jde o zla­tý kom­pro­mis, kdy by se o podob­ný směr měly nově pokou­šet všech­ny násle­du­jí­cí video­her­ní adap­ta­ce. Výsledkem se tak jako v pří­pa­dě Last of Us může stát regu­lér­ní závis­lost, kdy může dojít k podob­né situ­a­ci jako k odpo­čí­tá­vá­ní jed­not­li­vých sekund do momen­tu, kdy bude mož­né zhléd­nout dal­ší část pří­bě­hu seri­á­lo­vé dvoj­ky Joel a Ellie...

Verdikt: 5 z 5