To se mi snad zdá: Nicolas Cage útočí na kolektivní podvědomí

Pokorný vyso­ko­škol­ský pro­fe­sor se záhad­ně obje­vu­je ve snech lidí po celém svě­tě ve fil­mu To se mi snad zdá, kte­rý ten­to víkend vstu­pu­je do praž­ských kin díky spo­leč­nos­ti Aerofilms. Tento drs­ný sní­mek sce­náris­ty a reži­sé­ra Kristoffera Borgliho (Sick of Myself) kom­bi­nu­je fas­ci­nu­jí­cí pre­mi­su s ostrou sati­rou na kult celebrit a kult zru­še­ní a může se pochlu­bit jed­ním z nej­lep­ších herec­kých výko­nů roku... ale pros­tě se mu neda­ří úpl­ně dopad­nout.

To se mi snad zdá před­sta­vu­je Nicolase Cage v roli Paula Matthewse, vyso­ko­škol­ské­ho pro­fe­so­ra, kte­rý na začát­ku fil­mu poslou­chá dce­ru Sophii (Lily Bird), jak jí vysvět­lu­je podiv­ný sen, kte­rý se jí zdál před­cho­zí­ho veče­ra. Zatímco z nebe pada­jí před­mě­ty a ona je vyná­še­na do vzdu­chu a její svět se zdán­li­vě hrou­tí, otec jen nezú­čast­ně­ně pozo­ru­je, zatím­co hra­be

„Cože, já jsem nic neu­dě­lal? Proč jsem nepo­mohl?“ Ptá se jí Paul a bere svou nečin­nost ve sno­vém svě­tě jako neod­mys­li­tel­nou kri­ti­ku své­ho cha­rak­te­ru. Může být nepří­jem­né být kon­fron­to­ván s něčím, co se zdá být pod­vě­do­mou repre­zen­ta­cí něko­ho jiné­ho, s jiným já, než jaké dou­fá­te, že se obje­ví ve svě­tě. Ale je to konec­kon­ců jen sen. Nebo ne?

Podstata To se mi snad zdá spo­čí­vá v tom, že Cageův mír­ný pro­fe­sor se náh­le začne obje­vo­vat ve snech dal­ších lidí: stu­den­tů, přá­tel, kole­gů... a dokon­ce i lidí, kte­ří se s ním nikdy před­tím nese­tka­li. Stává se sku­teč­nou ver­zí Toho muže, i když iden­ti­fi­ko­va­nou... a přes noc se z něj stá­vá celebri­ta.

Povzbuzen komen­tá­ři své dce­ry Hannah (Jessica Clement), kte­ré staré­ho nud­né­ho tátu vykres­lu­jí jako něko­ho náh­le zají­ma­vé­ho, začne Paul při­jí­mat svůj nově naby­tý sta­tus, vede onli­ne roz­ho­vo­ry a setká­vá se s holly­wo­od­ským agen­tem, kte­ré­ho hra­je Michael Cera. Manželka Janet (Julianne Nicholson) však tuto pozor­nost nese chlad­ně, což se ješ­tě zhor­ší, když se v jejich lož­ni­ci obje­ví stal­ker.

A po celou dobu Paula tro­chu odra­zu­je jeho nečin­nost ve všech těch­to snech: je vždy neza­u­ja­tým pozo­ro­va­te­lem, kte­rý jen při­hlí­ží. Když v nich ale začne jed­nat, počí­na­je tem­ným a sexu­ál­ním setká­ním s Molly (Dylan Gelula), jeho vní­má­ní veřej­nos­tí se dras­tic­ky změ­ní.

To se mi snad zdá odvá­dí neu­vě­ři­tel­nou prá­ci, když kon­tras­tu­je naše vní­má­ní sebe sama s ver­zí sebe sama, kte­rá exis­tu­je v mys­lích ostat­ních. Často se posu­zu­je­me na zákla­dě kom­pli­men­tů a kri­ti­ky dru­hých, ale ver­ze nás samých, kte­rá exis­tu­je v jejich mys­lích, není ta pra­vá.

Skvělá je scé­na, v níž se Cageův pro­fe­sor pokou­ší kon­fron­to­vat míst­nost plnou stu­den­tů, kte­rým ve snech poru­šil jejich prá­va, pomo­cí jis­té for­my kognitivně-behaviorální tera­pie, kdy se k nim poma­lu při­bli­žu­je. Není oso­bou, kte­rá je v jejich snech zná­sil­ni­la, a oni to vědí a mohou si vybrat, jak na jeho pří­tom­nost zare­a­gu­jí. Zároveň však před­sta­vu­je kolek­tiv­ní ima­gi­nár­ní hroz­bu, kte­rá se stá­vá zdr­cu­jí­cí.

To se mi snad zdá si během těch­to scén důmy­sl­ně vší­má celebrit a kul­tu­ry zru­še­ní a iden­ti­fi­ku­je vnitř­ní roz­por v sou­dech zalo­že­ných na veřej­ném vní­má­ní, aniž by odmí­tal opráv­ně­né emo­ci­o­nál­ní reak­ce těch, kte­ří sou­dy vyná­še­jí. Zdá se však, že se také zahá­ní do kou­ta: poté, co vyře­ší svou pri­már­ní dějo­vou linii v sek­ven­ci, kte­rá půso­bí jako sen - když Paul koneč­ně sply­ne se svou veřej­nou sno­vou posta­vou -, dojdou mu zají­ma­vé věci, kte­ré by mohl sdě­lit.

Posledních pat­náct minut fil­mu, jaký­si epi­log, kte­rý před­sta­vu­je zce­la nový kon­cept zahr­nu­jí­cí ovliv­ňo­va­te­le snů v podá­ní Amber Midthunderové a Noaha Centinea, je jeho nej­roz­po­ru­pl­něj­ší čás­tí. Pro Paula Matthewse je tu sice důstoj­ný závěr, ale nijak zvlášť zají­ma­vý.

Cage je zná­mý tím, že točí hod­ně fil­mů, a To se mi snad zdá byl jeho šes­tým, kte­rý v roce 2023 uve­dl do kin po fil­mech Řezníkova kři­žo­vat­ka, Sympatie pro ďáb­la, Stará ces­ta, Renfield a Plán odcho­du do důcho­du. V kaž­dém z těch­to fil­mů je zají­ma­vý, ale ve Scénáři snů je něčím výji­meč­ný, hra­je pro­ti své­mu obvyk­lé­mu sty­lu a téměř v kaž­dé repli­ce se pro­kou­sá­vá syro­vou nejis­to­tou, kte­rá sží­rá srd­ce této posta­vy. Není to nijak oká­za­lá role, ale řadí se ved­le Adaptace do pan­te­o­nu nej­lep­ších Cageových výko­nů všech dob.

Pomáhá mu i to, že v Borgliovi pra­cu­je s reži­sé­rem, kte­rý má styl a tón své­ho fil­mu obzvlášť pev­ně v rukou, ale stej­ně jako jeho hrdi­na zůstá­vá do znač­né míry objek­tiv­ním pozo­ro­va­te­lem a nechá­vá své her­ce, aby řídi­li vyprá­vě­ní. To se mi snad zdá se obje­vil na mno­ha sezna­mech nej­lep­ších fil­mů roku 2023, a to zaslou­že­ně. Ale stej­ně jako podob­ně pro­ni­ka­vé­mu sním­ku American Fiction mu chy­bí uspo­ko­ji­vé finá­le, kte­ré by z něj udě­la­lo jeden z nej­lep­ších fil­mů všech dob.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový

---