Malá mořská víla (The Little Mermaid) – Recenze – 60 %

Nová Malá moř­ská víla, vol­ně vychá­ze­jí­cí z díla Hanse Christiana Andersena, je hra­nou pře­dě­láv­kou Disneyho stej­no­jmen­né ani­mo­va­né kla­si­ky z roku 1989, kte­rá zapo­ča­la obdo­bí ozna­čo­va­né jako „Disneyho rene­san­ce“. Slavné ani­mač­ní stu­dio teh­dy vyru­ko­va­lo po dlou­hé sérii prů­měr­ných a finanč­ně ztrá­to­vých ani­mo­va­ných fil­mů s řadou nao­pak veli­ce úspěš­ných poči­nů, k nimž se kro­mě Malé moř­ské víly řadí též Kráska a zví­ře, Aladin nebo Lví král.

Photo © Walt Disney Pictures

 

S novou hra­nou ver­zí se od počát­ku pojí znač­ná kon­tro­ver­ze ohled­ně obsa­ze­ní hlav­ní role. Mořskou vílu Arielu totiž ztvár­ni­la afro-americká zpě­vač­ka a hereč­ka Halle Bailey, přes­to­že v ani­mo­va­ném ori­gi­ná­lu je titul­ní posta­vou běloš­ka. Změna bar­vy kůže fik­tiv­ní posta­vy pak vyvo­la­la obrov­skou nevo­li fanouš­ků a fany­nek, což se zejmé­na na inter­ne­tu pro­je­vi­lo hro­ma­dou zlých vti­pů, rasis­tic­kých pozná­mek a výsměš­ných foto­mon­tá­ží. Ve fil­mu samot­ném to ale při­tom nijak zásad­ní pro­blém nepřed­sta­vu­je. Mnohem div­ně­ji půso­bí napří­klad to, když posta­vy, kte­rým má být 16 a 18 let, hra­jí her­ci na pohled o deset let star­ší, nebo když se o hlav­ní hrdin­ce ve fil­mu opa­ko­va­ně mlu­ví jako o zrz­ce, přes­to­že její vla­sy jsou na roz­díl od ani­mo­va­né před­lo­hy evi­dent­ně hně­dé.

Snaha docí­lit v sou­čas­ných fil­mech roz­ma­ni­těj­ší­ho multi-kulturního obsa­ze­ní při­tom roz­hod­ně není na ško­du – na ško­du je až to, když jej fil­ma­ři nejsou schop­ni začle­nit do fil­mů tak, aby nepů­so­bi­lo jako pěst na oko. Takhle si totiž musí­te domýš­let nepří­mo řeče­né infor­ma­ce, že např. sed­me­ro dcer vlád­ce oce­á­nů a sed­mi moří Tritona (Javier Bardem) jsou kaž­dá jiné­ho etni­ka z toho důvo­du, že se Triton v kaž­dém z těch sed­mi moří vyspal s jinou moř­skou vílou (což nej­spíš není prav­da), nebo že běloš­ský princ Eric (Jonah Hauer-King) má čer­noš­skou mat­ku pro­to, že je ve sku­teč­nos­ti ado­p­to­va­ným nale­zen­cem (což mož­ná prav­da bude).

 

Každopádně když už nadá­vat na změ­ny a odliš­nos­ti, kte­ré činí novou Malou moř­skou vílu opro­ti ani­mo­va­né­mu vzo­ru hor­ší (a že jich není málo), tak barva kůže hlav­ní hrdin­ky se v pod­sta­tě řadí k nepří­liš důle­ži­tým mali­cher­nos­tem. Asi nej­pal­či­věj­ší je v tom­to ohle­du vizu­ál­ní strán­ka fil­mu, v níž se záměr­ná sna­ha o co nej­vět­ší rea­lis­tič­nost tlu­če s fan­ta­zij­ní sty­li­za­cí muzi­ká­lo­vé před­lo­hy. Digitální ryba nebo krab může díky solid­ním efek­tům vypa­dat klid­ně jako z doku­men­tár­ní­ho fil­mu, ale když pak mají tito moř­ští živo­či­cho­vé i mlu­vit, zpí­vat, tan­co­vat a pro­je­vo­vat emo­ce, tak to zkrát­ka vypa­dá při­nejmen­ším zvlášt­ně (a tře­ba moř­ské žel­vy pohy­bu­jí­cí se v taneč­ních for­ma­cích půso­bí div­ně, i když nezpí­va­jí). Záběrům pod­moř­ské­ho svě­ta z nedáv­né­ho Avatara 2 nesa­há Malá moř­ská víla ani po pás.

Vzhled moř­ských víl a jejich oca­sů je také při­nejmen­ším dis­ku­ta­bil­ní, zejmé­na když se vyno­ří nad hla­di­nu a mají vypa­dat mokře a zplihle. Obzvlášť smut­ný pohled je v tom­to ohle­du na ošun­tě­lé­ho Tritona, jenž měl zřej­mě půso­bit nao­pak majestát­ně a bož­sky, leč v laci­ně půso­bí­cím kos­tý­mu nevy­pa­dá jako šupák pou­ze teh­dy, když se pod hla­di­nou ohá­ní sví­tí­cím troj­zub­cem a vla­sy mu čeří vod­ní prou­dy. A někte­ré pasá­že jsou zby­teč­ně tma­vé, včet­ně tře­ba závě­reč­né­ho sou­bo­je, ale naštěs­tí jich není zas tolik. Jinak je výpra­va a výtvar­ná slož­ka fil­mu na odpo­ví­da­jí­cí úrov­ni, byť z ní zmi­ze­la ona magie a hra­vost, pří­tom­ná v detail­ních kresbách původ­ní ani­mo­va­né kla­si­ky.

 

Za mno­hé ze svých kva­lit sní­mek vdě­čí uni­ver­zál­ně funkč­ní­mu pohád­ko­vé­mu pří­bě­hu o rebel­ské mla­dič­ké moř­ské víle, kte­rá se zami­lu­je do člo­vě­ka, a jeli­kož je kvů­li lás­ce k němu ochot­na se vzdát své­ho hla­su a vílí­ho půvo­du, tak uza­vře ďábel­skou doho­du se svou zlou čaro­děj­nou tetou, aniž by tuši­la, že jí tím vlez­la do pas­ti. Režisér Rob Marshall, jenž má s holly­wo­od­ský­mi muzi­ká­ly dosta­tek zku­še­nos­tí (kro­mě osca­ro­vé­ho Chicaga nato­čil tře­ba i Čarovný les nebo Mary Poppins se vra­cí), trá­ví dost času na před­sta­vo­vá­ní postav a na vykres­le­ní jejich vzta­hů a moti­va­cí (hra­ná ver­ze je opro­ti ani­má­ku o 52 minut del­ší!), tak­že sní­mek uspo­ko­ju­je emo­ci­o­nál­ně jak v napí­na­vých či roman­tic­kých scé­nách, tak v dojem­ném finá­le. Hlavní hrdin­ka je ku pro­spě­chu věci o něco eman­ci­po­va­něj­ší a pří­tom­nost řady nových pasá­ží či postav není nut­ně jen vycpáv­kou (např. prin­co­va mat­ka hez­ky dopl­ňu­je Tritona v tom, že oba se sna­ží držet své potom­ky kvů­li bez­peč­nos­ti doma, čímž jim brá­ní v napl­ňo­vá­ní jejich snů a tužeb).

Ve sním­ku spo­leh­li­vě plní účel scé­ny dra­ma­tic­ké, humor­né (jejichž zdro­jem jsou v drti­vé vět­ši­ně legrač­ní mlu­ví­cí zví­řa­ta) i napí­na­vé (z nichž někte­ré jsou až pře­kva­pi­vě tem­né či stra­ši­del­né, včet­ně kupří­kla­du úvod­ní honič­ky se žra­lo­kem). Ubylo něko­lik pís­ni­ček, jiné zas nao­pak při­by­ly, a byť v jed­né z nich se i rapu­je, tak díky vtip­nos­ti tex­tů to neru­ší nijak výraz­ně. Změny k hor­ší­mu opro­ti ori­gi­ná­lu jsou jak v před­ne­su pro­ta­go­nis­tů, jenž je spíš sou­čas­ný a moder­ní než pohád­ko­vě magic­ký, roz­ver­ný a sno­vý, tak v jejich aranž­má, kdy tře­ba v pís­nič­ce pojed­ná­va­jí­cí o výho­dách a krá­se živo­ta pod hla­di­nou dopro­vá­zí zpí­va­jí­cí­ho kra­ba z nejas­né­ho důvo­du namís­to dal­ší moř­ské fau­ny pří­mo Ariel, přes­to­že sama de fac­to zastá­vá opač­ný názor.

 

V sou­vis­los­ti s herec­ký­mi výko­ny lze mít výhra­dy k pro­je­vu Halle Bailey v hlav­ní roli, kte­rá je skvě­lá zpě­vač­ka, leč pro­střed­ní část fil­mu strá­ví bez hla­su a mís­ty tone v prázd­ných pohle­dech a mono­tón­ní mimi­ce. Nejzajímavější a znač­ně sty­li­zo­va­ný výkon pře­kva­pi­vě podá­vá Melissa McCarthy jako zákeř­ná cha­padlo­vi­tá Ursula, nao­pak Jonah Hauer-King je v roli neroz­hod­né­ho a poně­kud naiv­ní­ho prin­ce a sníl­ka sym­pa­tic­ky při­ro­ze­ný.

Celkově je Malá moř­ská víla zejmé­na díky emo­tiv­ní­mu pří­bě­hu a humo­ru mír­ně nad­prů­měr­nou disneyov­skou adap­ta­cí, někde na úrov­ni hra­né­ho Aladina nebo Lvího krá­le, kte­rá na svou ani­mo­va­nou před­lo­hu nemá ani omy­lem, ale záro­veň nepřed­sta­vu­je ani zda­le­ka tako­vý prů­švih, jakým byl napří­klad nedáv­ný hra­ný Pinocchio. Každopádně si neza­slou­ží tu vlnu nená­vis­ti a před­po­ja­tos­ti, kvů­li níž mno­zí odpůr­ci odsou­di­li kvů­li vzhle­du hlav­ní hrdin­ky celý film, aniž by jej vidě­li. Což je zrov­na v pří­pa­dě pohád­ky, kte­rá vyprá­ví o nevra­ži­vos­ti mezi roz­díl­ný­mi náro­dy a o sna­ze všech­no to vzá­jem­né nepo­cho­pe­ní a před­sud­ky pře­ko­nat, doce­la iro­nic­ké.

 

---

---